Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kubizňák (* 1949)

• narozen 2. listopadu 1949 v Jaroměři do rodiny zdravotnice a dopravního inspektora

• dětství trávil nejprve v Jaroměři, pak v Broumově

• vyučil se kovářem, poté studoval SPŠ v Náchodě a pak šel na Vysokou školu ekonomickou do Prahy

• na studijním pobytu v Tallinnu v tehdejším Sovětském svazu poznal svoji první ženu

• roku 1974 se vzali

• v letech 1976 – 1977 pracoval na okresním výboru SSM na Praze 4

• v letech 1977 – 1978 absolvoval vojenskou službu v Kdyni

• poté vstoupil do služeb vojenské kontrarozvědky

• v roce 1985 při neoficiální návštěvě v Praze doprovázel korunního prince Japonska

• pod diplomatickým krytím působil na československé rezidentuře vojenské kontrarozvědky v New Yorku

• zajišťoval první návštěvu Václava Havla v USA

• z tajných služeb ho propustili v roce 1991

• po převratu působil v agentuře CzechTrade

„Narodil jsem se v Jaroměři, to je na soutoku tří řek – Úpa, Labe a Metuje. Trojka mne provázela celý život, i když moje číslo je devítka. Ale ta se tvoří ze tří trojek.“ Ladislav Kubizňák věří na osudová čísla. Ukazuje mi i devítku, kterou měla i espézetka jeho služebního diplomatického vozu z dob, kdy pracoval jako diplomat na Stálé misi Československa při OSN v New Yorku. Ladislav Kubizňák byl několik let diplomatem a zaměstnancem Federálního ministerstva zahraničí, ovšem většinu pokynů pro svou práci dostával z ministerstva vnitra, jeho pravým posláním bylo sloužit československé rozvědce, diplomatická služba byla jen krycí legenda.

Narodil se sice v Jaroměři, většinu dětství prožil na Broumovsku na dohled od vrchu Hejšovina. Odešel do učení do Hradce Králové, kde se vyučil jako kovář – nástrojář, až později si dodělal průmyslovku při zaměstnání, maturoval v roce 1971.

Srpen 1968

O politiku se moc nestaral. Rok 1968 podle svých slov prožil „víc hormonálně než politicky“. Ani 21. srpna 1968 přímo nezažil, protože se svou tehdejší přítelkyní byl na dovolené na bulharském pobřeží. Bydleli pod stanem, rádio žádné, o aktuality se nestarali. S kratším zpožděním se dozvěděl, že Československo je obsazené vojsky Varšavské smlouvy. Pak na něj teprve dolehla vysoká politika, vlakové spojení mezi Bulharskem a Československem bylo přerušeno, byli nuceni si prodloužit pobyt až do poloviny září. Ubytováni byli ve Varně, Bulhaři jim prý dali nějaké peníze, ovšem nebyla to žádná humanitární pomoc, jak se v první moment zdálo, cestovní kancelář Čedok po něm tyto peníze pak vymáhala a musel se několik měsíců po návratu uskromnit.

Po maturitě odešel do Prahy studovat na Vysoké škole ekonomické. Vstoupil do SSM a jako dobrý student a svazák v sedmdesátých letech odjel na mezinárodní budovatelský tábor v estonském Tallinu, kde se seznámil se svou budoucí ženou. V Sovětském svazu byla také svatba, manželé se však rozhodli žít v Praze.

V Sovětském svazu prošel deziluzí o našem „velkém spojenci“ SSSR, když byl konfrontován s realitou života. „Sovětský svaz byl jeden velký koncentrák.“ Poznal, že bylo nutné žádat o propustku i při cestě na venkov kousek za Tallin, že sovětské úřady jsou více byrokratizované než československé, že celková životní úroveň je tam nižší než v Československu, stejně tak úroveň svobod. Ani to však neovlivnilo jeho rozhodování, pragmaticky volil kariéru ve službách komunistického státu.

Po vysoké škole zůstal v Praze, nastoupil na kontrolní odbor OÚNZ (Obvodní ústav národního zdraví), v letech 1976–1978 pracoval na Městském výboru SSM, byl také zvolen za poslance (zastupitele) obvodního národního výboru za nově vybudované pražské Jižní Město.

