„V roce třicet osm na podzim, to mně bylo pět let, tak jsem začala vnímat, že se děje něco naprosto neobvyklého. V těch Letech byl nově postaven most přes řeku Berounku a na tom mostě se shromažďovalo pár místních občanů a dívali se na nákladní vlaky, které jezdily směrem od Prahy na Plzeň. Byli tam vojáci, byla tam i děla a ta skupinka těch starších mužů, kteří tam stáli na tom mostě, byl mezi nimi i pan starosta, který byl takovou váženou osobou, tak říkali: ‚Budeme se bránit, nenecháme si to líbit.‘ No a po několika dnech začaly ty vlaky jezdit na opačnou stranu. Proč, to jsem tehdy nechápala. Ale zase tam stála skupinka těchto mužů, nic neříkali, stáli tam celí jaksi zaražení a mě se nejvíc dotklo, jako toho pětiletého dítěte, že pan starosta plakal. To jsem začala chápat, že se něco zlomilo v tom českém národě, když došlo k té mnichovské dohodě a předání Sudet a zlomení všeho, co se budovalo těch dvacet let.“
„Já jsem asi tak za tři dny jela do Prahy, a to byl teda můj největší zážitek z té invaze. Jsme jeli vlakem ze Smíchova na Beroun, trať před Prahou jde kolem té zbraslavské silnice. A teď když jsme tam přijeli, tak na tý silnici stály tanky, jeden tank za druhým a všechny měly hlavně obrácený směrem na Prahu. A ty lidi v tom vlaku na to koukali, všichni tam byli jako mrtvolky, nikdo neřekl ani slovo. A já jsem z toho byla taky celá pryč. Prostě když vidíte po tý silnici řadu tanků a všechny hlavně na Prahu!“
„Kdo to nezažil, tak si to neumí představit, protože najednou byly celostátní schůze – a teď se začalo mluvit o tom, jak byl kdo perzekvován, kdo byl zavřený, kolik bylo lidí popravených. A jednou byla nějaká schůze těch vojáků, kteří bojovali v těch zahraničních silách, oni to pak filmovali, celý sál, oni byli v uniformách, a pak někdo řekl: ,Tak povstaňte, kdo jste byli po osmačtyřicátým perzekvovaní.‘ A on celý ten sál vstal. Ti vojáci bojovali za války proti Němcům a pak je perzekvovali znova.“
Jarmila Kubíková, rozená Nováková, se narodila 12. února 1933 v Praze. Její otec Karel Novák, významný pražský advokát, během války pracoval pro odboj a počátkem roku 1945 neušel zatčení. Věznili jej na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně. Četba populárně-vědecké literatury popisující nové výzkumy na poli mikrobiologie ji upoutala natolik, že se rozhodla prohlubovat své znalosti na univerzitě. V roce 1951 uspěla u přijímacích zkoušek, přestože její kádrový profil neblaze ovlivnilo zatčení otce v roce 1948, vinu mu však soud neprokázal. V oboru fytopatologie promovala v roce 1956 s prací zabývající se patogenními kmeny choroboplodných zárodků na sadbovém sortimentu brambor. Až do prověrek v roce 1958 pracovala ve Výzkumném ústavu bramborářském, poté se vrátila do Prahy. Na jaře 1959 ji přijali na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Kandidátskou práci na téma povrchové mikroflóry na kořenech obhájila v roce 1965. V době nastupující normalizace na fakultě neprošla prověrkami a obtížně sháněla nové uplatnění. Až v roce 1972 ji přijali v tehdejším Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody, kde zůstala až do roku 1990. Po politické rehabilitaci se Jarmila Kubíková v roce 1990 vrátila na Přírodovědeckou fakultu. Doc. RNDr. Jarmila Kubíková, CSc., se mimořádně zasloužila o ochranu přírody v Praze a Středočeském kraji. Do státní ochrany přírody vnesla výzkum jako přirozenou součást správy a zasloužila se o vyhlášení desítek chráněných území. Je autorkou desítek časopiseckých a knižních textů z mykologie, rhizologie, pedologie, vegetační ekologie a ochrany přírody, edičně a autorsky přispívala do časopisů Bohemia Centralis či Natura Pragensis. V roce 2022 bydlela v Praze.