Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kučerová (* 1945)

• narodila se 20. srpna 1945 v Plzni v dnes již zaniklé čtvrti Karlov

• vyučila se jako prodavačka v Domácích potřebách a pracovala jako sortimentářka

• v roce 1965 se provdala za Karla Kučeru a společně zůstali na Karlově

• mezi lety 1982–1985 doprovázela manžela na služebním pobytu v Moskvě

• po návratu ze SSSR pracovala jako asistentka na pedagogické fakultě

Černé šmouhy od sazí na obličeji, vyváření plen na kamnech a okna, která už nemělo cenu opravovat. Tak dnes líčí bez příkras život na plzeňském Karlově Marie Kučerová. Ta v dnes již zaniklé dělnické čtvrti strávila dětství i velkou část aktivního života po svatbě s rodilým „Karlovákem“ Karlem Kučerou. V osmdesátých letech pracovně vycestovali do Moskvy, kde zažili doslova kulturní šok. „Myslela jsem si, že vidím zahrádkářské kolonie, a ona to byla normální vesnice! Řekla jsem si: ‚Tak tohle je Sovětský svaz, náš vzor?‘“ komentuje pamětnice s odstupem.

Čtvrť Karlov pro své zaměstnance nechal zbudovat syn Emila Škody, Karel. Domy postavila v letech 1911 až 1913 slavná plzeňská firma Müller & Kapsa. Zástavbu tvořilo deset ulic, pojmenovaných podle činností továrny, například Slévárenská nebo Soustružnická. Místní si je ale přejmenovali podobně jako v New Yorku řadovými číslicemi. Během socialismu poukazovala oficiální rétorika na nevyhovující podmínky dělníků v kapitalismu, přitom bydlení na Karlově bylo na svou dobu moderní. Byla tady škola, sokolovna, Lidový dům a fungoval bohatý komunitní život. Karlov postupem doby chátral a v osmdesátých letech byl postupně zbořen.[1] Původní obyvatelé se dodnes scházejí a na bydlení ve čtvrti vzpomínají.

Ne abys někde něco povídala, říkávalo se v době nesvobody dětem

Marie Kučerová, rozená Bulová, se narodila v srpnu roku 1945 v Plzni na Karlově. „Protože tatínek byl z Moravy, tak se tam na čas odstěhovali, mysleli si, že tam budou mít lepší živobytí. Jenže tatínek byl holič a maminka švadlena a nenašli tam uplatnění, tak se vrátili zpět do Plzně,“ vypráví s tím, že později oba rodiče pracovali stejně jako většina karlovských obyvatel ve Škodovce. Na rozdíl od starších rodáků z Karlova nezažila pamětnice konec války, spojenecké nálety, ani schovávání v krytech. Vybavuje si ale, jak se odstřelovaly a likvidovaly zbytky školy: „Měla jsem na hlavě plenu a maminka mi držela uši, aby mi rány nepoškodily sluch.“ Právě karlovská škola[2] vzala za své stejně jako tři z deseti bloků čtvrti během spojeneckých náletů 25. dubna 1945. Cílem operace amerických vzdušných sil byly sousední Škodovy závody, které byly od začátku okupace součástí strojíren Reichswerke Hermann Göring a současně zásadní zbrojovkou nacistického Německa.

Jak uvádí katalog k výstavě V Plzni na Karlově[3], jednopatrová budova školy stála na Karlově už v roce 1914, v roce 1922 byla z kapacitních důvodů rozšířena. V dubnu 1941 se škola musela přestěhovat do Skvrňan, aby uvolnila prostory wehrmachtu. Z kapacitních důvodů se škola ještě téhož roku v září přesunula do budovy na Petákově náměstí (dnešní náměstí T. G. Masaryka), na konci roku 1942 se přemístila do budovy školy Nad Hamburkem (dnes sídlo Okresního soudu Plzeň-město). Ve školním roce 1943/44 se hlavní, obecná a mateřská škola na krátký čas ještě vrátily na Karlov. V říjnu 1944 došlo k poškození budovy spojeneckým náletem a škola se opět stěhovala do Skvrňan.

