Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Kuboušek (* 1933)

• narozen 20. března 1933

• od dětství člen Sokola

• zažil bombardování Českých Budějovic v březnu 1945

• svědkem příjezdu americké i Rudé armády do Českých Budějovic

• účastník XI. všesokolského sletu v Praze v roce 1948

• absolvent Střední průmyslové školy stavební v Českých Budějovicích

• 1965 promoval na ČVUT

• při prověrkách po roce 1968 nepodepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa

• nikdy nevstoupil do KSČ

Na 24. března 1945 Jiří Kuboušek nikdy nezapomene. Toho dne dopoledne si jako každý jiný měsíc šel do záložny ve městě uložit padesátikorunové kapesné od rodičů. Jen chvíli potom, co se vrátil domů, začalo bombardování. S rodiči rychle seběhli do sklepa, kde měli připravený kryt. „Měli jsme tam otoman, tak jsme na tom otomanu seděli, a to jsme slyšeli, jak se barák houpá, tak to bylo poměrně dost složité.“ Brzy pochopili, že tentokrát to bude skutečně vážné, bombardování trvalo dlouho a bylo masivní. „Byl jsem hrozně sklíčený, bylo mi hrozně,“ vypráví. Měli štěstí, bomba jejich dům minula. Dopadla asi o 300 metrů dál, kde zničila celé první patro. Tehdy tam zahynulo několik lidí. „Byla to náhoda, že ta bomba padla zrovna těch 300 metrů od nás, jinak by bylo po nás.“

Zahrada nás živila

Jiří Kuboušek se narodil jako druhé dítě Marii a Václavu Kubouškovým 20. března 1933 v Českých Budějovicích. Rodině se vedlo poměrně dobře. Za první republiky se rodičům podařilo svépomocí postavit velký dům, ke kterému náležela rozlehlá zahrada. Horní patro pronajímali a v přízemí bydleli. Většinu času se o Jiřího Kubouška a jeho staršího bratra Bohumíra starala babička. Oba rodiče tvrdě pracovali, aby splatili půjčku na dům. Otec jezdil s vlakovou poštou jako poštovní zřízenec a matka na velké zahradě pěstovala nejrůznější zeleninu na prodej. „Vstávala třeba ve tři ráno, vzala vozík a jeli na trh,“ vypráví. Společně obhospodařovali drobné domácí zvířectvo.

Velkou zálibu našel malý Jiří Kuboušek v Sokolu, kam nastoupil v druhé polovině 30. let jako mladší žák. „Byl jsem rád, že jsem chodil někam cvičit. Rozptylovalo mě to od té tzv. ulice tenkrát. Tenkrát nic jiného nebylo než Sokol.“ Cvičit chodil až do roku 1941, kdy byla Sokolu pozastavena činnost.

Naše podnájemnice zdobila okna obrázky Hitlera

Válka do chodu rodiny Kubouškových ze začátku tolik nezasahovala. Malý Jiří nastoupil v roce 1939 na základní školu Modrá hvězda do Máchovy ulice v Českých Budějovicích. Mezi německými dětmi měl několik přátel a jejich kamarádství zůstala stejná. Jen si všiml, že se postupně mění výzdoba oken podnájemníků v druhém patře. Z jejich podnájemnice se stala nadšená obdivovatelka nacistického Německa. „Okna byla vyzdobená Hitlerem a vším možným,“ říká pamětník a dodává: „To byla zarytá Němka ze začátku.“ Postupem času její nadšení pro německou věc sláblo, až ke konci války na Němce nadávala. I přesto se nevyhnula odsunu v roce 1946.

Otec byl kvůli mně na gestapu

V českobudějovické čtvrti Rožnov vedle sebe odjakživa bydleli Češi a Němci. Dobře se znali, dennodenně se potkávali. Vztahy mezi sousedy se ale během války proměnily. Někteří sympatizovali s okupační silou a z některých se stali otevření příznivci nacistického Německa. Malý Jiří Kuboušek tyto rozdíly tolik nevnímal. Se sousedy se rád zastavil a rád si s nimi popovídal. „Byl jsem rozpovídaný kluk, co jsem měl na jazyku, tak jsem pronesl.“ Za války šlo ovšem o poměrně nebezpečnou aktivitu. Nikdy nebylo jisté, kdo koho poslouchá a zda někdo někoho neudá. Václav Kuboušek se přesně z těchto důvodů dostal do potíží. „Otec byl za války vyslýchán na gestapu kvůli mně teda, protože jsem se prý vůči Němci, tomu esesákovi, který bydlel ob barák, tak jsem se nějak provinil svými řečmi,“ pamětník dodnes neví, co přesně tehdy o příslušníkovi SS řekl.

