Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., CSc. Jiří Kryštůfek (* 1933)

• narozen 18 března 1933 v Humpolci

• matka byla švadlena, otec byl textilní odborník, měl malou soukenickou živnost

• od roku 1943 studoval na osmiletém gymnáziu v Humpolci

• v roce 1950 museli rodiče pod nátlakem prodat živnost

• kvůli kádrovému profilu rodiny měl problémy dostudovat gymnázium

• vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a Pardubicích, obor textilní chemie

• od roku 1960 odborným asistentem na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci

• v roce 1970 byl z vysoké školy z politických důvodů vyhozen

• do roku 1990 ve Výzkumném ústavu textilním v Liberci

• v roce 1990 se vrátil zpět na vysokou školu, byl habilitován docentem a jmenován profesorem

• publikuje vzpomínkové knihy, autorem divadelní hry

Pan profesor Kryštůfek působí klidným a vyrovnaným dojmem. Váží každé slovo tak, aby mělo ten nejpřesnější význam a bylo ve větě patřičně vsazeno na správné místo. Jeho svět je věda a výzkum v oblasti textilní chemie. Ne vždy však mohl pracovat ve svém oboru podle svých přání a představ. Tak jako u mnohých dalších se na něm podepsala někdy dosti trudná historie druhé poloviny 20. století. Není to však svým založením jen suchopárný akademik. Píše beletristicky o svém dětství a o svém rodném městě Humpolci. Vytvořil také vtipnou divadelní hru.

Jiří Kryštůfek se narodil 18. září 1933 v Humpolci. Pochází z chudé rodiny. Matka byla švadlena, otec textilní odborník. Díky svým schopnostem a píli se vypracoval na ředitele textilní továrny v nedalekých Počátkách. Humpolec bylo vždy město s textilní tradicí, především v oblasti zpracování vlny. Jak sám vzpomíná: „Dětství jsem měl šťastné, byl jsem jedináček, dlouho očekávaný, vymodlené dítě.“ Rodiče se zajímali o politiku, angažovali se jako národní socialisté. Jiří Kryštůfek si vzpomíná na letecký den za Humpolcem u Budíkova v době před válkou, kde předváděli letouny, letecké souboje, bombardování. Vzpomíná si i na slova prezidenta Masaryka, která se v té době hojně citovala. Slova o ochraně našeho vzdušného moře, neboť právě vzduch je naše moře. Vzpomíná si na silné národnostní povědomí. Humpolec byl totiž ryze české město. Na rozdíl od nedaleké většinově německé Jihlavy.

Humpolec pod vládou nacistů

Jiří Kryštůfek si vzpomíná na nacistickou okupaci svého rodného Humpolce. Lidé plakali a brali tuto skutečnost velmi bolestně. Živnost jeho otce i za války však fungovala celkem obstojně. Válečné hospodářství zasáhlo jen velké textilní továrny. Malí „soukeníčci“ v Humpolci mohli vyrábět dále své produkty, i když omezeně s několika dělníky. V té době muselo hodně lidí podstoupit totální nasazení v Reichu. Jiří Kryštůfek vzpomíná, jak jeho otec pomohl zprostředkovat některým mladým dělníkům práci v Rakousku v textilních továrnách a díky tomu se tak vyhnuli práci ve vojenské výrobě v Německu. Zážitky z této doby i z dob pozdějších popisuje pamětník ve své knize „Vzpomínání na Humpolec, vlast a Evropu kolem“ vydané v roce 2018.

