Ing. Marie Kselíková

„Když přišla potom revoluce, tedy, že Němci měli odejít po skončení války, tak v tý naší ulici se stavěly barikády. Nalítávaly tam německý letadla a házely pumy na ty barikády, takže je zase zničily. A my jsme, to bylo od 5. května, jsme seděli ve sklepě tam. 9. května ráno se začala šířit zpráva, že přijeli Rusové. Tehdy jsme je tedy vítali všichni. Ale my jsme je šli uvítat a přiběhli jsme takhle k Anglický ulici a oni vám tam jeli Němci seřazený na takových náklaďácích, mezi koleny drželi pušky a opouštěli Prahu. A samozřejmě byli perfektně organizovaný, to oni vždycky. No takže, kdyby to byli obrátili, tak bylo po nás. Takže jsme se zase rozběhli a běželi jsme zpátky. A hodinu na to byli u Ludmily Rusové."

„Právě když jela [maminka] do Rakovníka se zeptat, jak to vlastně bude, tak šla na vojenskou správu a oni jí řekli: „No, Němci zejtra obsazujou Sudety.“ To bylo ten konec toho září. A máma říkala: „Ježíšmarjá, ale já tam mám celej byt, všechno.“ To maminka vyprávěla, říkala, že jí ten šéf tý vojenský správy tam řekl: „Pánové, vy čtyři“, ne osm jich bylo „vás osm vezmete tyhle dvě“ vojenský, říkali pětitunky, to já nevím, „jedete fasovat všichni pušky, fasovat ostrý a jedete s paní do Duchcova.“ No máma říkala: „Ježišmarjá, já tady mám ale kousek odsud malý dítě a rodiče“, protože taky tam už byla babička s dědou. „Já nevim, jak to mám udělat.“ A ten vedoucí prej řek: „Prosimvás, když se bude něco dít, lehněte si na zem a oni to za vás vyřídí.“ Tak za těchhle okolností jela tam. Odjela večer a vrátila se ráno. Měla všechen nábytek, i porcelán, takže máme my rodinnej porcelán, byl s růžičkou, to tenkrát se nosilo, když se rodiče brali."

„Ten Duchcov bylo takový pěkný město tehdy, bylo tam ale dost Němců, ale nebyly s nimi žádný potíže. My jsme celkem žili všichni dost v klidu, dokud se teda nezačal čepejřit Henlein, no tak jak to bylo i s Hitlerem. No, a takže já jsem tam začla chodit do školy a čtrnáct dní jsem chodila do školy a byla mobilizace. Takže maminka mě ráno probudila, my jsme bydleli přímo v bance, páč táta tam dělal jako prokurista. Takže jsme si sedly, protože tatínek stál u postele už ve vojenským a maminka říkala: „Děvče, vstávej, tatínek rukuje a my musíme s ním. On se bojí, že tady bude ten nápor Němců největší.“ Což se dalo předpokládat a tehdy se netušilo, že nás tedy někdo přinutí, abychom se Sudet vzdali, že ano."