Václava Kubouška na gestapu vyslýchali celý den. Otec později vyprávěl, že se k němu chovali dost hrubě. Naštěstí nedaleko Kubouškových bydlel další Němec, vysoce postavený člen českobudějovického gestapa Otto Richter, který rodinu dobře znal. K sousedce Marii Kubouškové si často chodil pro zeleninu. Když se Otto Richter o zatčení dozvěděl, do výslechu zasáhl. „Když přišel on, byl tam dost velký zvíře, tak se začali chovat mírněji a pak ho pustili,“ vypráví pamětník. Malého Jiřího poté doma nabádali, že si musí dávat pozor, s kým a o čem mluví. Rodiče se báli, že se zase dostanou do problémů.

Někdy v krytu i spali

Kubouškovi si za války zbudovali ve sklepě svého domu kryt. „V krytu jsme měli gauč a měli jsme tam i peřiny. Protože když byly nálety za války třeba v noci, tak jsme šli spát dolů do sklepa. Tam jsme se přikryli a spali jsme tam,“ vzpomíná pamětník. Do krytu chodili v průběhu války často. „Jakmile začaly houkat sirény, tak jsme šli hned, protože jsme nevěděli, co, kdy bude. To nikdo nevěděl, kdy spadnou bomby na nás. To nikdo nevěděl, kdy to přijde nebo nepřijde,“ vzpomíná pamětník a dodává, že si mysleli, že České Budějovice nejsou tak důležité. Dlouho věřili, že se městu ničivé bombardování vyhne. České Budějovice zasáhlo bombardování až na samém konci války, 23. března a 24. března 1945.

Když začal první nálet v pátek 23. března, Jiří Kuboušek si hrál s kamarády na zahradě. „To jsme slyšeli, pak to začalo hvízdat. Mysleli jsme, že padají letáky, co vyhazovali. A pak ten jeden kluk říkal: ‚Jé, to jsou bomby.‘“ Poté se rychle sebrali a utíkali ke kamarádovi domů do sklepa, kde nálet přečkali.

Měli štěstí, bomba dopadla o 300 metrů dál

Druhý den ráno vyrazil Jiří Kuboušek jako každý měsíc do záložny ve městě, kam si chodil poctivě ukládat padesátikorunové kapesné od rodičů. Těsně potom, co se vrátil domů, začalo další bombardování. Sobotní bombardování bylo mnohem masivnější, zasažena byla velká část Českých Budějovic a zahynulo tehdy mnoho lidí. Jiří Kuboušek i jeho rodiče se rychle schovali do krytu ve sklepě a čekali. Bombardéry nad nimi burácely, dům se otřásal. „Bylo mi hrozně, byl jsem z toho sklíčený, nebylo mi veselo. Když jsem šel na záchod, tak jsem se vždycky bál, co přijde. Protože ono to tam hvízdalo a lítalo,“ vybavuje si dodnes. Měli štěstí, bomba dopadla asi 300 metrů dál na patrový dům, kde tehdy zemřelo několik lidí.

Při náletech 24. března 1945 zemřely v Českých Budějovicích desítky lidí, mezi nimi i několik známých pamětníka, několik jejich sousedů a kamarád ze školy, se kterým seděl v lavici. „To bylo takové smutné tam. Protože to se pak přenášelo, ta událost se přenášela na okolí kolem – a to už nebyla žádná radost.“

Matka hostila Američany čerstvým salátem

„Tenkrát se tvrdilo, že Rusové osvobodili republiku. Ale tady u nás to bylo tak, že první přišli Američani,“ vypráví pamětník a pokračuje: „U nás v baráku, jak tam byli ti Němci, tak byl byt prázdný. Američani, když přijeli, tak si tam vybudovali nějaký svůj tábor.“ V domě měli složený celý arzenál zbraní. S úsměvem vzpomíná, že je matka hostila čerstvým salátem ze zahrady. Za pár hodin nato Američané dostali rozkaz a museli České Budějovice opustit. „Ráno přijeli a večer museli zpátky,“ říká pamětník. Během chvíle si vše zabalili a zmizeli, nic po nich nezůstalo. Poté přišla Rudá armáda, která se usadila ve městě.

Z obnovení Sokola byl nadšený

„V Sokole to bylo ze začátku výborný, protože jsme chodili normálně cvičit, to nebyla žádná politika,“ vypráví o znovuobnovení Sokola první měsíce po válce. Jiří Kuboušek tehdy patřil k mladšímu dorostu a cvičit chodil několikrát týdně. Mezi členy Sokola měl mnoho přátel.

