„Já jsem se vypravila na půdu a zjistila jsem, co tam po nich zbylo. A zjistila jsem, že se jmenovali Sagasserovi, byla to rodina Sagasserových a měli dceru Hildu. A ta Hilda byla asi v mém věku a měla tam dopisy, které jí posílal nějaký hoch z fronty. To bylo samozřejmě organizované, že taková dívka, která byla v Bund Deutscher mädel, ve Svazu německých dívek za Hitlera, že si psala, korespondovala povinně s nějakým vojínem, aby mu tam nebylo smutno na té frontě. Ale co mě zvláště dojalo, tam byly takové papírové skládanky a vystřihovánky, to jsem neznala z našich poměrů, bylo to prosté a bylo to ke křtu nemluvňat. A mě to teda strašně dojalo a ta Hilda mě taky dojala a říkala jsem si: Safra a nemohla tady zůstat? Musela se vystěhovat? A teď jsem začala vymýšlet všelijaké příběhy a povídky a žádná nekončila dobře, protože to byla doba v celé Evropě takového vzedmutého hněvu proti těm Němcům, kteří tohle všechno způsobili, kteří způsobili tu válku.“
„Když jsem se vrátila, tak jsem zjistila, že nastaly některé změny. Že některé katedry zavírali, například zavřeli tu mou katedru, kam jsem chodila, přednášky, které jsem poslouchala. Tu katedru vedl profesor Václav Černý, to byl vynikající znalec literatury, ale ovšem politicky se komunistické straně nelíbil, takže mu zavřeli celou katedru. Někteří jiní profesoři museli odejít a představte si, kdo je teda posílal pryč, kdo je zbavoval toho místa. Akční trojka: to byli studenti, kteří byli v mém věku, devatenáct, dvacet let a ti byli vybaveni takovou pravomocí, že každého toho profesora, který se nelíbil, prostě vyhostili. Dostal padáka, zbavili ho místa. Pak tam vládli takoví novopečení asistenti, kteří se zaklínali marxismem-leninismem a poslouchali takové marxistické profesory, kteří už byli marxisty před válkou. Ale tito rychlokvašení asistenti nebyli vůbec spokojení s jejich přednáškami, protože ty přednášky nebyly dost třídní a stranické.“
„Když jsem přestoupila z Olomouce do Brna na pedagogickou fakultu, tak jsem přestoupila ve funkci vědecké pracovnice, šla jsem do laboratoře pedagogického výzkumu. Teď když došlo k tomu normalizačnímu převratu a začali se všude propouštět lidé, kteří se kompromitovali tím obrodným procesem a pražským jarem, tak propouštěli na vysoké škole všechny vyučující – profesory a docenty. Já jsem byla vědecká pracovnice, vědecké pracovníky nepropouštěli. Takže co udělali, když mě chtěli propustit? Převedli mě mezi učitelské síly, aby mě mohli propustit, a pak mě propustili... Bylo to zlé, protože dávali takový souhlas s tím, když jsem si našla nějaké jiné místo. Šest měsíců jsem hledala po Brně, po brněnském okrese, po kraji, po celé Moravě a nemohla jsem najít místo. Ani ve zvláštní škole, kde jsem ideologicky nemohla nikoho poškodit, protože tam šlo jenom o elementární čtení, psaní a počítání. Ani tam jsem nedostala místo. Mohla jsem se dostat jen tady do plynárny. Ředitel byl takový velmi vstřícný a chtěl mě tam vzít, abych jim spravovala nějaké jejich věstníky a normy a tak dále, které se týkaly plynu, vůbec ne nějaké ideologie. Nikdy jsem nedostala svolení z té pedagogické fakulty, že bych mohla na to místo nastoupit. Takže jsem se uchytila až na Slovensku, protože Slováci měli trochu jiné normy, protože si vládli sami. Už měli federaci, z 69. roku získali federaci, měli do jisté míry takovou samostatnost a mohli mě přijmout a nemuseli čekat na nějaké vyjádření z pedagogické fakulty. Takže já jsem ta nejhorší léta přežila tam. Jezdila jsem do Brna, protože jsem tady měla stárnoucí rodiče, měla jsem tady děti. Syn byl tehdy asi ve vašem věku. Dceruška mnohem menší. To byla těžká léta, protože jsem nevěděla co dřív, kam dřív. S manželem jsme se setkávali, to jsme o tom vtipkovali, že když máme velké štěstí, tak se potkáme na nádraží. No takže to bylo obtížné.“
Stanislava Kučerová se narodila roku 1927 v Hlohovci na Slovensku. Jako malá trávila dětství v Machově a v Náchodě, kde začala chodit do první třídy. Poté pokračovala již v Hradci Králové, kde také studovala nejprve na Městském reálném dívčím gymnáziu a od roku 1945 přešla na chlapecké Státní Rašínovo gymnázium, kde byla jedinou dívkou ve třídě. Zažila dobu protektorátu i předvolání svého otce gestapem. Odmala byla členkou Sokola. Odsun Němců i rozdělení Československa vnímá jako velice citlivá témata. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studovala filozofii a srovnávací dějiny světových literatur. V roce 1948 však byla katedra literatury zavřena, a tak pokračovala ve filozofii a sociologii a z těchto oborů získala v roce 1952 doktorát. Byla také členkou Svazu mládeže na katedře filozofie. Její strýc s tetou byli v roce 1949 prohlášeni za kulaky, přišli o zaměstnance a nakonec byli donuceni vstoupit do JZD. V roce 1960 nastoupila na katedru pedagogiky Filozofické fakulty v Olomouci, odkud odešla do Dvora Králové a poté do Brna. Mezitím ještě učila na hudební škole v Trutnově. V roce 1968 ale přišla o práci a půl roku nemohla najít zaměstnání. Nakonec dojížděla sedm let z Brna do Bratislavy. Později se stala docentkou a v roce 1990 děkankou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1993 byla jmenována profesorkou pedagogiky. Stanislava Kučerová zemřela 22. srpna roku 2023 ve věku nedožitých 96 let.