Jiří Kryštůfek nastoupil do školy 1. září 1939 přesně v den, kdy začala druhá světová válka. Pamětník vypráví, že lidé pocítili tímto paradoxně určitou radost. Ne že by přáli Polákům atak fašistického Německa a následně hned další atak SSSR z druhé strany. Ale mezi lidmi panovala naivní víra, že „teď s tím Západ konečně něco udělá“ a západní mocnosti vojensky proti tomu zasáhnou. V roce 1943 složil Jiří Kryštůfek zkoušky na osmileté gymnázium v Humpolci. Tato škola byla pod silným německým vlivem. Pamětník vzpomíná na návštěvu nechvalně známého ministra protektorátní vlády Emanuela Moravce: „Rodiče všem žákům kladli na srdce, aby se drželi zpátky a ničím neprovokovali. Návštěva proběhla v klidu. Žáci měli prokázat znalosti jednoduché němčiny, a to se podařilo.“ Postupně však škola začala fungovat v nouzovém režimu. V budově postupně ubytovali německé uprchlíky z osvobozených území. „My jsme se učili, kde se dalo. V hostincích, závodních jídelnách, například ve známé restauraci Smrčka. Jako žáčkové jsme chodili na konzultace jedenkrát týdně, nabrali jsme si nové obsažné učivo na celý týden. Dá se říct, že jsme se učili rádi a se zájmem. To nebezpečí, to smrtelné nebezpečí těch nacistů nás stmelovalo a posilovalo naši snahu se něco naučit. Což už neplatilo úplně po osvobození. Tam jsme se tak trochu flákali.“

Rudá armáda

Jiří Kryštůfek vzpomíná, jak se obyvatelstvo jeho rodného města těšilo na příchod Rudé armády. Umocňoval to strach z rozzuřených Němců a kolaborantů, obava z vyvražďování a vypalování. Otec pamětníka se stal už před příchodem Rudé armády členem ilegálního národního výboru. Společně se starostou pak převzali vedení města. Kontakty se sovětskými vojáky se neobešly bez problémů. „Byly zaznamenány různé excesy, vodka byla všudypřítomná. Omlouvalo se to nejprve, že jsou to vojáci. Tenkrát nikdo nevnímal, že k nám přinášejí další totalitu. Jen intelektuálové, kteří znali SSSR nebo tam pracovali, varovali. Národ si osvoboditele idealizoval. Byl to ruský bohatýr, kozácké pluky, které nás přišly osvobodit. Užíval se starý příměr, že svoboda bude tehdy, až se napije kozácký kůň z Vltavy,“ vzpomíná pamětník.

Humpolec osvobozovala Malinovského armáda. Nejednalo se už o boj, ale obsazování bez střelby. Vojáci neměli dobrý morální profil. Vyrabovali lihovar, zastřelili vedoucího, který jim alkohol nechtěl vydat. Humpolec měl však nakonec štěstí. Usídlila se zde posádka armádní policejní jednotky, tzv. „zelenočepičáři“. Početně silná a spořádaná jednotka se vzdělanými, i když politicky přísnými příslušníky. Rabování tvrdě trestala, ale velký problém nastal pro utečence ze SSSR po Velké říjnové socialistické revoluci. Problémy měl například vynikající ukrajinský lékař Levin ze Želivi - „bílý kozák“, který bojoval proti „rudým“, a pak utekl ze SSSR. Dostal se do Prahy a vystudoval lékařství. Levin byl dlouho zavřený, až se objevil sovětský velitel, který ho poznal, protože působil také u „bílých kozáků“ a propustil ho. Jiří Kryštůfek přiznává, že to vypadá hodně románově, ale že jsou to ověřitelná fakta.

