Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kubínová (* 1932  †︎ 2020)

• narozena v roce 1932 v Praze

• v dětství trávila hodně času na venkově u svých příbuzných

• zažila válečnou Prahu – nálety, pochody Hitlerjugend a zatemnění

• konec války strávila na venkově, odkud si pamatuje příjezd sovětské armády

• pracovala jako zubní instrumentářka a později sanitářka

• zemřela 20. dubna 2020

Dětství a válečná Praha

Marie Kubínová se narodila roku 1932 v Praze. A i když v Praze vyrůstala a žila celý život, tak říká: „Spíš se cejtím venkovankou než Pražačkou.“ Její příbuzenstvo totiž bylo rozvětvené a Marie trávila hodně času u nich na venkově.

V Praze bydlela se svými rodiči a o šest let mladší sestrou až do svatby v Petrské čtvrti. Jejich otec musel už ve čtyřiceti letech odejít do invalidního důchodu, protože měl plicní tuberkulózu a hodně času trávil v různých sanatoriích. O Marii a její sestru se tudíž starala převážně maminka: „Byla taková ráznější, takže občas jsem utržila i rákoskou, ale otec na mě nikdy nevztáhl ruku, ale uznávám, že to maminka v té době měla opravdu těžký.“

Když vypukla druhá světová válka, byla Marie v Praze a začala zrovna chodit do školy v Klimentské ulici. Pamatuje si na velmi přísného učitele, který používal rákosku a zlobivé žáky posílal klečet do kouta. Když chodila do čtvrté nebo páté třídy, byla jejich škola přeložena do Masné ulice. Ze třídy viděli na kostelní hodiny a kolem jedenácté si vždycky začínali balit. Věděli totiž, že v jedenáct hodin jsou pravidelně vyhlašována varování před nálety a že tím skončí vyučování.

Z válečné Prahy se jí vybaví především neustálý důraz na zatemnění. A to nejen v domech, ale také třeba v tramvajích a na ulicích. „Bylo to takový ponurý,“ říká. Silnou vzpomínku v ní také zanechala příhoda s Hitlerjugend: „Byli jsme s otcem na Staroměstským náměstí a slyšeli jsme, že pochodují členové, jmenovalo se to Hitlerjugend, Hitlerova mládež. Měli ty krátký kalhoty, bílý podkolenky, nesli nějaký prapor a měli hudbu. Píšťaly hlavně, bubny a pochodovali přes to Staroměstské náměstí. Můj otec měl klobouk na hlavě. Tak jsme to prostě pozorovali. Vždycky to vzbuzovalo tak trošičku hrůzu. A stalo se to, že k mému tatínkovi přiskočil jeden tenhleten mladík a srazil mu ten klobouk z hlavy a dupl na něj ještě. A mělo to znamenat, že když slyšel ten pochod, tak že měl smeknout. To samozřejmě by otec neudělal a taky by nevěděl proč. No, tak tatínka to samozřejmě velice rozrušilo, rozčílilo.“

Postupem času si zvykli i na neustálá varování před nálety. Když jednou Marie přišla domů ze školy a po klasické výstraze začala houkat siréna, která už značila akutní nebezpečí, místo aby se schovala, šla se podívat, co se děje. „Vylezla jsem na schůdek a dívám se, jestli uvidím nějaký to letadlo. Načež jsem uslyšela už detonace.“ V tu chvíli poznala, že to je už vážné, dostala strach a společně s ostatními utíkala do krytu. To se odehrálo 14. února 1945, tedy v den, kdy byl při náletech zničen klášter na Emauzích.

Po tomto náletu byla situace už příliš nebezpečná, a tak jim ve škole oznámili: „Konec vyučování, přijdete až po válce.“ Pro třináctiletou Marii to byla úžasná zpráva – hned si zabalila věci a odpoledne odjela k příbuzným na venkov.

