„Na té vesnici to bylo u Jevan, černokostelecké lesy. Tam je taková malá chráněná oblast, jmenuje se to Voděradská bučina. A to je kraj mého dětství, takovej vysněnej. Krásná čistá příroda tehdy, nebyly umělý hmoty žádný, takže žádný odpadky nikde. Když vzpomínám, louky kvetly, kopretin spousta, zvonečků. To vůbec dneska už ty louky nemaj. To mám krásný vzpomínky. A rybník tam byl! A jak jsem řekla, moje teta měla ten hostinec, takže já jsem pomáhala, dopoledne jsem musela pomáhat v kuchyni. Ovšem odpoledne už, když se zlikvidovalo nádobí, tak jsem měla takzvaně volno, takže to hned k tomu rybníku, tam s husama. To se tam taky ještě koupaly husy, ale to nám nijak nevadilo. To byl pro mě ráj.“
„Jeden, jestli můžu, jeden takovej pro mě zážitek z tý doby je, že jsem byla s otcem. Sestra, myslím, s námi nebyla. Byli jsme na Staroměstským náměstí a slyšeli jsme, že pochodují členové, jmenovalo se to Hitlerjugend, jako Hitlerova mládež. Měli ty krátký kalhoty, bílý podkolenky, nesli nějaký prapor a měli, byla to vlastně hudba. Píšťaly hlavně, bubny a pochodovali přes to Staroměstské náměstí. Můj otec měl klobouk na hlavě. Tak jsme to prostě pozorovali. Vždycky to vzbuzovalo tak trošičku hrůzu. A stalo se to, že k mému tatínkovi přiskočil jeden tenhleten mladík, tak počítám tak ve vašem věku, a srazil mu ten klobouk z hlavy a dupl na něj ještě. A mělo to znamenat, že když slyšel ten pochod, tak že měl smeknout. To samozřejmě by otec neudělal a taky by nevěděl proč. No, tak tatínka to samozřejmě velice rozrušilo, rozčílilo. Potom mamince ukazoval: ‚Podívej se, ty Germáni, co mi způsobili.‘ Opravdu na tom klobouku byly ty cvočky.“
„Tak jsme čekali, kdy k nám přijedou Rudoarmějci. A několik dní… pátého, šestého, sedmého… přijel takovej žebřinovej vůz se slámou, na tom seděl jeden, koňskej potah to mělo. Na tom seděl jeden Rudoarmějec, byl to ňákej Asiat, nebyl vůbec z evropskýho Ruska. Naprosto apatickej a unavenej. To byla ta předzvěst, že přijdou i další Rudoarmějci. Což se teda taky stalo. Ale zkazili nám to koupání v tom rybníku, protože tam házeli granáty do toho rybníka ty rudoarmějci. To všechny ryby, který tam byly, plavaly, ten výbuch toho granátu v tom rybníku ty ryby zabil a oni to takovýmhle surovým způsobem vlastně lovili. Pokud se tomu dá říct lov. Pro nás samozřejmě rybníček, to byl květen, byl docela horkej ten květen 1945, ale pro nás ten rybníček přestal existovat. Oni s sebou měli i ženy, říkali jsme jim vojandy. A ty se tam taky koupaly a my jsme se tam na ně chodili koukat a měly po těle takový, no, tak ta fronta byla prostě pro ně tvrdá. Třeba zabavili krávu sedlákovi a vyřízli z ní maso, který bylo to nejlepší, a krávu nechali. Mouchy na to pak sedaly. To bylo takový zklamání vlastně, by se dalo říct.“
Marie Kubínová se narodila roku 1932 v Praze. Přestože v hlavním městě bydlela celý život, hodně času trávila na venkově u příbuzných. Ti rodině také pomáhali během války, když jim posílali jídlo na přilepšenou. Z válečné Prahy si Marie pamatuje především neustálý důraz na zatemnění, varování před nálety a setkání s příslušníkem Hitlerjugend. Konec války strávila na venkově, odkud si také pamatuje příjezd sovětské armády. Později pracovala jako zubní instrumentářka a sanitářka a s manželem měla dva syny. Marie Kubínová zemřela obklopená rodinou 20. dubna 2020.
