Monika Kubátová

„My jsme nevěděli, jak to tenkrát bylo. Jenom si pamatuju, když začla ta první vlna, já jako holka jsem slyšela ruch na ulici, tak jsem se podívala z okna a vidím samý ženy, jak jdou s kočárkama a křičím na maminku, kam ty děti jdou. Maminka mě od okna odtrhla a říkala: ‚Neptej se.‘ No, a moje teta přišla do první vlny. Až v osmačtyřicátým, když jsme je našli, protože jsme nevěděli, kde v tom Německu jsou, jsme se dozvěděli, že oni je prostě naložili tady v Ústí na nákladní vagony a převezli je k hranicím, tam je ale nechtěli pustit, tak je převezli zpátky do Ústí. A takhle se to prý dělo tři dny, bez jídla, bez vody.“

„Bratr mojí matky si vzal ženu a ta měla sestřenici, která žila v Drážďanech. To znám z jejího vyprávění, takže to není můj zážitek, ale slyšela jsem ji, jak to vyprávěla. Kdysi bydlela v Koštově a v Koštově měla sestřenici. V sedmačtyřicátém a osmačtyřicátém Němci, kteří bydleli v Ústí, pokud to bylo možný, přecházeli hranice, a vždycky si pro něco přišli, co měli třeba schovaný u svých příbuzných. A zrovna tak to měla ona. Takže přišla k mojí tetě, třeba tři dny tam byla, dali jí jídlo a něco z toho, co tam měla schované a potřebovala. A ta teta zažila nálet na Drážďany, který jsme my v Ústí viděli, v noci, světlo, jak tam všechno hořelo. A ona vyprávěla, že když ten nálet začal, na náměstí stál cirkus. A hodně lidí začalo utíkat do toho cirkusu, protože v domech nechtěli být, tam se tvrdě bombardovalo. Určitou dobu tam byli a pak najednou přišel ředitel cirkusu a řekl jim, ať okamžitě odejdou z toho stanu, protože se uvolňují zvířata a cítí oheň a že už to nemůžou zabezpečit. Tak ona vyběhla, byl tam nějaký voják, a ten když ji viděl s malou holčičkou, tak ji chyt, strhnul ji a stáli pod slonem. Ten se jako jedinej ze zvířat ani nehnul, až když už se začalo bombardovat blíž, tak se hnul, a tak s vojákem utíkali. Strašně moc lidí utíkalo k Labi, protože chtěli skočit do vody, nevěděli, že to jsou fosforečný bomby. Když se blížili k mostu, někdo na ně ještě křičel: ‚Nechoďte tam, všichni hořej na mostě!‘“

„Představte si, máte družinu. Ráno v půl šestý začínáme a už tam stojej děti, teď by neměly být moc hlučný, pak jdou do třídy, nesměj být hlučný, pak jdou na oběd, nesměj bejt hlučný a pak se jde na vycházku. A když se přijde z vycházky, zase žádnej velkej řev tam bejt nesmí. No, tak co myslíte, že jsem udělala. Úplně mi těch dětí bylo líto, přišly do jídelny a tam se rozčilovali, že jsou hlasitý. Já jsem s nima přišla na louku a říkám: ‚Děti, já vím, že to je hrozný, furt na vás každej chceme, že nemáte být hlučný. Víte co, teď jsme na louce, tady nejsou žádný baráky, dělejte si, co chcete.‘ Kluci mi řekli: ‚A můžem i řvát?‘ A já je jen pozorovala, měla jsem píšťalku a oni věděli, že když třikrát krátce písknu, tak někdo dělá něco, co nesmí. A já jsem je nechala a oni řvali, furt po mně koukali, furt jsem nepískla a dělala jsem, že nic neslyším. Po chvíli říká jeden tomu druhýmu: ‚Hele musíme přestat, vždyť my bychom za chvíli nemluvili!‘“