Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Eva Kubeláková (* 1940)

Jak to roztrhalo rodinu, to si nedovede nikdo představit

  • narozena 8. listopadu 1940 v Račiněvsi

  • perzekuce rodiny v době kolektivizace

  • otec Josef Biňovec za kolektivizace odsouzen 30. září 1952 na šest let vězení

  • strýc Václav Biňovec zemřel během věznění na pracovní úraz ve Rtyni v Podkrkonoší

  • rodinu 20. října 1952 vystěhovali do Nových Losin

  • členové rodiny museli pracovat na Státním statku v Nových Losinách

  • sestra (dvojče) Ludmila v roce 1969 emigrovala do Švédska

  • sestra Ludmila musela v Československu nechat svou tříletou dceru Soňu

  • osm let trvalo, než československé úřady povolily odjezd Soni za rodinou do Švédska

Bylo mu třiapadesát let a po letech tvrdé dřiny na svém hospodářství již začal přemýšlet o zaslouženém odpočinku. Místo toho ho připravili o všechen majetek a poslali na šest let do uranových dolů. Jeho rodinu vystěhovali do pohraničí a starší bratr zahynul v nápravně pracovním táboře. Přesně tak se zachoval komunistický režim k otci Evy Kubelákové – Josefu Biňovcovi, a to jen kvůli tomu, že se odmítal vzdát svého hospodářství.

Za vším stála tvrdá dřina

Dne 8. listopadu 1940 se manželům Biňovcovým na hospodářství č. p. 156 v Račiněvsi narodily dvě krásné dcery. Jedno z dvojčat Eva, provdaná Kubeláková, vypráví tento příběh. V Račiněvsi, z níž je vidět hora Říp, hospodařil její otec společně se svým bratrem Václavem Biňovcem. Bratři celkem obdělávali 65 hektarů zemědělské půdy, z čehož měli deset hektarů v pronájmu. Ošetřovali také chmelnici, 165 stromů, třešní a višní, mezi nimiž pěstovali jahody a špenát, a Václav Biňovec ještě obchodoval s hovězím dobytkem. Udržet takové hospodářství v chodu obnášelo mnoho práce a povinností. „Tatínek byl dobrej hospodář. Vůbec nechodil do hospody. My jsme měli traktor, mlátičku s lisem, travní sekačku, zrnomet, výfuk na seno,“ vypráví Eva Kubeláková. Polnosti v úrodné polabské nížině měly slušné výnosy, ale rodina rozhodně nežila v přepychu. „Co se získalo z hospodářství, tak se do něj zase hned vrazilo,“ dodává pamětnice. Otec tak například postavil novou sýpku nebo chlévy pro dobytek a stáje pro koně.

Skoro všechen čas zabírala práce v hospodářství a od útlého věku na něm měli své povinnosti i všichni čtyři sourozenci Biňovcovi. Eva Kubeláková měla tu výhodu, že určenou práci vykonávala se svým dvojčetem Ludmilou. „Nám všichni říkali, že kde je jedna, tam je i druhá.“

Otce zavřeli, strýce zabili, rodinu vystěhovali

Zatímco období druhé světové války rodina přežila bez újmy, nástup komunismu pro ni znamenal katastrofu. Otec se ale prý o politiku vůbec nezajímal, a tak bez vzrušení přešel i únor 1948, kdy moc ve státě převzali právě komunisté. Eva Kubeláková tehdy chodila do školy a právě z ní má první vzpomínky na nesmyslné počínání nového režimu. Na našem území se totiž tehdy objevila mandelinka bramborová živící se bramborovou natí a komunistická propaganda to označila za imperialistický útok. „Soudruh ředitel Maršner nás v padesátým prvním poslal se školou sbírat americký brouky. Celý dopoledne jsme chodili po poli a nic jsme nenašli. Měli jsme jít ještě na jedno pole, ale já se sestrou a dalšími jsme nešli. Tak jsme dostali dvojku z chování.“