Nástup k rozvědce

Na přelomu let 1976/1977 si odsloužil v západních Čechách ve Kdyni povinnou vojenskou základní službu, jako uvědomělý straník dostal funkci útvarového politruka. Někdy v těchto letech se dostal do hledáčku vojenské rozvědky. Asi o tři roky později ho vojenská rozvědka kontaktovala, zda by nechtěl nastoupil, o několik týdnů později došlo k předání do civilní rozvědky.

O jeho přijetí k rozvědce rozhodla možná náhoda a pozornost Ladislava Kubizňáka. Dnes popisuje přijímací pohovor v budově rozvědky v pražských Dejvicích takto: „,Představte si, že jste agent, a popište mi cestu do místa vašeho bydliště.‘ Začal jsem popisovat: ,Pojedete do stanice Budějovická, nastoupíte na autobus číslo 206, pojedete a vystoupíte na zastávce Modrá škola.‘ Pak se mi rozsvítilo a tomu vousatému říkám: ,A vy jedete dál.‘ (…) ‚Jak to víte, že jedu dál?‘ – ,Já jsem si v tento moment uvědomil, že vás znám z autobusu.‘ Pak se ukázalo, že to byl náčelník té rozvědné školy. Tím jsem ho značně zaujal. Uvědomil jsem si to, že jsem znal jeho tvář. (…) To jsou silné momenty, kdy něčím zaujmete, a já jsem měl zájem je zaujmout.“

Nejdříve pracoval v kontrarozvědce v pražské centrále na 26. odboru ministerstva vnitra. Později bylo pro něj připraveno diplomatické krytí na Federálním ministerstvu zahraničních věcí. Původně byl prý připravován do Francie, ale nakonec se rozhodlo o jeho vyslání do Spojených států. Na ministerstvu zahraničí si musel projít různými odbory, před vysláním do New Yorku sloužil na protokolárním odboru. Jako mladý úředník musel doprovázet velvyslance předávající pověřovací listiny u tehdejšího prezidenta republiky Gustáva Husáka. Z této doby vzpomíná zejména na to, jak doprovázel japonského korunního prince Naruhita po jeho neoficiální návštěvě Československa.

S diplomatickým krytím v New Yorku

„Byl jsem vyslán do New Yorku. Odletěl jsem tam v září 1985, to souviselo s tím, že začínalo Valné shromáždění OSN, protože moje legalizační funkce byla, že jsem byl diplomatem a měl jsem na starosti 5. výbor Valného shromáždění OSN, což byl rozpočet, financování mírových sil, penzijní fond a další personální a administrativní agentura spojená s činností OSN.“

Musel odvádět obojí práci, jak tu oficiální pro ministerstvo zahraničí, tak i pro rozvědku, jejich práce byla tak prý časově náročná. „Oproti čistě diplomatům máte nejen svoji funkci, svoji legendu, ale musíte dělat i pro rozvědku, což vám zabere více času než vykonávání běžné diplomatické funkce.“

Co konkrétněji dělala československá rozvědka ve Spojených státech? O podstatných věcech Ladislav Kubizňák i po dvaceti letech stále zachovává mlčenlivost. „Když mluvíme o tom, co bylo podstatné, tak už se blížíme ke zdroji. O zdrojích se nemluví, to je určitá etika, mluvit je o tom obtížné, spíše se toto téma vynechává. Hlavní činností byl sběr utajovaných skutečností, ze všech sfér života. Hlavně oblasti politické, ekonomické a vědeck- technické. Bylo třeba se věnovat ochraně proti průniku kontrarozvědky, která byla vyškolená, kvalifikovaná a byla doma. Navíc vybavená technickými prostředky, o kterých se nám mohlo zdát.“

Na hranici tří států

Pracovníci stálé mise si občas vyjeli mimo New York a trávili spolu volné víkendy. Ladislav Kubizňák s manželkou velmi rád kempoval a jezdil do přírody. Výjezdy mimo New York museli hlásit jak československému velvyslanectví, tak i amerických úřadům. Ty pak případně zajišťovaly jejich sledování. „Největší sranda bylo, že jsme projížděli řeku Delaware v místech, kde jsou tři státy: New York, Pensylvánie a New Jersey. Když jsme tam v sobotu dorazili, i tam jsou státní zaměstnanci líní v sobotu dělat, oni se museli vždy dohodnout, který z těch států vyšle sledovací skupinu. To bylo srandovní. Jezdili za námi i na člunech.“

Američtí policajti prý pak kempovali a docházelo mezi sledujícími a sledovanými k neformálním kontaktům. Podle toho, co Ladislav Kubizňák vypráví, naprostá většina kontaktů byla předvídatelná a žádná velká překvapení se nekonala a diplomati (legální rozvědčíci) se nesnažili sledovacím skupinám uniknout. Naopak pokud člověk dodržoval základní pravidla a choval se ke sledovací skupině slušně, mohl se dočkat i protislužby.

