Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marie Kselíková (* 1932)

• narozena 20. března 1932 v Duchcově

• otec Alois Skřivánek vybral v roce 1938 sokolské úspory, ty pak Jan Zelenka-Hájský použil na pomoc parašutistům při atentátu na Reinharda Heydricha

• v roce 1951 odmaturovala na anglickém gymnáziu v Praze

• v roce 1956 promovala na VŠCHT

• v roce 1957 nastoupila do Ústavu hematologie a krevní transfuze

• v roce 1962 se vdala za lékaře Milana Kselíka

• z ústavu odešla do penze v roce 1989

• manžel zemřel v roce 1996

• v roce 2022 žila v Praze

Otec Alois Skřivánek byl pokladníkem v sokolské župě Duchcov. Po začátku druhé světové války v roce 1938 vybral všechny peníze a uložil je v Praze do Legiobanky, aby nepřišly do rukou Němců. „Na tu dobu to bylo spousty peněz, necelých třicet jedna tisíc protektorátních korun. A v únoru v roce 1942 přišel za tatínkem sokolský náčelník Jan Zelenka-Hájský, že by ty peníze potřeboval na velmi důležitou věc. Samozřejmě mu neřekl, o co se jedná, aby ho ochránil. Později se ukázalo, že byly použity na pomoc parašutistům při atentátu na Reinharda Heydricha. Byla jsem potom na svého otce moc pyšná,” vzpomíná Marie Kselíková. 

Po samotném atentátu zavládl v rodině strach a panika. Otci Aloisovi Skřivánkovi bylo hned jasné, o co šlo a na co peníze Jan Zelenka-Hájský použil. V té době jakákoliv spolupráce či pomoc parašutistům znamenala popravu. Těžký osud potkal i celou rodinu Jana Zelenky-Hájského. On sám se ještě před výslechem stihl otrávit, což udělal i jeho syn. Manželka byla popravena v Mauthausenu. Odnesla to i spousta dalších duchcovských sokolských rodin. „Do konce války jsme žili v neustálém strachu, kdy si pro nás Němci přijdou. Naštěstí otce nikdo neudal a válku jsme tedy přežili ve zdraví,“ vypráví pamětnice.

Lyžování před válkou

Marie Kselíková, rodným příjmením Skřivánková, se narodila 20. března 1932 v Duchcově v severních Čechách jako jediné dítě úředníka a ženy v domácnosti. Před válkou prožila krásné a bezproblémové dětství v Duchcově. „Vzpomínám si hlavně na zimu. Všude bylo tehdy hrozně moc sněhu a už v té době mi otec někde sehnal takové malé dřevěné lyže, na kterých jsem v podstatě celou tu zimu strávila,” vypráví pamětnice. V roce 1938 nastoupila v Duchcově na základní školu, kde však pobyla jen čtrnáct dní. Duchcov leží kousek od německých hranic a rodiče začali mít strach z Hitlera a raději se přestěhovali. Nejdříve na statek po babičce v Petrovicích a potom natrvalo do Prahy. Otec Alois Skřivánek byl voják a počátkem války byl součástí první mobilizace. Do žádných větších akcí včetně odbojových se kromě předání peněz Janu Zelenkovi-Hájskému za druhé světové války nezapojil. Kromě toho, že byl voják, tak byl především sokolem tělem i duší. Tuto sokolskou etiku a morálku předal malé Marii, která je hrdou sokolkou dodnes a i v roce 2022 ve svých skoro devadesáti letech každé ráno cvičí. „Jak říkal Tomáš Garrigue Masaryk: Nebýt sokolů, nebylo by legionářů, nebýt legionářů, nebylo by Československa. Sokolové vždy byli tou zdravou duší národa, i když nemohli hrozně dlouho oficiálně fungovat,“ popisuje Marie Kselíková.

Švestkové knedlíky a pak rána

V roce 1943 se celá rodina přestěhovala na Prahu 2 do Londýnské ulice. Tam také na vlastní kůži zažili bombardování americkými letadly 14. února 1945. Původně měly být cílem útoku Drážďany, ale kvůli špatnému počasí a špatné navigaci spadlo několik bomb přímo do centra Prahy a zemřelo kolem tisíce lidí. „Ten den si pamatuji úplně přesně. Byla jsem s maminkou doma a už přes den byly několikrát slyšet sirény. To ale bylo v té době celkem normální. No a potom jsme s mámou obědvaly, měly jsme švestkové knedlíky a najednou šílená rána a ve vedlejším pokoji se vysypaly okna. Tak mě maminka popadla a běžely jsme se schovat dolů do sklepa do krytu. Tam už byli všichni naši sousedé a nikdy nezapomenu na ty pohledy plné strachu a zoufalství. Celé bombardování ale netrvalo víc než pár minut. Tak jsme se po nějaké době vrátily zpátky do bytu, který byl vzhůru nohama,“ vypráví Marie Kselíková a vzápětí dodává:  „Taky si vzpomínám, že zemřel můj tehdejší spolužák ze školy Jarda Prager. Takový moc milý a chytrý hoch. Zrovna se vracel ze školy a spadl na něj nějakej trám z baráku, jak tam padaly ty bomby. To jsem byla hrozně smutná.“