Pořád se ale jednalo o úsměvnou historku bez hlubších následků. Horší časy nastaly během přesně podle Moskvy řízené kolektivizace venkova. Začal nátlak na hospodáře ke vstupu do jednotných zemědělských družstev (JZD). V Račiněvsi se ho sice podařilo založit již v roce 1949, ale rozhodně neprosperovalo. Větší hospodáři, s nimi i bratři Biňovcovi, do něj vytrvale odmítali vstoupit. A právě někdy v této době Račiněves navštívil tehdejší ministr zemědělství Július Ďuriš, který zákony ke kolektivizaci připravoval. „Náš barák byl první ve vsi a od Roudnice přijel ministr zemědělství Ďuriš. Před vesnicí mu šli naproti lidi z družstva. My jsme byli na střeše garáže a koukali jsme, jak ten průvod jde do Račiněvsi. Přišel k nám náměstek Ďuriše, ať tatínek přijde do družstva, že mu dají práci, a aby byl předsedou nebo nevím co. Chválil mu to, že to stojí za to. Tatínek samozřejmě do družstva nešel. Pak už to šlo.“

V roce 1951 tak otci na rozkaz komunistických funkcionářů v čele s předsedou MNV Račiněves Josefem Černým zabavili všechny zemědělské stroje. Otce pak určili jako strojníka, a přestože mu vzali mlátičku, musel se i po nocích účastnit všech mlácení obilí. Měl poté málo času na své polnosti, které obdělával bez strojů, jen s koňmi. Dodávky zemědělských produktů mu přitom nastavili velmi vysoko. Aby se mu je podařilo plnit, určité zemědělské komodity vykupoval od jiných hospodářů. Eva Kubeláková také vzpomíná, jak si jednou otec na strojní traktorové stanici objednal samovaz na posekání již zralého obilí. Odmítli a ještě dostal příkaz, že pole musí mít do večera posekané. „Pomohli mu lidé z obce. Plný žebřiňák chlapů a ženských a do večera bylo hotovo.“

V roce 1952 zatkli otcova bratra Václava Biňovce a následně ho ve čtyřiapadesáti letech odsoudili na šest let vězení. Otec se pak musel starat o celé hospodářství, protože bratrova manželka se právě vrátila z nemocnice po operaci rakovinného nádoru prsa. Ještě k tomu musel jediný stálý zaměstnanec v hospodářství přejít do JZD. „Přišel k nám, že u nás nesmí dělat. Plakal a otci říkal, že když bude potřebovat, že přijde pomoct,“ vypráví pamětnice o panu Šemberovi, který rodinu rozhodně nepovažoval za vykořisťovatele.

Dne 2. září 1952 přišlo otce zatknout pět mužů. „Proběhla prohlídka. Ptali se, jestli máme peníze a zlato. Řekli jsme, že ne. ,Ale jestli to najdeme, tak to bude přitěžující okolnost.‘ Všechno sepisovali. Židličky, dětský stolek, rádio, pračku... Potom tatínka přivedli dovnitř, ať se převlékne, že to má jít s nimi na obec podepsat. Otec se obouval na dětský židličce a plakal a říkal: ,Já se nevrátím.‘ ,Vrátíte, jen to podepíšete.‘ Vzali ho do auta a my jsme jeli na kolech a objížděli kolem národního výboru. Samozřejmě pak tatínka naložili do auta a odvezli.“ Otec skončil ve věznici v Roudnici nad Labem, kde ho 30. září 1952 za neplnění dodávek odsoudili za sabotáž k šesti letům vězení a konfiskaci veškerého majetku.

