Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Kubíčková (* 1924  †︎ 2018)

• narozena roku 1924 v Olomouci, otec bojoval u Zborova

• za války totálně nasazená

• na FF MU v Brně vystudovala angličtinu a filozofii, později se zabývala sociologií

• v roce 1967 studijní stáž v USA, návštěva Expa v Montrealu

• aktivní účastnice Pražského jara

• praktikování jógy, zdravého životního stylu

• roku 1990 rehabilitována a několik let působila jako docentka na PeF UK

• v důchodu bya činná ve sdružení Zdravý životní styl

• zemřela 15. března 2018

Miluše Kubíčková, rozená Chýlková, se narodila 21. srpna 1924 Antonii (rozené Černochové) a Cyrilu Chýlkovi. Otec měl silné vlastenecké cítění, coby legionář bojoval v bitvě u Zborova, založil olomouckou Sokolskou jednotu. Rané dětství prožila pamětnice v Terezíně, na který si dodnes uchovává krásné vzpomínky. Zde se narodil její mladší bratr a posléze se rodina přestěhovala do Nitry. Začátek druhé světové války ji zastihl v Olomouci poté, co opět změnila bydliště.

Miluše Kubíčková od dětství ráda četla, přemýšlela a byla velice vnímavá. Obdivovala německé klasiky, zejména Goethova Fausta, který ji podle jejích slov doprovázel celým životem. Pamětnice však měla i sportovní nadání, chodila cvičit do Sokola a před začátkem druhé světové války se dokonce účastnila Všesokolského sletu v Praze.
Samotný začátek okupace si vybavuje dopodrobna. Tehdy jí bylo čtrnáct let.

„Když přišli Němci, bylo škaredě, pršelo. Chodila jsem do školy přes park a viděla jsem ty tanky a Němce. První hodinu jsme měli dějepis – s paní profesorkou Navrátilovou. Všichni jsme plakali a ona říkala: ‚Děvčátka moje, vy se ještě dožijete toho, že budou muset odejít, ale já se toho už nedožiju.‘ Dodnes si to pamatuji. (Do školy)občas přišli nějací páni, esesáci. Postavili jsme se čelem ke zdi a oni nám prohledávali tašky. Do školy jsme nesměli nosit žádnou českou knížku. Kdyby nějakou našli, mohli by gymnázium zavřít. Profesoři měli povinnost hajlovat. Jediný dějepisář – takový nepříjemný člověk – to dodržoval. Jinak nikdo.“

V roce 1943 pamětnice zakončila střední vzdělání maturitou a rok nato se bohužel musela navždy rozloučit s otcem, který nečekaně zemřel. Konfliktní vztah rodičů vedl k nepříjemným důsledkům týkajících se hlavně matky. Ta zůstala bez jakýchkoliv příjmů, naštěstí podal rodině pomocnou ruku ctitel pamětnice JUDr. Hnátek, který pomohl matce získat pravidelnou finanční podporu od státu. Z vděčnosti k přízni osudu se pak Miluše Kubíčková nechala pokřtít.

Příchod osvobozeneckých vojsk prožila Miluše v Ústí nad Orlicí. Posléze odešla do pohraničí, do Bruntálu, kde se věnovala kulturním aktivitám v rámci SČM (Svaz československé mládeže). Brzy navázala kontakt se skupinou kyjovských studentů, kteří byli všichni levicového smýšlení. Tak se seznámila s komunistickou filozofií, o níž se dále zajímala. Přátelé ji také přivedli k myšlence vysokoškolských studií v Brně, na která se přihlásila a byla přijata.

Miluše si po celý život v sobě uchovala snovou ideu o dobrém a spravedlivém světě, které se snažila přiblížit. Z toho důvodu také vstoupila do komunistické strany. Na jednom stranickém školení se pak seznámila se svým budoucím manželem, hercem Evženem Kubíčkem, pozdějším divadelním režisérem. 

V době Vítězného února v roce 1948 byla právě studentkou brněnské filozofické fakulty. Tento zlomový okamžik znamenal změnu poměrů i ve škole. Konaly se politické prověrky a řada studentů byla vyloučena. Miluše studia dokončila a provdala se za Evžena Kubíčka. Spolu se stali rodiči dvou dcer.

Prostřednictvím studia na katedře marxismu se dostala na studijní stáž do Prahy, kde navázala kontakt s odborníky v oblasti obnovené sociologie, což byl další předmět jejího studijního zájmu. Na ministerstvu školství tehdy probíhal konkurz mezinárodního programu sociálních pracovníků, Miluše se konkurzu účastnila, konkurz vyhrála a v roce 1967 dokonce vycestovala do USA. Během pobytu navštívila věhlasnou československou expozici na světové výstavě Expo, pořádané v Montrealu v Kanadě. Skvělé dojmy z tohoto zážitku v ní zůstávají dodnes živé. 

V USA i Kanadě Miluše Kubíčková pokračovala v hledání „dobrého a krásného světa“ a bedlivě pozorovala, jak tato kultura funguje a co všechno je možné, když lidé využívají demokratických principů. Nakonec dospěla k názoru, že kapitalismus není cesta, a je tedy třeba hledat novou, třetí cestu.

Aktivně se zapojovala k myšlenkovému proudu Pražského jara, což mělo za následek pozdější vyloučení ze strany a nedobrovolný odchod z pedagogické fakulty. Rok hledala nové zaměstnání. 

V tu dobu manžel onemocněl rakovinou plic, jeho nemoc byla způsobena hlavě kouřením kolegů v divadale.

Nové zaměstnání Miluše získala ve stavebním podniku NP Konstruktiva, jako sociální pracovnice. Tam byla velmi spokojená.  

Postupně se Miluše Kubíčková začala zajímat o zdravý životní styl, absolvovala kurz cvičitelky jógy a věnovala se lidem, kteří byli ve stádiu remise rakoviny. S tím byl spojen i zájem o zdravou výživu. Po zakoupení chalupy ve Chmelné u Kremže zde pořádala ozdravné pobyty pro všechny věkové skupiny. Tato aktivivta trvala 30 let. Nadále se vzdělávala, zejména v antroposofii podle Rudolfa Steinera. 

V roce 1990 byla politicky rehabilitována a jako docentka působila několik let opět na Pedagogické fakultě UK.  Po odchodu do důchodu pracovala v oblasti rozvoje osobnosti, publikovala články, působila v médiích. 

Miluše publikuje články v médiích i videa k zamyšlení. Svou aktivní činností oslovuje lidi a předává své dlouholeté zkušenosti, je členkou  České antroposofické společnosti a Obce křesťanů, Společnosti pro trvale udržitelný život. V roce 1990 byla spoluzakladatekou občasnského sdružení Zdravý životní styl, kde je nyní čestnou předsedkyní.