Situace v Sokolu se ale postupem času začala měnit. Pamětník zmiňuje, že se ve sdružení začali objevovat lidé s nepřijatelnou minulostí: „Chodili do SSM, do kterého nás ládovali, abychom chodili do SSM. A k nám chodili už kluci, kteří už byli napůl, tak a tak.“ Nově příchozí – mladí komunisté – je přesvědčovali k podpoře politiky KSČ. „My jsme nacvičovali, a už do nás začali vtloukat politiku. To nám dávali tzv. politické cvičení, kdy nám dávali z knížek číst, tak si mysleli, že nás předělají.“

Mezi staršími dorostenci se i zatýkalo

Po komunistickém převratu v únoru 1948 chtěla KSČ ukázat, že má situaci v Československu pevně v rukou. XI. všesokolský slet, připravovaný již od roku 1946, měl veřejnosti potvrdit loajalitu sokolstva k nově nastolenému režimu. Většina členů sokolského hnutí s komunistickým diktátem nesouhlasila. Pamětník vzpomíná, že atmosféra na sletu byla celkově dost vypjatá, radost ze společného zážitku a cvičení byla zakalená politickými okolnostmi. „Mezi nás začaly chodit takové živly s námi ne moc souznění. Takže už do nás dávali takové různé narážky. My jsme křičeli: ‚Ať žije Beneš!‘ a tak dále. Tak už říkali: ‚Nekřičte, už to nemá cenu.‘“ Jiří Kuboušek vypráví, že došlo i na zatýkání, nezatýkali mezi mladším dorostem, „ale mezi ty starší dorostence už chodili lidi, chodili zatýkat a různě. Protože kamaráda tam zatkli a nechali ho čtyři dny ve výslechárně.“

Vtloukali nám do hlavy něco, co nebyla pravda

V roce 1947 Jiří Kuboušek nastoupil na gymnázium. „Změna byla taková, že nás učili komunismus,“ popisuje proměnu školy po komunistickém převratu v únoru 1948 pamětník. Mnoho učiva rázem zmizelo. „Kdo mluvil o Čapkovi, ten byl vyhozený ze školy.“

Ve škole učitelé učili věci, zejména v dějepise a literatuře, o kterých věděl, že nejsou pravda. Jiří Kuboušek vždy rád a hodně četl. Po válce se mu dostala do rukou kniha, ve které „bylo popsáno chování Rusů u nich za války. Byly tam ty jejich lágry, tábory, ty jejich gulagy,“ říká pamětník a pokračuje, že na základě toho si vytvořil obrázek o Rusech: „Rusové pro mě byli tabu. Bohužel propaganda byla taková, jaká byla.“ Už jako mladý si na základě životních zkušeností – z konce války, ze Sokola a četby – udělal vlastní názor na komunisty oslavovaný Sovětský svaz a komunistickou ideologii jako celek, dodává: „Oni nám vtloukali do hlavy něco, co nebyla pravda.“

Po maturitě na gymnáziu v roce 1951 nastoupil na nástavbový kurz na střední průmyslovou školu stavební, kterou úspěšně zakončil v roce 1953, a nastoupil jako stavební konstruktér do Vojenského projektového ústavu (VPU). V tomtéž roce se oženil s Libuší Doskočilovou a nedlouho nato se jim narodili dva synové, v roce 1954 syn Jiří a v roce 1956 syn Ivan.

Do oken jim mířil kulomet

Léto 1968 trávil Jiří Kuboušek s rodinou na chatě u lipenské přehrady. O invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se dozvěděli v noci od souseda. Z chaty narychlo odjeli domů. Když dorazili do Českých Budějovic, v ulicích byli vojáci, „a přímo nám do oken, to byla maďarská armáda tam u nás, a generál Maďar nám mířil do okna kulometem. Starší kluk, tomu už bylo 14 let, tak už z toho měl trošku rozum, tak se hrozně vylekal. Bylo to hrozné.“ Bezprostřední přítomnost armády v ulicích pamětníkovi připomněla dobu války. Ale říká, že v roce 1968 cítil něco jiného. Neměl strach o sebe, ale měl hrozný strach o svou rodinu, o své dva dospívající syny.

Každý rok si musel něco vymýšlet

Zklamání z vývoje politické situace završily v roce 1970 nařízené politické prověrky. Jako mnoho dalších měl potvrdit svůj souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. „Já jsem s tím nesouhlasil, ale bohužel mi to nebylo nic platné.“ I přes nesouhlas mohl v práci zůstat.

Na počátku 70. let začal pracovat v českobudějovickém Stavoprojektu. Od jeho přijetí do podniku mu až do roku 1989 každý rok nabízeli členství v KSČ. „Každý rok jsem si musel něco vymýšlet, abych tam nevstoupil,“ popisuje pamětník a dodává, že ho toto každoroční martyrium velmi iritovalo.

Byla to velká naděje

„Byl jsem velmi rád, to jsem byl velmi rád, protože jsem na to čekal celou tu dobu, jestli to padne, nebo nepadne,“ vzpomíná pamětník na listopadové dny roku 1989. Každý večer se na českobudějovickém náměstí účastnil demonstrací za konec vlády jedné strany.

Sametovou revoluci hodnotí velmi kladně, po pádu režimu se cítil mnohem svobodněji. „Přineslo mi to to, že můžu mluvit o všem. Nemusím se starat o to, kdo mě poslouchá a kdo ne,“ uzavírá své vyprávění pamětník.