Vyprávění rodičů o druhé světové válce si Marie Kučerová dobarvila dětskou fantazií: „Máma mi vyprávěla, jak byla v Německu totálně nasazená, ale vzpomínala jen na to hezké. Třeba na to, jak s děvčaty vařila knedlíky, nepovedly se jim, tak je naházela do záchodu a ucpala ho. Takže já jsem se jako malá těšila na to, že jednou pojedu na práci do Německa a zažiju tam podobnou legraci.“ Také bouřlivý 1. červen roku 1953, kdy Plzeňané v čele se škodováky povstali proti měnové reformě, už si pamětnice příliš nevybavuje: „Strýc šel s průvodem, mám dojem, že byl krátce zavřený, ale před dětmi se tehdy o ničem důležitém nemluvilo. Rodiče vždycky říkali: ‚Pšt, ne abys někde něco povídala!‘“

Pralo se v neckách, ale lidé k sobě měli blízko

Bydlení na Karlově hodnotí Marie Kučerová s odstupem jako velmi skromné: „Nebylo tam nic, jen dvě místnosti, záchod a studená voda na chodbě. Naši měli v bytě kachlový sporák, takzvané radyně, děda je pak zboural a dostali normální sporák. V naší ulici nebyl plyn, máma snídani vařila na lihovém vařiči a jinak se muselo zatápět.“ Voda na mytí se musela pochopitelně ohřát na kamnech. „Myli jsme se v neckách nebo v plechové vaně, nejdřív se všichni umyli a pak se ještě namočilo prádlo,“ vzpomíná. Ještě před ničivými nálety fungovaly podle ní na Karlově v Měděné ulici lázně, později chodili lidé do městských lázní[4] v centru města. Hospodyňky si často vytáhly na dvůr necky a praly ručně na valše.

„Bylo po válce a lidé byli rádi, že mají kde bydlet,“ komentuje Marie Kučerová, pozitivně ale vnímá přátelskou atmosféru, jaká mezi tamními obyvateli panovala. Vybavuje si, jak u hradby Škodovky měly ženy vytažené stoličky, páraly a pletly svetry a povídaly si. „Kolem nás toho moc nejezdilo, občas auto pro popel, takže my děti jsme mohly běhat po ulicích a byly jsme v bezpečí,“ říká. Děti z Karlova si rády hrály v parku u sokolovny. „Byly tam všelijaké stromy a křovíčka, která jsme prolézali. A v zimě kluci polili hřiště u sokolovny a chodili jsme tam bruslit,“ vybavuje si pamětnice. V Lidovém domě se prý zase pořádaly kurzy šití, představení amatérského divadla nebo promítání filmů. 

Karlováci chodili na „fajfy“ do Liďáku

Zašlou slávu Karlova připomíná do dnešních dnů nejen název autobusové zastávky, ale také budova sokolovny a již značně přestavěná budova Lidového domu. Sokolovnu, funkcionalistický objekt s typickým výklenkem – gondolou, nechala postavit Tělocvičná jednota Sokol Plzeň Karlov v roce 1932 na adrese Na Pomezí 22.[5] Lidový dům zbudovalo Družstvo Lidový dům Plzeň-Karlov a sídlila zde Dělnická tělocvičná jednota (DTJ). Jak se dočteme v katalogu k výstavě V Plzni na Karlově, v takzvaném Liďáku nechyběla restaurace, hospoda, holičství, kino, divadlo, knihovna, chodilo se sem tančit a k objektu náležel kuželník a velké cvičiště DTJ.[6]

„Maminka mi vyprávěla, že v Liďáku se pořádaly tancovačky, kterým se říkalo fajfy, z anglického five – jako čaj o páté,“ líčí Marie Kučerová. „My jsme jako děti chodili cvičit do sokolovny, v pondělí a ve čtvrtek chodila děvčata a v úterý a v pátek kluci, pak už to začalo upadat a chodili jsme za zábavou spíš do Plzně,“ dodává.