O absurditě tehdejšího rozsudku také svědčí citace z žaloby: „...Profilem obviněného jako zavilého nepřítele dělnické třídy a drobného venkovského lidu je nejlépe odůvodněno jeho chování po únorovém vítězství pracujících. Přestože v obci Račiněves bylo založeno jedno z prvních JZD, a to již v roce 1949, až do jeho odhalení se nemohlo rozvinout a naopak upadalo, neboť obviněný Biňovec se svým bratrem lstivým a rafinovaným způsobem JZD rozleptávali, vyvolávali nedůvěru v současné zřízení a zastrašovali drobné a střední zemědělce, využívajíce své dlouholeté moci nad nimi...“

Pět dní po zatčení otce rodinu vystěhovali z hospodářství do jedné místnosti v domě paní Pokorné v Račiněvsi. Když pak rodina 19. října 1952 jela na první návštěvu otce ve vězení v Roudnici nad Labem, dostali tam výměr o vystěhování z okresu. „Přijeli jsme večer do Roudnice a tam nás čekala sestřenice a dala mamce obálku. Maminka to otevřela a tam bylo: ,Do čtyřiadvaceti hodin vám bude ráno v osm hodin přistaveno auto do Nových Losin, okres Šumperk, Morava.‘“

Z hospodářství vystěhovali i rodinu strýce Václava Biňovce, a když pak jeho syn narukoval na povinnou vojenskou službu, musel do PTP (Pomocných technických praporů), kam režim umisťoval tzv. politicky nespolehlivé osoby a spíše se jednalo o pracovní četu než o vojáky československé armády. Strýc pamětnice Václav Biňovec se z vězení již nevrátil. Měl smrtelný úraz v uhelném dole ve Rtyni v Podkrkonoší. V tehdejším okrese Roudnice nad Labem ale případ rodiny Biňovcových nebyl zdaleka ojedinělý. Podle archivních záznamů jen v letech 1952 a 1953 z tohoto okresu vystěhovali na šestapadesát rodin tzv. vesnických boháčů.

Z Polabské nížiny do hornatého pohraničí

Druhý den po návštěvě otce ve vězení musela matka s dvojčaty Ludmilou a Evou odjet nákladním autem do Nových Losin. Nevěděly, kam přesně jedou, a s sebou si mohly vzít jen pár kusů nábytku, který soud milostivě určil jako matčin majetek. „Přijely dvě otevřený nákladní auta bez plachty. Na jedno se naložilo dřevo a uhlí a na druhým jsme byly my. U zadního čela bylo dáno kanape a na něm jsme s maminkou v peřinách celou dobu seděly. Nikdo se o nás nezajímal. Cestou šli někde na večeři a pak se jelo v noci. Najednou zastavili a obcházeli auto. Maminka nás poslala, ať se jdeme podívat. Byl tam podjezd – viadukt. Na něčem se tam domlouvali. Člověk si řekne, že asi kecám, ale je to čistá pravda. Auto první zacouvalo a pak se rozjelo, a protože jsme měly nahoře naskládanou skříňku, tak s ní to praštilo. Nahoře jela zrovna lokomotiva a jiskry lítaly. Maminka křičela a oni to podjeli.“ Sestra Věra v té době již žila v Praze a bratr Josef studoval Pedagogickou školu v Teplicích.

Nové Losiny leží v podhůří Hrubého Jeseníku a klima je tam úplně jiné než v Polabské nížině. Jako by i počasí tehdy dokreslovalo tragédii okamžiku. „Celou cestu pršelo a pak ještě čtrnáct dní po příjezdu. Byla tady mlha až k zemi. Dnes už tady takové nejsou. Všechny věci se složily, a protože to bylo nahoru po schodech úzké, tak skříně zůstaly venku. Potom se tam daly vikýřema, ale už nevím, kdo nám to tam vytáhl.“ Z udržovaného hospodářství se matka s ještě ani ne dvanáctiletými dcerami ocitla v úplně jiném světě. „U nás už byla asfaltka a solidní bydlení a tady s odpuštěním u stáje tekly sračky po silnici. Všude bahno. Tak to byl pro nás hroznej šok,“ vypráví pamětnice a dodává, že do Nových Losin bylo vystěhováno několik rodin tzv. vesnických boháčů a Biňovcovi se s nimi poté léta pravidelně stýkali.

