Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kubíčková (* 1928)

• narozena 4. června 1928 v Hluboši u Příbrami

• život v protektorátu

• osvobození Hluboše Rudou armádou v květnu 1945

Ten pohledný mladík je tu už zase pro zmrzlinu! Netrvalo dlouho a galantně nabídl doprovod na vlak. Musel se vrátit na své pracovní místo v Drážďanech. Vyměnili si několik dopisů. Když odjížděl naposledy, slíbila mu Ludmila, že na něho bude čekat. Šeříky osvobození dávno odkvetly a milý nikde. Odhodlala se a vyhledala jeho bratra. Dozvěděla se, že Jan Hausekr zahynul při náletu 7. května 1945.

Mládí ve válce

Ludmila Kubíčková, dívčím jménem Třesohlavá, se narodila 4. června 1928. S rodiči a o tři roky starším bratrem žili v Hluboši u Příbrami. Bydleli v bývalé škole. Tatínek Karel Třesohlavý pracoval v Čeňkově u pecí. Žár, který na pracovišti panoval, způsoboval velkou žízeň a nechuť k jídlu. To mělo za následek pozdější vážné zdravotní komplikace spojené se žaludečními vředy. Maminka s babičkou se staraly o domácnost, slepice a jednu krávu, za protektorátu musela rodina odvádět kontingent mléka i vajec.

Ludmila dojížděla z Bratkovic do Příbrami, kde chodila do měšťanské školy. Po jejím absolvování jí rodiče doporučili, aby si našla nějaké zaměstnání, kde by v klidu přečkala do konce války. Náhodou se stalo, že jedna ze starších kamarádek se vdávala a opouštěla práci v příbramské cukrárně u Tůmů. Ludmilu za sebe doporučila, a tak nastoupila do krámku v Pražské ulici. Manželé Tůmovi si šikovné děvče oblíbili a pracovala u nich dva roky až do konce války. Vzpomíná na strach z náletů a cesty do krytu. Z osvobození vzpomíná na ruské vojáky ubytované v patře rodného domku, v jedné větší místnosti a třech kamrlících jich bydlelo dvacet pět. Vypráví: „Každé ráno šli za maminkou, jeden klepal na dveře a říkal: ‚Mamka, vstavaj, davaj telerjky a krúžky.‘ Chtěli talířky a hrnečky a maminka jim je dala a oni si nahoře vařili.“

Po konci války maminka rozhodla, že dcera musí zkusit přijímací zkoušky na rodinnou školu pro ženská povolání. Z dvě stě padesáti uchazeček jich brali devadesát a Ludmila zkouškami prošla. Dva roky do devatenácti let studovala. Vzpomíná na praktické předměty: vaření, šití, navrhování střihů, vyšívání, dívky se učily zeměpis, dějepis, český a ruský jazyk. O prázdninách prodávala zmrzlinu u Tůmů.

Šatičky pro panenky

Po škole přemýšlela, co dál. Nejvíc jí šlo a bavilo ji šití. V novinách našla inzerát volného pracovního místa švadleny v Praze-Jinonicích u Olgy Černovské – výroba módních a kožených předmětů. Přijali ji a Ludmila si s kamarádkou našla podnájem na Smíchově. Práce pamětnici bavila a užívala si ruchu velkoměsta. Prý, samozřejmě ve vší počestnosti, protančila celou Prahu.

Malou firmu s pěti zaměstnanci komunisté po únorovém převratu znárodnili. Zaměstnance zařadili pod výrobní družstvo Plastex Praha v Michalské ulici. Ludmila z části dojížděla do Prahy a z části šila doma. S prací nebyla spokojená. Stalo se, že přijela do Prahy pro zipy, a ty nebyly. Nastavování norem, podle kterých se vyplácela mzda, prý bylo ovlivněné tím, že některým pracovnicím doma pomáhaly maminky a babičky. Pamětnice pracovala sama a vydělala si méně. Seznámila se svým budoucím manželem Josefem Kubíčkem, který během základní vojenské služby vedl kuchyni kasáren zřízených v hlubošském zámku. A tak hledala nové zaměstnání. Ludmilu napadlo nabídnout své služby v Hamiru – továrně na výrobu panenek. Nadšeně ji jako švadlenu přijali. Dva roky šila šaty na panenky.

První automobil

Ludmila se provdala za Josefa Kubíčka hned po ukončení jeho základní vojenské služby v roce 1951. Žili v domku spolu s jejími rodiči. Ti si zetě pro jeho veselou a přátelskou povahu velmi oblíbili. Pracovali spolu na malém hospodářství. Ludmila s Josefem si jako první v Hluboši zakoupili automobil. Dostali poukaz, dlouho čekali a Spartak 440 za 24 800 korun byl jejich. Jezdili i s rodiči na výlety. Za rodinou Josefa do Horní Břízy. K Vltavě rybařit. Často přijížděl z Prahy na návštěvu bratr s paní a dcerami, které si Josef s Ludmilou užívali. Syn Petr se jim narodil až v roce 1960.

Jedni ze sousedů se stěhovali pryč a nabídli jim koupi svého malého domku, využili toho a v roce 1965 se přestěhovali. Ludmile se po mateřské nechtělo vracet do Hamira a našla si práci uklízečky v důstojnické ubytovně na Zdaboři. Pracovala od pěti hodin ráno do půl dvanácté.

Spokojený život

Na pracovní dobu si zvykala dlouho, ale alespoň byla brzo doma a mohla se postarat o syna, tatínka a domácí zvířectvo. Pracovala jako uklízečka osmnáct let až do penze. Manžel pracoval v koněpruské vápence, odjížděl v pondělí a v pátek se vracel. Jako vyučený řezník a uzenář často chodil o víkendech zabíjet. Za pomoc v ROH dostala dvakrát poukaz na zájezd do Sovětského svazu.

Brzy po smrti manžela v roce 2009 Ludmila odešla do domova pro seniory, život v kolektivu jí vyhovuje. Prý ji nedávno napadlo, že si z Hamira, kde strávila tolik let, nevzala panenku na památku. Napsala tedy inzerát do časopisu Periskop s žádostí o nějakou starou panenku ze svého bývalého pracoviště. Nedoufala prý v odpověď. Jaké bylo její překvapení, když se jí sešlo šest krásných panenek, dvě v šatech, které sama šila. Jednu si schovala jen pro sebe a doufá v pravnučku, které ji bude moci darovat.