Miloš Kubíček

"V té době jsem byl zrovna na vojně, v základní službě, a za měsíc jsme měli jít domů, končit. A teď najednou ten malér. V armádě se to bralo jinak, bylo to tam opravdu nebezpečné. Důstojníci mluvili o tom, jak to bude, že to pomalu vypadá na válku, nakonec to utichlo. Měsíc a půl jsme trnuli, jestli vůbec půjdeme domů, jak to s námi bude. Člověku moc nechutnalo jíst, když koukal na ruské tanky všude kolem."

"Jednou jsem měl problém s naším mistrem, když jsem byl na teplárně. Přišel jsem z provozu. On byl takový, jak bych to řekl, hodně zblbnutý komunista. Věšel tam různé plakáty, kluci tam seděli a jedli v dílně. Já jsem přišel a on: ,Pojď mi pomoct!' – ,Jirko, co blbneš, co to tady věšíš za kraviny, tomu bude někdo věřit?' On zrudl a já jsem věděl, že jsem trefil do červeného. A on: ,Co tím myslíš? Ty tomu nevěříš? Víš, kolikrát už to bylo? Jste bez prémií!' A ředitel: ,Kubíčkové, to jsou ti dva!'“