Krátce po příjezdu matku zaměstnali v kravíně u Státního statku. Nervově se zhroutila a do kravína ji na saních musely vozit dcery, které za ni také vykonávaly různé pracovní povinnosti. V té době přitom dvojčata chodila v Hanušovicích do posledního ročníku základní školy. Po jejím ukončení také musela nastoupit do Státního statku a další studium jim nebylo umožněno. „Od třinácti let jsme byly na statku. Všechno jsme tam dělaly. Nakládaly snopy sena, vozily hnůj, sbíraly brambory,“ vzpomíná Eva Kubeláková na tvrdou dřinu na státním statku a dodává, že jim tehdy ještě z platu strhávali část peněz. „S Ludmilou a chlapama jsme chodili do lesa připravovat dřevo na ohrady. Chlapi pořezali strom a seděli u ohně. My jsme osekaly větve a ještě jsme to tahaly z lesa k cestě. Denně nám brali dvacet korun, že chlapi dělaj víc.“

Postihu se nevyhnuli ani další dva sourozenci pamětnice, kteří se v době vystěhování rodiny nenacházeli na rodném hospodářství. Josefovi se sice díky řediteli podařilo dostudovat poslední ročník Pedagogické školy v Teplicích, ale své povolání nesměl vykonávat. Po studiích odešel za rodinou do Nových Losin a nastoupil pak na třísměnný provoz u sekačky dřeva v jindřichovských papírnách. Až po vojenské službě u technických praporů mohl vyučovat na Děčínsku. Manželovi sestry Věry zase jako vojáku československé armády zastavili služební postup.

V Nových Losinách byla rodina pod stálým dozorem a pravidelně ji chodil kontrolovat příslušník SNB. Otec nakonec ve věznicích a v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku strávil čtyři a půl roku. Po propuštění dostal povolení navštívit rodinný hrob v Račiněvsi. Nesměl tam však strávit více než hodinu. Svou rodnou obec poté již nikdy nespatřil a ani ostatní členové rodiny do ní nesměli. Eva Kubeláková vypráví, že se tam po letech podívali až na otcův pohřeb.

Po návratu z vězení otce zařadili do rostlinné výroby na Státním statku. Během žní jezdil s traktorem. „Tehdy byl velmi spokojený. Celou sobotu a neděli traktor mazal a čistil.“ Po žních ale otci traktor sebrali. „Zase tolik plakal,“ dodává Eva Kubeláková. Otec pak pracoval jako noční hlídač ve stáji a pak v tírně lnu v textilce Potůčník. Dostal tam zápal plic, po kterém měl trvalé následky a špatně dýchal. Po návratu z nemocnice proto měl jít před posudkovou komisi kvůli uznání invalidního důchodu. Otec prý měl velké obavy, že mu pro třídní původ důchod neuznají. Nakonec ho nepotřeboval, protože v den, kdy měl jít před komisi, zemřel v dvaašedesáti letech na mozkovou mrtvici. Když potom matka žádala o vdovský důchod, dostala zamítavou odpověď, že její manžel by stejně žádný důchod nedostal.