Zboží nebylo, každý to věděl, ale muselo se to vykazovat

Do první třídy nastoupila Marie stejně jako další poválečné generace karlovských dětí na Husovo náměstí. (Jiní pamětníci chodili také do školy na Skvrňany.) Po základní škole se vyučila prodavačkou v Domácích potřebách, i když hezky kreslila a jejím snem byla umělecko-průmyslová škola. Pracovala jako sortimentářka, což obnášelo nakupovat zboží přímo z fabrik pro celé západní Čechy. „Pak mi řekla kamarádka, abych šla dělat pokladní do výzkumáku, že budu mít o stovku víc,“ vypráví. „V Domácích potřebách jsem třeba musela vypisovat tabulky s požadavky. Já jsem hezky kreslila, tak jsem si dávala záležet, ale stejně to k ničemu nebylo. Tak jsem to jednou schválně zvrtala, celé jsem to ještě zmačkala v psacím stroji a pak už jsem to nikdy dělat nemusela,“ říká.

Nedostatek zboží a fronty před obchody, jaké dnes známe jen z retro seriálů, byly podle Marie Kučerové naprosto běžné. „Dostali jsme třeba dvě ledničky pro celý kraj. Museli jsme pak psát hlášení, že zboží nemáme, i když to samozřejmě každý věděl, stejně se to muselo vykazovat,“ líčí absurditu a dodává, že ani ona ve své pozici nemohla ledničku nebo třeba vafky (kamna) obstarat: „Byli lidé, kteří si dokázali zjistit, kolik kusů šlo na prodejnu a kolik se prodalo, bylo to opravdu jako ve filmu Na samotě u lesa: ‚Máte lopaty?‘ ‚Nemáme.‘ ‚Máte fanky?‘ ‚Nemáme.‘ Vždycky jsme říkali: ‚Přijďte pozítří, možná to dostaneme.‘“

Že se Karlov bude bourat, se říkalo celá léta

V roce 1965 se Marie vdala za svého muže Karla Kučeru, který také vyrůstal na Karlově. Když se osamostatnil od rodičů, obýval mansardu v podkroví. „Později se nám podařilo pronajmout a upravit ještě byt pod mansardou,“ vypráví pamětnice s tím, že zatímco její muž byl na Karlově zvyklý a chtěl tam zůstat, ona jako mladá maminka dvou kluků viděla vše jinak. „Ono se celá léta říkalo, že se bude Karlov bourat. V oknech byl třeba vypadaný kyt. Když to někdo chtěl natřít, tak se řeklo, že to za to nestojí. Také se to dalo špatně vytopit, nebyla tam koupelna, i když si ji občas někdo sám udělal na půdě,“ popisuje a dodává: S rodiči jsme už od mých 15 let bydleli na Slovanech, byla tam teplá voda, vana, výtah, takže stěhovat se zpátky na Karlov bylo drsné.“

Dnes si podle Marie Kučerové neumí lidé představit, jak probíhalo třeba praní látkových plen: „Pleny jsem vyvařovala na kamnech, i když už začínaly automatické pračky. Jenže to by se musela udělat nová elektrika a to byťák nepovolil. Na jednu židli jsem postavila vaničku, na druhou velký hrnec, v jednom jsem máchala.“ Připomíná také jiné nepříjemnosti, spojené s bydlením v blízkosti továrny: „Škodovka hodně čoudila a byl tam spad popílku. Když jsem venku sušila pleny a pak jsem je skládala, tak jsem smetla ze stolu vrstvu popela. Popel vyváželi ve vozech, ale když pršelo, tak to nedělali. Vzpomínám, že jsme jednou šli s mužem na rande a sněžilo. Když jsem si potom doma sundala kapuci, měla jsem od sazí černý pruh na obličeji.“

Když měli Kučerovi malé syny, byl Karlov ještě stále poměrně klidnou čtvrtí, kde mohly děti svobodně pobíhat a hrát si v parku. „U desáté ulice byly garáže od Armabetonu, tam jezdila nákladní auta a už jsme museli dávat na děti pozor,“ popisuje. S výchovou jí pomáhala tchyně a staršího syna také vozila do jeslí v Hruškově ulici v Plzni na Borech.[7] „Šla jsem přes pole kolem Goldscheiderovky[8], na nohou jsem měla gumáky a v kočárku střevíce, u jeslí jsem se přezula,“ líčí. V době, kdy synové dorůstali, si Kučerovi koupili chalupu v Krtíně. A protože byl nedostatek materiálu, využívali možnosti vybourat si a levně odkoupit materiál z postupně likvidovaného Karlova. „Nebylo nic k dostání, takže cihly, tašky nebo prkna se hodily, byli i takoví zlatokopové, kteří si brali jen litinové výlevky a mosazné kohoutky,“ vypráví pamětnice.