„Byli jsme v Sequoia National Park, byla na nás nasazená kalifornská sledovací skupina, taková seriózní. Jdeme se najíst. Oni přicházejí samozřejmě později než my, než zaparkují a podobně … My už jsme hotoví. Vy musíte čekat, než budou hotoví. Teprve až oni dojedí, dají si kafe, tak jsem mrknul na toho šéfa skupiny: ‚Můžeme?‘ Kývnul a šli jsme. Když si vytvoříte nějaký vztah s tou skupinou, neděláte jim nějaké problémy, neujíždíte, chováte se solidně, někdy vám můžou zase oni pomoci. Což nám i udělali. Pomohli nám dostat se zkratkami na letiště. Nebýt toho, tak mi letadlo uletí.“

Po roce 1989

V New Yorku byl do února 1990, jedním z jeho posledních úkolů byla pomoc při zařizování slavné americké návštěvy prezidenta Václava Havla. Ve Spojených státech ho zastihly i události roku 1989, které ho prý nijak nepřekvapily, očekával je. Rozhodoval se, zda v USA i s rodinou zůstane, rodinné důvody převážily a vrátil se do Prahy.

Z rozvědky byl propuštěn v roce 1991, oficiálně „prý z organizačních důvodů“. Nabídli mu sice práci na protidrogovém oddělení, ale jako řadový policista nechtěl skončit. Nějakou dobu nemohl najít práci, pak si našel zaměstnání v soukromé sféře. Od roku 1995 spolupracoval s ministerstvem průmyslu a obchodu na podpoře podnikání v bývalém Sovětském svazu. Když se měla zakládat pobočka Czech Trade při velvyslanectví v Rize, Ladislav Kubizňák byl při tom. Slavnostního otevření v roce 1999 se účastnil tehdejší premiér Miloš Zeman.

Krycí jméno Drabík

Ladislav Kubizňák měl po celou dobu působení v rozvědce krycí jméno Drabík, vybrané podle pražské ulice, kde v té době žil. Nesouhlasí s tím, že dnešní režim, tedy stát prostřednictvím Archivu bezpečnostních složek zveřejnil na internetu jeho personální složku. Když měl později v devadesátých letech nastoupit na Czech Trade do Rigy, tak byl prověřován Národním bezpečnostním úřadem. Dnes k tomu uvádí, že by mohl také argumentovat tím, že vykonával jen činnosti v zájmu státu.

„Měl jsem krycí jméno Drabík, číslo 169 765. Šifry se podepisovaly číslem. Když mne prověřoval NBÚ, tak jsem jim říkal: ,Mně československý stát propůjčil jinou identitu. Tam byl nějaký Drabík s tímhle číslem, já jsem Láďa Kubizňák, tak si mne nepleťte. To nebylo z mé vůle, to bylo z vůle státu a Česká republika je následníkem tohoto státu. (…) To byl Drabík, tak si to s ním vyřiďte. Ukažte mi jakoukoli šifru, která je podepsaná Láďa Kubizňák. Není. No, to je jen taková otázka. (smích)“

Bezpečnostní prověrku na nejvyšší stupeň od NBÚ nedostal, přesto však vedl pobočku Czech Trade v Rize od roku 1999 do roku 2006. Kontrakt na Czech Trade měl mít přitom do roku 2008. Vedle lustračního zákona a vyhazovu z ministerstva vnitra to dnes pociťuje jako další podraz od českého státu, který se mu za jeho života stal. Dnes již dosáhl důchodového věku, přesto stále pracuje, pendluje mezi Prahou, rodným Broumovskem a Pobaltím. Pomáhá i při rozvoji vztahů Broumovska a Náchoda s Pobaltím, připravuje s mikroregionem Broumovsko turistickou cestu ve šlépějích slavného rakouského generála Laudona, který se narodil na území dnešního Lotyšska.