Ludmila Kubíčková

* 1928

  • „Když jsem prodávala zmrzlinu, tak mi bylo tak šestnáct sedmnáct let. Na konci války mi bylo sedmnáct let. Chodil ke mně na zmrzlinu takový pohledný kluk a měl hezký kabát. Bylo to v létě o prázdninách a měli jsme otevřené dveře. Vylízal jednu zmrzlinu a za chvíli přišel zas a chodil pořád. Nebylo to hned, aby řekl: ‚Já s tebou půjdu.‘ Ale: ‚Slečno, můžu vás doprovodit?‘ A já povídám: ‚Ale já jezdím vlakem.‘ – ‚Já vás doprovodím na vlak.‘ – ‚Tak dobře.‘ Tak mě doprovodil a druhý den zase. To dělal takových čtrnáct dní… Potom mi řekl, že je z Trhových Dušníků, má tam rodiče a bratra, a že je nasazený v rajchu a že je na dovolené. Potom už jsme si tykali. Říkal mi: ‚Víš, já se tam nerad vracím, ale musím, budeme si psát.‘ Tak jsme si vyměnili několik dopisů. Když odjížděl, tak mi říkal: ‚Nechoď s nikým, počkej na mě.‘ A já jsem řekla: ‚No jo, to víš, že počkám.‘ Asi za tři měsíce byl konec války a Honza se nevracel. Tak jsem se odhodlala. On měl bratra vedoucího v koloniálu, naproti Uralu. Šla jsem za ním a povídám: ‚Jardo, co je s Honzou? Přijede? Vždyť se nevrací.‘ Bohužel při posledním náletu ho zabili. Tak se mi nevrátil.“

  • „Říkala jsem si, co budu po škole dělat. Nejlepší bude šití, to mi šlo, nebo si udělat kurz a jít někam vařit. Nakonec jsem volila šití. Někde, už nevím kde, jsem našla inzerát, že Olga Černovská, Praha-Jinonice přijme švadleny. Byla to výroba módních a kožených předmětů. Tak jsem tam napsala nebo zajela, to už si nepamatuju, a přijali mě. Bylo nás tam asi pět. Dva brašnáři nám to připravovali. Šili jsme kabelky, pásky… Našla jsem si podnájem na Smíchově u jedné staré babičky, vdovy, která měla velkou kuchyň a dva pokojíky a jeden pronajímala. Bydlela tam se mnou jedna kamarádka z Hluboše. Každá jsme tam měly postel a v pátek večer jsme jely vlakem domů a v pondělí ráno do práce. Tak jsem jezdila a pak byl převrat v osmačtyřicátém. Té Olze Černovské to také znárodnili a připadli jsme pod výrobní družstvo Plastex Praha, Michalská ulice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Domov seniorů Příbram, 06.12.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Radost, optimismus a aktivita

Ludmila Kubíčková
Ludmila Kubíčková
zdroj: archiv pamětnice

Ludmila Kubíčková, dívčím jménem Třesohlavá, se narodila 4. června 1928. Tatínek Karel Třesohlavý pracoval v Čeňkově u pecí. Maminka s babičkou se staraly o domácnost, dvě děti, slepice a jednu krávu. Ludmila dojížděla z Bratkovic do Příbrami, kde chodila do měšťanské školy. Po jejím absolvování v roce 1943 našla místo v příbramské cukrárně u Tůmů. Vzpomíná na strach z náletů a cesty do krytu, nálet hloubkařů na vlak. V roce 1945 nastoupila na rodinnou školu pro ženská povolání. Po škole nastoupila jako švadlena v Praze-Jinonicích u Olgy Černovské ve výrobě módních a kožených předmětů. Malou firmu s pěti zaměstnanci komunisté po únorovém převratu znárodnili. Zaměstnance zařadili pod výrobní družstvo Plastex Praha v Michalské ulici. Ludmila z části dojížděla do Prahy a z části šila doma. Seznámila se svým budoucím manželem Josefem Kubíčkem, který během základní vojenské služby vedl kuchyni kasáren zřízených v hlubošském zámku. Odešla z Plastexu a začala šít šatičky pro panenky v podniku Hamiro. V roce 1951 slavili s Josefem Kubíčkem svatbu. Bydleli u Ludmiliných rodičů a všichni dobře vycházeli. Syn Petr se jim narodil v roce 1960. Po mateřské se pamětnice nechtěla do Hamira vracet a našla si místo uklízečky v důstojnické ubytovně na Zdaboři. Pracovala od pěti hodin ráno do půl dvanácté. Na pracovní dobu si zvykala dlouho, ale alespoň byla brzo doma a mohla se postarat o syna, tatínka a domácí zvířectvo. Pracovala jako uklízečka osmnáct let až do penze. Manžel pracoval v koněpruské vápence, odjížděl v pondělí a v pátek se vracel. Jako vyučený řezník a uzenář často chodil o víkendech zabíjet. V roce 1965 si koupili malý domek a v něm Ludmila s manželem žila až do jeho smrti v roce 2009. Poté odešla do domova pro seniory a je v něm spokojená, sama se doma bála, miluje společnost a ráda si popovídá.