Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jana Kučerová (* 1940)

• narodila se 28. června 1940 v Táboře

• otec Ladislav Poláček byl 29. června 1942 v Táboře popraven za odbojářskou činnost

• po válce se s matkou a starší sestrou přestěhovala do Prahy

• vystudovala vyšší hospodářskou školu, později při zaměstnání Filozofickou fakultu UK

• v roce 1970 se provdala za Milana Kučeru; měli dceru a syna

• pracovala např. v Mezinárodním svazu studentstva, na světové výstavě EXPO v Japonsku, v hotelu Intercontinental či ve Správě Pražského hradu během druhého funkčního období Václava Havla

• hovoří několika jazyky

• nikdy nevstoupila do KSČ

• stále hodně cestuje a pravidelně jezdí do Tábora položit květiny na popraviště, kde zahynul její otec

Rodinné štěstí v nelehké době  

Jana Kučerová se narodila 28. června 1940 v Táboře jako druhá dcera Ladislava a Emílie Poláčkových. Matka vychodila rodinnou školu, což zúročila jako žena v domácnosti. Otec studoval práva v Praze a v Nitře, kam se novomanželé přestěhovali. Byli dokonalý pár – mladí, krásní, s bohatým společenským životem. Jejich štěstí umocnilo narození dcery Alexandry v roce 1933. Žádné drama se zpočátku nekonalo ani po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. V té době se rodina přestěhovala do Tábora, kam byl Ladislav Poláček povolán, aby obsadil pozici tajemníka krajského výboru Národního souručenství, celostátní protektorátní organizace pracující v německém okupačním zájmu. Život manželů Poláčkových byl paradoxně poklidný i po vypuknutí druhé světové války. Určitě k tomu přispělo i narození druhé dcery Jany.  

Vzpomínejte v dobrém na tátu

Vše změnil atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ladislav Poláček se v té době spolu s několika kolegy z Národního souručenství z Prahy zapojil do protinacistického hnutí. Brzy se dostal do hledáčku gestapa kvůli udavačskému dopisu od vlastního zaměstnance a člena Vlajky Viléma Mráze. Když se 26. června 1942 vracel z Prahy, dostal varování, že je sledován. Odjel proto do Sezimova Ústí, kam za ním manželka poslala s balíčkem jídla dívku, kterou měli doma na výpomoc. Podařilo se mu odjet do Pelhřimova. Primář tamější nemocnice a jeho dobrý přítel mu provedl fingovanou operaci slepého střeva. Ani to ho však neochránilo před gestapem. Ještě tu noc ho na nosítkách odvezli do Tábora a pár hodin nato, 29. června, popravili. Manželce stihl poslat vzkaz. Tušil, že to jsou jeho poslední slova.

„‚Milá Emi, snad je to poslední vzkaz, který píšu. Pozdravuj ode mne obě děti ve vzpomínce na tátu, který vás měl vždycky rád. Ať jsou hodné a dělají svému jménu radost. A i když bych končil, budu dál žít ve vás. Líbá vás všechny, Sašinku, Janinu i Tebe, táta.‘ To je všechno, co jim dali. Takovej papírek vyškubnutej z něčeho…,“ říká pamětnice.

Vilém Mráz dostal po válce trest smrti. „Popravili ho tenkrát na náměstí. Protože táta rozhodně nebyl jedinej, koho udal. Mráz nebyl ani jedinej, kdo udával. Já, když jsem to pak všechno procházela, tak jsem si říkala, kolik tady muselo být kolaborantů v Táboře,“ popisuje pamětnice.

Emílie Poláčková věděla, že dcery budou potřebovat otce. Po válce proto navázala vztah s jedním mužem. Když tragicky zahynul, rozhodla se uzavřít jednu kapitolu a s dcerami se odstěhovala do Prahy.

„Mamka řekla: ‚Tábor nám není souzenej.‘ Navíc táta byl tak skvělej, že po něm už nemohl přijít nikdo lepší,“ vysvětluje pamětnice.

Druhou vysokoškolačku už neuživím

Emílie Poláčková to jako vdova neměla lehké. Manželova rodina se od ní odvrátila a ona měla co dělat, aby dcery uživila. Našla si práci v účtárně Textilu Praha a šila pro příbuzné. Peněz ale nebylo nazbyt. Proto když Jana v roce 1958 odmaturovala na vyšší hospodářské škole a chtěla stejně jako její sestra pokračovat ve studiích na vysoké škole, z finančních důvodů nemohla. „Moje matka řekla: ‚Jo to ne, Saša je na chemii, já bych to sama neutáhla,‘“ říká pamětnice.

Jana tedy nastoupila do Státní banky československé. Práce ji nebavila. Proto když v roce 1962 otevřela v Praze Kuba své velvyslanectví a nabídli jí místo asistentky, rozhodla se tuto příležitost využít. V bance ji ale nechtěli pustit. Nakonec jí pomohlo, že byla válečný sirotek. „Kamarádka měla známého na generálním ředitelství banky. Ten šel za jiným šéfem a řekl mu: ‚Hele, ty chceš jet na Kubu. Ale oni tam nechtějí pustit, aby tam na ambasádě pomáhala jedna dcera postižená válkou, to se jim teda nebude líbit,‘“ popisuje pamětnice.

Po pár letech odešla do Mezinárodního svazu studentstva, což jí umožnilo cestovat po celém světě. V letech 1969 až 1970 pracovala na výstavě EXPO v Ósace. Mezitím se jí přece jen podařilo vystudovat Filozofickou fakultu UK. V prosinci 1970 promovala s červeným diplomem. Den poté se provdala za projektanta Milana Kučeru. Jako milovníci hudby a tance se seznámili ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Jana tam tancovala, Milan hrál na housle.