Osm let bojovali s úřady o navrácení dcery

V roce 1959 se pamětnice provdala za Františka Kubeláka, jehož rodina do Československa reemigrovala v roce 1947 z Rumunska. Provdala se i její nerozlučná sestra, dvojče Ludmila. Sestry ale nikdy nepřerušily kontakt, i když se Ludmila se svou rodinou přestěhovala do Ostravy. „Když onemocněla jedna, tak onemocněla i druhá,“ dodává pamětnice.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ale Ludmila s manželem a synem v prosinci roku 1969 emigrovali do Švédska. „Na Štědrý den letěli do Stockholmu a on tam celej zájezd zůstal. Jenom čtyři nebo pět lidí se vrátilo a ti nás pak dopisem informovali. Měli tady tříletou dceru a tu nesměli vzít s sebou. Mysleli, že ji tam do třech měsíců dostanou.“ Jak se Eva Kubeláková zmínila, sestra s manželem museli nechat svou dceru Soňu Obroučkovou v Nových Losinách. Právě kvůli eventuální emigraci na Západ totiž nedostali všichni členové rodiny povolení vycestovat. Tříletá Soňa pak žila u babičky a celou situaci velmi těžce nesla. „Chodila k nám a třeba mně obejmula nohu: ,Teto, teto.‘ Nebo jsme ležely a ona mě výskala ve vlasech a já říkám: ,To mám hezký vlásky.‘ Ona vyskočila a ukázala na panenku a zakřičela: ,Ne, moje maminka má hezký vlásky.‘ Sestra totiž byla odbarvená blondýna. Mně to rvalo srdce. Měla jsem na sestru vztek.“

Rodiče se pro Soňu nemohli vrátit, protože by je čekal soud za svévolné opuštění republiky. Všichni se snažili, aby se Soňa co nejdříve dostala do Švédska. Československé úřady ale všechny žádosti zamítly. „My jsme s manželem byli i na Mezinárodním červeném kříži, ale absolutně z toho nic nebylo.“ Celých osm let se Soňa s rodiči neviděla a spojení udržovali jen korespondencí. „Zavolali jí a Soňa z toho byla špatná. Přišla od telefonu a vlezla pod peřinu a ne a ne odtamtud vylézt. Pak myslím ještě jednou zavolali a pak už raději nevolali.“ Soňa chodila do školy v Nových Losinách a místní ředitelka Marie Z... jí prý její těžký úděl ještě ztěžovala. „Výborně se učila, ale od soudružky ředitelky nikdy nic dobrého nedostala.“

V roce 1977 jel na oficiální návštěvu Švédska tehdejší československý ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek. Soniným rodičům se k němu podařilo dostat a podat mu žádost o navrácení dcery. Celého případu se také ujaly sdělovací prostředky, ale samozřejmě jen švédské, nikoli československé. Žádost pak prý byla během měsíce kladně vyřízena a Soňa se po osmi letech konečně mohla setkat s rodiči. Bylo jí jedenáct let a po tak dlouhé době se jí rodiče již odcizili, a tak na první tři měsíce jela do Švédska s babičkou Věrou Biňovcovou. „Přestože by ji nevím čím zahrnuli, tak už to dobrotu nedělalo,“ dodává Eva Kubeláková, která do Švédska nesměla odcestovat a celá léta se se sestrou neviděla. Až později se několikrát setkaly během dovolených u maďarského Balatonu.

Vytržena z kořenů

„Kulacký původ“ se s Evou Kubelákovou táhl až do pádu komunismu. Měla prý kvůli tomu potíže v zaměstnání a její dceři Evě již zmíněná ředitelka Marie Z... znemožnila další studium. „Dcera udělala přijímačky na ekonomickou školu, ale že chodíme do kostela, tak jí soudružka ředitelka zařídila, že ji nepřijali, a pak se jen vyučila prodavačkou.“

Pád komunismu v roce 1989 tak Eva Kubelíková přijala s obrovskou úlevou. „Byla jsem šťastná. Nespala jsem a koukala na televizi a všechno poslouchala. Zhubla jsem tehdy asi čtyři kila, ale byla jsem šťastná.“ Rodině pak v restituci vrátili hospodářství. Polnosti pronajali a zdevastovaný statek zrekonstruoval bratr Josef. Eva Kubeláková již zůstala v Nových Losinách. Jak sama říká, nikdy se s tímto krajem nesžila, ale nechce ho opustit, protože v něm žijí její děti a vnoučata. Dodnes velmi těžce nese přetrhání vazeb na rodnou Račiněves. „Jak to roztrhalo rodinu, to si nedovede nikdo představit,“ dodává na závěr tato sympatická dáma.

RŮŽIČKA, M., Vyhnanci – AKCE „KULAK“, 2008.