Eva Kubeláková

„Večer jsme s maminkou přijeli do Roudnice. Čekala tam na nás Anna Biňovcová a dala mamince dopis, ve kterém stálo: ,Do čtyřiadvaceti hodin vám bude přistavené auto. Nové Losiny, okres Šumperk, Morava.‘ Auto ovšem nepřijelo v osm ráno, až kolem jedenácté. Ještě předtím nás chtěli vystěhovat k Václavu Biňovcovi... Maminka na okrese ohlásila, že máme všechno zabavené. Odpověděli jí, že máme jako výbavu kuchyň a ložnici, to jsme si mohli vzít; ale pračka, kola, rádio, to všechno tam muselo zůstat.“

„(Jak vzpomínáte na pád komunismu?) Jéje! To jsem nespala a koukala na televizi, zhubla jsem asi pět kilo... Do noci jsem sledovala vysílání, ráno jsem šla do práce. Stále jsem byla u televize a radovala se.“

„Náš barák byl první ve vsi a od Roudnice přijel ministr zemědělství Ďuriš. Před vesnicí mu šli naproti lidi z družstva. My jsme byli na střeše garáže a koukali jsme, jak ten průvod jde do Račiněvsi. Přišel k nám náměstek Ďuriše, ať tatínek přijde do družstva, že mu dají práci, a aby byl předsedou, nebo nevím co. Chválil mu to, že to stojí za to. Tatínek samozřejmě do družstva nešel. Pak už to šlo. O žních v roce padesát dva přišel člověk, který každý pytel, který jsme namlátili, zapisoval. Nad plán jsme odevzdali osmdesát metráků pšenice a peníze už jsme za to nikdy nedostali. Ještě přišel šek sem (do Nových Losin), ale peníze už jsme nedostali.“

„Obědvali jsme v kuchyni, když se najednou ozvala rána. Tatínek a maminka chytili mě a sestru pod paží, maminka ještě vzala bochník chleba, vyletěli jsme před dům a zjistili jsme, že jde o nálet na Kralupy.“

„Potom 2. září šel tatínek kovat koně k bratrovi. Já jsem vyšla ven a vrátila jsem se a říkám: ,Ješine, oni jdou k nám.‘ A taky jo. Za chvíli přišli do baráku a ptali se na otce. Bratr řekl, že jel kovat koně. Tak jsem pro něho jela. Otec přišel, ale už zůstal na dvoře a maminka byla v kuchyni. My jsme tam s nimi zůstali. Proběhla prohlídka. Ptali se, jestli máme peníze a zlato. Řekli jsme, že ne. ,Ale jestli to najdeme, tak to bude přitěžující okolnost.‘ Všechno sepisovali. Židličky, dětský stolek, rádio, pračku... Potom tatínka přivedli dovnitř, ať se převlékne, že má jít s nimi na obec to podepsat. Otec se obouval na dětský židličce a plakal a říkal: ,Já se nevrátím.‘ ,Vrátíte, jen to podepíšete.‘ Vzali ho do auta a my jsme jeli na kolech a objížděli kolem národního výboru. Samozřejmě pak tatínka naložili do auta a odvezli do Roudnice, kde byl zavřenej do 30. září, kdy měl soud. Odsoudili ho na šest let. Jeho bratra v dubnu odsoudili v Praze na Ruzyni na šest let.“

„Asi v jedenáct hodin přijely dvě otevřený nákladní auta bez plachty. Na jedno se naložilo dřevo a uhlí a na druhým jsme byly my. U zadního čela bylo dáno kanape a na něm jsme s maminkou v peřinách celou dobu seděly. Nikdo se o nás nezajímal. Cestou šli někde na večeři a pak se jelo v noci. Najednou zastavili a obcházeli auto. Maminka nás poslala, ať se jdeme podívat. Byl tam podjezd – viadukt. Na něčem se tam domlouvali. Člověk si řekne, že asi kecám, ale je to čistá pravda. Auto první zacouvalo a pak se rozjelo, a protože jsme měly nahoře naskládanou toaletu od ložnice, tak s ní to praštilo. Nahoře jela zrovna lokomotiva a jiskry lítaly. Maminka křičela a oni to podjeli.“

„Pak přišli Rusáci, tak švagr sháněl nějakej zájezd. Pak byl jeden na Vánoce do Švédska. Tak na Štědrý den letěli do Stockholmu a on tam celej zájezd zůstal. Jenom čtyři nebo pět lidí se vrátilo a ti nás pak dopisem informovali. Měli tady tříletou dceru a tu nesměli vzít s sebou, že ji tam do třech měsíců dostanou, a trvalo to osm let.“