Emigrace nikdy

Přestože měla díky svým cestám do zahraničí možnost emigrovat a po roce 1968 zůstalo za hranicemi hodně kamarádů a známých, Kučerovi nikdy o podobném kroku neuvažovali. „Můj muž ale řekl: ‚Ze mě emigrant nikdy nebude,‘“ vysvětluje pamětnice.

Svou roli sehrálo i to, že se Jana Kučerová se sestrou vždy řídily tím, jak by se v té které situaci asi zachoval jejich otec. A došly k závěru, že by zůstal.

Mezi okruhy známých manželů Kučerových patřilo hodně chartistů. Sama Jana Kučerová, ač s textem souhlasila, se rozhodla Chartu 77 nepodepsat. Viděla, jaké dopady mělo její podepsání na signatáře. „Asi jsem si říkala, že už jsem toho prožila dost. Ale můj otec, kdyby žil, tak by v tom určitě nějak působil,“ říká pamětnice.

Nejkrásnější hotelová doba

Po svatbě Jana Kučerová krátce pracovala v hotelu na pražském letišti. Poté nastoupila do hotelu Intercontinental, kde strávila dlouhých dvacet let jako vedoucí oddělení vztahů se zákazníky. Z popisu své práce se setkala s řadou významných hostů. „Mně vždycky říkali známí: ‚Hlavně si nemej pravou ruku, nemej si pravou ruku! Protože s kým vším si podáš ruku!‘“ usmívá se pamětnice.

Nejraději vzpomíná na Barbru Streisandovou. „Jednou mi říkali: ‚Volají tě do osmého patra.‘ A tam, v prezidentským apartmá, byla Barbra Streisand a povídá: ‚Hele, já bych něco potřebovala.‘ Ona byla úžasná! A byla tady z toho úplně unesená,“ vzpomíná nadšeně pamětnice.

Táta by si to nepřál

Změnu režimu v listopadu 1989 Jana Kučerová uvítala. Nadšeně chodila demonstrovat. Změny, avšak spíše k horšímu, se dotkly také samotného hotelu. Atmosféra tam již nebyla tak dobrá. Došlo k „převlékání kabátů“ – hlavně mezi číšníky. Janě Kučerové vadí, kolik lidí tvrdilo, že muselo vstoupit do KSČ. Ona sama je důkazem, že se tlaku odolat mohlo. Raději se nechala vyhodit z Mezinárodního svazu studentstva, když do jeho čela nastoupil Milouš Jakeš a začal dělat čistky. Odejít museli všichni, kteří nebyli členy KSČ. „Já jim řekla, že to by si otec nepřál. Tak mě vylili, samozřejmě. Ale s tím musel člověk počítat,“ líčí pamětnice.

Nikdy pak na ni nikdo netlačil. Ani v hotelu Intercontinental, kde pracovala na prestižní pozici. Věděli, že je profesionálka, kterou potřebují. „Já do toho hotelu šla a už jsem měla něco za sebou.“

Hodně hotelových hostů bylo v hledáčku StB. Jana Kučerová vzpomíná, že daleko víc než americký štáb natáčející film Amadeus byli terčem jejich zájmu kanadští hokejisté. StB měla mezi svými spolupracovníky některé zaměstnance hotelu. Nejčastěji mezi číšníky, kteří se nechali zlákat vidinou na povýšení, například na šéfkuchaře. „Nemůžu říct, že by všichni moji kolegové byli čistý. Ale dodneška se stýkáme, stále si máme co říct. My jsme tam totiž zažili nejkrásnější hotelové období,“ říká pamětnice.

Ji samotnou StB nikdy neoslovila. „Mojí povinností bylo starat se o hosty a plnit všechna jejich přání,“ popisuje Jana Kučerová.

Během druhého funkčního období Václava Havla dostala nabídku jít pracovat do Správy Pražského hradu. Předcházela ji výborná pověst. „Už nevím, kdo mě doporučil, ale říkal: ‚Měli byste tady mít Kučerovou, to byste koukali! Ta má hotelovej výcvik.‘“

Později pracovala na Centrále cestovního ruchu a před odchodem do důchodu ještě na Ministerstvu pro místní rozvoj.

Naplnění tatínkova odkazu

Ačkoliv vyrůstaly bez otce, zásluhou maminky prožily Jana Kučerová i její sestra krásný život. „Moje maminka skvěle vařila, skvěle šila. Když jsme přišly z tancovačky a popsaly jít nějaké šaty, druhý den ušila něco podobného. Chodily jsme fantasticky oblékané,“ s úsměvem vzpomíná pamětnice.

Obě dcery vystudovaly vysokou školu a měly úspěšnou kariéru – Alexandra jako absolventka VŠCHT vedla laboratoře v Ústavu pro matku a dítě v Podolí, Jana si později dodělala doktorát.

Navzdory tomu, že si na svého tatínka nepamatuje, život Jany Kučerové zásadně ovlivnil. Při každém životním kroku myslela na to, jak by se asi zachoval. „Říkala jsem si: ‚Táta se na tebe odněkud kouká. Tak my se podle toho musíme chovat.‘“

Jana Kučerová před pár lety ovdověla. Stále hodně cestuje, vede bohatý společenský život a tráví čas ve společnosti dcery a syna. Často se vrací do Tábora a vypráví o osudech rodiny svým dvěma vnoučatům.