K maturitě mohl díky hraní na trubku

Po osvobození Jiří Kryštůfek pokračoval dál ve studiu na gymnáziu v Humpolci. Soukenická živnost rodičů byla v té době znatelně redukována. Pracovala v ní pětina dělníků oproti stavu z roku 1938. Otec pamětníka měl sen postavit si malou textilní továrnu. To se však nepodařilo. Rodinná živnost rodičů sice nepodléhala znárodňovacím dekretům z roku 1945 a 1948, ale definitivně skončila v roce 1950. Byl zde obrovský politický tlak, aby předali svoji živnost národnímu výboru. Národní výbor prostřednictvím vyčleněné organizace SUKLO se snažil vykoupit všechny drobné soukeníky. Nátlak prováděli formou „když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém“. Pamětník vzpomíná, jak rodiče nespali a nakonec podepsali „dobrovolný“ prodej živnosti. S nimi podepsalo totéž i dvacet dalších soukeníků v Humpolci a okolí. Prodej byl nevýhodný, odhady nízké. Navíc výplatu prodejních částek realizovali tzv. vázanými vklady u bank. Dotyčný mohl následně disponovat pouze omezenou částí peněz v jednom kalendářním roce. Jednalo se maximálně o 5% z prodejní částky. Při měnové reformě v roce 1953 pak tyto vklady propadly úplně. Po roce 1989 navíc nemohli žádat o restituce, protože se nejednalo o vyvlastnění, ale o prodej.

Jiří Kryštůfek již brzy po únoru 1948 zaznamenal první náznaky, co je to kádrová práce na studiu. A v plné míře to poznal v době maturity na gymnáziu. V té době se jednalo o tzv. „připuštění k maturitě“. Řadu studentů a studentek, kteří měli buržoazní původ, nepřipustili k maturitě. Například i syna vedoucího účtárny velkého soukromého podniku před znárodněním. Někdo z následných komunistických ředitelů si stěžoval, že otec studenta se příliš snažil vyjít kapitalistům vstříc. Jiří Kryštůfek měl štěstí. Již od roku 1947 hrál na trumpetu ve studentském orchestru. Tento orchestr později transformovali na „Orchestr mládeže pod dechovou hudbou městskou“ a nakonec se stal „Dechovou hudbou ČSM“, takovou politickou úderkou, která hrála v soutěžích mládeže, májových průvodech apod. Hodnotilo se to jako záslužná politická činnost. V orchestru proto hráli i synové a dcery z dřívějších velmi bohatých rodin. A tak Josefa Kryštůfka pustili k maturitě, kterou úspěšně složil v roce 1951. Z 36 žáků ve třídě prý k maturitní zkoušce nesmělo 14 kolegů. Nakonec na odvolání „připustili“ k maturitě dalších sedm studentů. Jiří Kryštůfek měl zájem studovat chemii. Se svým kádrovým profilem to neměl jednoduché. Vzpomíná na to, jak dělal zkoušky na VUT v Brně. Místo odborné zkoušky šlo spíše o politický pohovor. Kupodivu ho přijali, ale školu v tomto roce transformovali na vojenskou technickou školu, pozdější Vojenskou akademii Antonína Zápotockého (VAAZ). Na nově otevřenou školu už ho nepřijali, ale nebylo to strohé politické odmítnutí. Nakonec se proto dostal na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po třech letech však musel přestoupit na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic, která měla v té době málo studentů. Na této škole pak vystudoval obor textilní chemie. Absolvoval v roce 1956.

Kolektiv katedry textilní chemie jako kontrarevoluční hnízdo

Josef Kryštůfek si první umístěnku vybral do výrobny koberců ve Vratislavicích u Liberce. Zde se ovšem setkal s dělnickým ředitelem, který neměl inženýry moc v lásce. Raději se proto hned dohodl, že nastoupí do zvláštního zásobovacího útvaru, který měl na starosti nákup, kontrolu barviv i textilu. Poznal zahraniční výrobky, seznámil se s odborníky v daném oboru a hodně cestoval po výrobních závodech. Byla to pro něj vynikající praxe k zorientování se v oboru. V roce 1960 se tento útvar připojil ke koloristickému oddělení v Pardubicích, kam se pamětníkovi nechtělo. V té době se Vysoká škola strojní v Liberci rozrostla o fakultu textilní, kde ustavili i katedru textilní chemie. Josef Kryštůfek získal v konkurzu místo odborného asistenta. Připravoval se na kandidátskou práci, složil většinu zkoušek, věnoval se vědeckému výzkumu a učil studenty. V roce 1968 aktivně podporoval reformní změny. „Ano, byl jsem členem KSČ, atmosféra tehdy byla radostná a obrodná. Byli jsme taková parta snaživých mladých komunistů silně reformně založených. Nic jiného jsme nemohli dělat. Vývoj nenaznačoval slabost SSSR. Tak jako potom za 20 let. Chtěli jsme trend jako v Jugoslávii. Byl jsem v KSČ od roku 1967 zhruba rok a neměl jsem žádnou funkci,“ vzpomíná Jiří Kryštůfek.