Příbuzní na venkově

Mariina maminka pocházela ze sedmi dětí a všichni její sourozenci žili na venkově. Marie díky tomu jak před válkou, tak během války trávila hodně času v hostinci u strýce a tety ve vesnici Černé Voděrady ve Voděradských bučinách. „To je kraj mého dětství, takovej vysněnej. Krásná čistá příroda tehdy, nebyly umělý hmoty žádný, takže žádný odpadky nikde. Když vzpomínám, louky kvetly, kopretin spousta, zvonečků. To vůbec dneska už ty louky nemaj. To mám krásný vzpomínky. A rybník tam byl! A jak jsem řekla, moje teta měla ten hostinec, takže já jsem pomáhala, dopoledne jsem musela pomáhat v kuchyni. Ovšem odpoledne už, když se zlikvidovalo nádobí, tak jsem měla volno, takže to hned k tomu rybníku, tam s husama. To se tam taky ještě koupaly husy, ale to nám nijak nevadilo. To byl pro mě ráj.“

Díky příbuzným tak Mariina rodina během války příliš nestrádala. Všichni sice museli odvádět povinné dávky masa, mléka a obilí, ale přesto vždycky zbylo něco, co jim poslali do Prahy. V době, kdy byl zaveden lístkový systém na potraviny, to bylo velmi zásadní.

Válečná doba dopadla na tetu a strýce především, když zatkli strýce. Na stěně hostince měl totiž vyvěšenou mapu a špendlíky značil, jak postupuje fronta a navíc trpěl tzv. zakázané řeči. Za to ho někdo udal a strýc byl poslán do vězení. Nejvíce se o něj všichni báli po atentátu na Heydricha, kdy se v rozhlase četly seznamy popravených. Marie si pamatuje, že maminka jim tehdy řekla: „Děti moje, modlete se, aby nezemřel. Jestliže zemře, tak se u nás v republice rozpoutá peklo.“ Strýc byl nakonec propuštěn, ale za trest mu vzali povolení k provozování hostince.

Ke konci války chodila Marie na venkově i do školy – každý den musela chodit osm kilometrů tam a zase zpátky do měšťanky ve Stříbrné Skalici.

Konec války

Marie si pamatuje, že když se blížil konec války, u sousedů poslouchali rozhlas a čekali, co se bude dít. Pak vypuklo povstání, lidé začali stavět barikády a po několikadenních bojích válka skončila.

Na vítěznou sovětskou armádu se čekalo i v Černých Voděradech: „Přijel takovej žebřinovej vůz se slámou, koňskej potah to mělo. Na tom seděl jeden Rudoarmějec, byl to nějaký Asiat, nebyl vůbec z evropskýho Ruska. Naprosto apatickej a unavenej. To byla ta předzvěst, že přijdou i další Rudoarmějci. Což se teda taky stalo.“ Celkově byl příjezd armády pro obyvatele vesnice zklamáním. Vojáci do rybníka házeli granáty, takže zabili všechny ryby a děti se v něm už nemohly koupat. Stalo se rovněž, že zabavili sedlákovi krávu, vyřízli z ní nejlepší maso a zbytek nechali jen tak ležet.

V květnu začala Marie znovu chodit do pražské školy, kam jim také byla dodávána potravinová pomoc od organizace UNRRA. Dostávali kakao, což pro ně v té době bylo něco úžasného, ale také třeba míchaná vajíčka ze sušeného prášku, která jim už zas tak nechutnala.

Po válce

Po vychození základní školní docházky bylo Marii jasné, že nebude moct jít dál studovat – tatínek byl v invalidním důchodu, maminka žádný důchod nepobírala a navíc byla doma ještě mladší sestra. Marie si udělala kurz zubní instrumentářky a nastoupila do práce. V zaměstnání byla do svých dvaceti sedmi let, kdy se provdala a s manželem se přestěhovala. Společně pak měli dva syny, se kterými byla doma. Po návratu z mateřské se vrátila do zdravotnictví a pracovala jako sanitářka až do důchodu.