Televizní pořady v SSSR prezentovaly luxus, realita byla jiná

V roce 1979 se Kučerovi odstěhovali na plzeňský Lochotín, na Karlově ale zůstala bydlet maminka Karla Kučery. V osmdesátých letech doprovázela Marie Kučerová se syny manžela na služební cestě do Moskvy, kam byl ze Škodovky poslán za Strojimport. „Měli jsme byt v Českém domě, později tam stavěli ještě hotel a restauraci a bylo to hezky vybavené,“ popisuje pamětnice. (Kučerovi byli v Moskvě mezi lety 1982–1985, Český dům byl kompletně dostavěný v roce 1986.) Objekt sloužil jako zázemí pro exportéry českého zboží různého druhu, Karel Kučera měl na starosti prodej obráběcích strojů. „Dodnes nám lidé říkají, že musel být ve straně, ale ve Škodovce to bylo jiné, všichni chtěli do Ameriky nebo do Španělska, ale Rusko byla nižší kategorie, tam nikdo nechtěl,“ komentuje pamětnice.

Pobyt v Sovětském svazu líčí jako kulturní šok. Po příletu měla dojem, že jsou všude zahrádkářské kolonie – tak prostá byla venkovská zástavba. Dokázala se ale díky mládí nad leccos povznést a pomáhalo jí také přátelství s dalšími českými rodinami. „Jiní Češi bydleli třeba v ruských domech, kde byly šachty na odpad a hrozný bordel,“ podotýká Marie Kučerová. Té se podařilo v Moskvě získat práci recepční v Českém domě. S rodinou navštěvovala divadlo, přijížděli sem prý i čeští umělci a kino promítalo české filmy.

„Než jsme měli záclony, tak jsem z okna viděla na domech napsaná komunistická hesla a říkala jsem si: ‚No co jsem komu udělala?‘“ říká a dnes s odstupem času uvažuje: „Jak jsem poznala ruskou mentalitu, tak oni bohužel nemají možnost sledovat jiné než ruské vysílání a jsou dost omezení. Já když jsem se tam dívala na televizi, tak to bylo samé ejchuchu, vše navrch naleštěné, luxusní šaty.“ Po návratu z Moskvy se pamětnice bála, že nesežene práci. „Na pracovním úřadě mi to trochu připadalo jako šikana, ale naštěstí jsem sehnala místo sekretářky na katedře češtiny na pedagogické fakultě,“ vzpomíná s tím, že pracovní vztahy na univerzitě byly perfektní.

Průběh sametové revoluce sledovali Kučerovi v rozhlase a televizi, vnímali ho s nadšením. „Vzpomínám si na jednoho chlapíka, on byl předseda stranické organizace, ale najednou se z něj stal velký revolucionář,“ glosuje Marie Kučerová listopadové „převlékání kabátů“. Dnes je ráda, že může s manželem v poklidu žít na chalupě. „Chtěla jsem žít tak, abych se za sebe nemusela stydět,“ uzavírá.

 

[1] Zdroj: https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/pred-100-lety-vznikl-karlov-podivejte-se-na-zaniklou-plzenskou-ctvrt.A110324_085756_plzen-zpravy_alt

[2] Fotografie a plány školy dostupné zde:https://pam.plzne.cz/objekt/c10-hs-budova-obecnych-skol-na-tzv-karlove-v-plzni-habrmanova-skola

[3] http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[4] https://pam.plzne.cz/objekt/c1-1217-mestske-lazne

[5] https://www.sokolskepamatky.eu/objekty/detail/sokolovna-plzen-karlov

[6] http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[7] Jednalo se pravděpodobně o tuto budovu: https://pam.plzne.cz/objekt/c4-1812-vila-frantiska-a-elisky-polakovych

[8] Více o plzeňské lokalitě Goldscheiderovka zde: https://zestinu.cz/2022/01/09/plzen-znama-neznama-goldscheiderovka/