Spolu s dalšími kolegy protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR. Nejaktivnější byl tehdy profesor Rais, vedoucí katedry textilní chemie. Znal jazyky a kontaktoval vysokoškolské instituce v zahraničí a hledal u nich podporu. Namluvil protestní rezoluce v němčině a francouzštině. Ty pak vysílali ve francouzském a švýcarském rozhlase. Naivně věřil, že svět to tak nenechá. V roce 1970 se pak vše obrátilo proti němu. Profesor Rais byl označen jako kontrarevolucionář a zbaven všech funkcí. V té době dělal proděkana a vedoucího katedry. V roce 1970 přituhlo velmi silně, celý kolektiv katedry textilní chemie byl označen jako „kontrarevoluční hnízdo“. Nové vedení rozvázalo s Jiřím Kryštůfkem pracovní poměr. „Byl jsem tehdy autor několika skript. Po mém vyhození byla všechna skripta stažena z prodejny na univerzitě a chtěli je také stáhnout z městské knihovny,“ vzpomíná pamětník. Měl pak velký problém se získáním pracovního místa. Nakonec našel uplatnění ve Státním výzkumném ústavu textilním v Liberci. „Byl jsem v pozici samostatného výzkumníka, nemohl jsem velet ani jedné laborantce,“ vypráví pamětník. Měl však štěstí, že mohl zůstat v oboru. Realizoval výsledky výzkumu ve výrobních podnicích po celé republice. Studoval, začal publikovat nové poznatky technologické i vědecké. Zabýval se problematikou barvení akrylových vláken a získal podklady pro kandidátskou práci. Předložil žádost o kandidátskou práci na vysokých školách v Liberci i v Pardubicích. Vždy mu ji vrátili z politických důvodů. „Moje jméno měli na seznamu Poučení z krizového vývoje. Na kraji měli seznam lidí v tzv. hlavním poučení. Desetkrát více lidí včetně mě tam však bylo jmenováno jako nepřátelé normalizačního vývoje,“ vzpomíná pamětník.

Život po roce 1989

Rok 1989 strávil Josef Kryštůfek ještě ve výzkumném ústavu. Vzpomíná si, jak se mnohým jeho kolegům nechtělo na setkání se stávkujícími studenty. Josef Kryštůfek předložil svoji kandidátskou práci na vysoké škole v Liberci hned na začátku roku 1990 a v květnu 1990 ji obhájil. Zpět na svou bývalou katedru se vrátil 1. července 1990. „Pak už to šlo snadno, navazující docentura, měl jsem dost publikací,“ vzpomíná. Jiřího Kryštůfka pak jmenovali vysokoškolským profesorem. „Měl jsem štěstí, že jsem mohl přece jen pracovat ve svém oboru, řada mých kolegů nemohla vědecky pracovat vůbec,“ vzpomíná pamětník. V současné době profesor Kryštůfek už na vysoké škole pravidelně neučí, s univerzitou ale zůstal v kontaktu. Má řadu dalších aktivit. „Výhoda demokracie je, že je možno kritizovat kohokoliv. Má to však mít své meze. Především v pravdivosti ověřování informací. Je však potřebné stát za svou pravdou. Neuváženě se někdy brojí proti vládní garnituře, ale je to demokratické. Kritika i k vládě by měla být konkrétní, podložená důkazy,“ dodává závěrem Jiří Kryštůfek.