Profesor Richards

V roce 1947 nastoupila Marie na anglické gymnázium ve Slezské ulici v Praze. Byla ze školy naprosto nadšená. Jenže za pouhý rok přišel vítězný únor 1948 a doba se úplně změnila. Na škole učili i profesoři z Anglie nebo USA. Po roce 1948 všichni cizí profesoři zmizeli a na škole zůstali jen Češi. „Nejvíc pamatuju na profesora Richardse, který nás učil anglickou literaturu. Byl to takový šarmantní pán, kterému opravdu záleželo na nás na studentech. On byl jedním z mála, který se po roce 1948 nevrátil do Anglie. Československo si zamiloval a to se mu také stalo málem osudným. V té době každý, kdo měl něco společného se Západem, tak byl automaticky brán jako špion nebo zrádce. Tak i profesor Richards byl v roce 1950 odsouzen a odseděl si, myslím, dva roky. Ani potom se do Anglie nevrátil a učil někde na dělnických školách a zemřel v Československu v sedmdesátých letech. Dodnes na něj často myslím,” vzpomíná pamětnice.

Marie Kselíková odmaturovala v roce 1951. Chtěla logicky pokračovat na vysoké škole a věnovat se jazykům. Rodiče nebyli ve straně a ona jako absolventka anglického gymnázia měla dveře na humanitní obory zavřené. Jedinou možností bylo jít studovat technický obor. „Když nebyla jiná možnost, tak jsem se zařekla, že prostě nějakou vysokou školu vystuduji, komunismus nekomunismus. Tak jsem si dala přihlášku na Vysokou školu chemicko-technologickou, kam mě přijali, a já jsem školu v roce 1956 úspěšně dokončila s titulem inženýr,” vypráví Marie Kselíková. V roce 1957 nastoupila do Ústavu hematologie a krevní transfuze, kde vydržela dalších 42 let.

V roce 1961 se seznámila s lékařem Milanem Kselíkem, kterého si v roce 1962 vzala. „Víte, my jsme byli sice silně proti komunistům a do strany jsme nikdy nevstoupili, ale nebyli jsme žádní hrdinové. Naprosto jsme se soustředili na naší vědeckou práci a snažili se najít nějaký smysl života i v té šílené době. I když šedesátý léta ještě byly v podstatě krásný. To se samozřejmě změnilo příchodem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. To byl konec. O to víc jsme se s manželem soustředili na tu svojí práci. Tomu komunisti nerozuměli, tak nás nechali dělat,” vzpomíná pamětnice. 

I když Marie Kselíková vždy toužila cestovat, myšlenky na emigraci s manželem rychle zavrhli. Oba měli v Čechách rodiče a představa, že by je už nikdy nemuseli vidět, byla nepřípustná. „A my jsme vlastně taky byli i velcí vlastenci, i když se to může zdát, že v té době to ani nešlo. My jsme tuhle zemi vždycky milovali a říkali si, že ta země samotná za to přece nemůže,” s úsměvem popisuje Marie Kselíková.

O spolupráci se StB pokoušela několikrát, ale pokaždé bez úspěchu. „Asi třikrát jsem byla na nějakém výslechu, ale pokaždé jsem soudruhům celkem jasně sdělila, že do strany určitě nevstoupím a na nějakou spolupráci můžou zapomenout. V tom jsem měla vždy úplně jasno a manžel to měl podobně. To, že jsem byla vedená jako kandidátka tajné služby, jsem se dozvěděla až od vás, od Paměti národa,“ vypráví pamětnice.

Objet celý svět

V červnu 1989 odešla Marie Kselíková do penze. V listopadu padla železná opona, a tak se konečně mohli s manželem naplno věnovat tomu, co si celý život přáli. Tedy cestování. A objeli spolu doslova celý svět. Milan Kselík zemřel v roce 1996. „To byla samozřejmě největší rána. Tím, že jsme nemohli mít děti, tak jsme prostě byli na tom světě jeden pro druhého. Takže po smrti manžela nastalo úplné prázdno. Naštěstí mi pomohly mé dlouholeté kamarádky, se kterými chodíme do sokola cvičit dodnes,” uzavírá vyprávění pamětnice.