Ing. Jiří Kuboušek

„My jsme roce šedesát osm byli na chatě. Náš soused říkal: ,Honem, honem, jeďte pryč, protože přišli Rusové.‘ To bylo ve tři hodiny ráno. Říkali jsme si, že to není možné. Tak jsme sebrali auto a jeli jsme honem, honem domů – i s dětmi. Pak jsme říkali, co tady bylo vidět. Tak jsme přijeli domů a viděli jsme ten blázinec. V ulicích jezdili Rusové. Přímo nám v ulici, přímo nám do oken, to byla maďarská armáda tam u nás, nám generál – Maďar – mířil do okna kulometem. Starší kluk [syn], tomu už bylo 14 let. Ten už z toho měl trošku rozum, tak se hrozně vylekal. Bylo to hrozné. Když si vezmete, že vám přímo do oken míří kluk s kulometem. To bylo přímo nesnesitelné.“

„Druhý den byl ten nálet na Budějice, kdy zahynulo spousty lidí. To vybombardovali čtvrť tady kolem nádraží a celé nádraží. A taky vybombardovali gestapo. Byl jsem schovaný ve sklepě. Tenkrát za války musely být zřízené tzv. kryty. Tam jsme se schovali. Tam jsme měli otoman, na tom otomanu jsme seděli. Slyšeli jsme, jak se barák takhle houpá. To bylo poměrně dost složité. Naštěstí bomba padla tak 300 metrů od nás. Barák, co do něj spadla bomba, tak přišel o první patro. Přišel o první patro a zahynuli tam asi tři lidi. To byla náhoda, že bomba padla zrovna tak těch 300 metrů od nás, jinak by bylo po nás. A při tom náletu zahynul můj kamarád ze školy, se kterým jsem seděl v lavici.“