Valerij Kulacký (* 1955)

Můj domov je Československo

 

,,Já jsem se se svojí rodinou přistěhoval do Sudet z Ukrajiny, a to roku 1994. Mamka se narodila roku 1926 v Československu, ve vesničce L’utina pod Nízkými Beskydy na východním Slovensku. Už jako holka spolu se svou starší sestrou pracovala v Čechách, konkrétně v letech 1944-46. Po válce roku 1947 byla její rodina přesídlena v rámci mezistátní dohody mezi vládou SSSR a ČSR do volyňské oblasti na Ukrajině. V tu dobu, jak je známo, se měli volyňští Češi s generálem Svobodou vracet do své vlasti, naopak Ukrajinci a Rusíni se museli přestěhovat do opuštěných českých kolonií. Optantům bylo slíbeno, že dostanou domy, půdu i dobytek jako náhradu za majetek, který zanechali na Slovensku. Těmto slibům uvěřil i můj dědeček a proto se stěhováním souhlasil. Po příjezdu v zimě roku 1947 došlo k velkému zklamání. Rodina neobdržela slibovaný dům, dobytek ani půdu. Dědeček to neunesl a po dvou letech podlehl infarktu ve věku pouhých padesáti let. Po jeho smrti se rodině žilo hodně špatně. Babička s dětmi musela těžce pracovat v kolchoze, aby se rodina uživila. Brzo tak začali uvažovat o rychlém návratu zpět do Československa, ale cesta domů nebyla po dlouhou dobu možná.

 

Ukázalo se, že celý ten transfer byl jeden velký podraz na lidi. Ti Ukrajinci ze Slovenska vlastně nevěděli, co podepisují a nic z toho, co jim slíbili, nebylo dodrženo.“

 

 

Jak probíhal ten transport a kdy si začali lidé uvědomovat, že udělali chybu? Znáte to z vyprávění rodičů?

 

„O tom, jak ten trasfer probíhal, jsem často slýchal od své maminky a její starší sestry. Každé rodině přidělili nákladní vagóny, do kterých lidé naložili všechno, co měli z domova, také dobytek si vezli s sebou, dědeček vezl koně. Podmínky ve vagonech byly neúnosné; vagony nebyly vytápěné, přestože mráz dosahoval až pětadvaceti stupňů pod nulou, možnost hygieny žádná, cesta trvala 14 dní. Spousta lidí onemocněla a při příjezdu zemřela na zápal plic. Jen z vesničky L’utina, kde bydlela naše rodina, bylo přesunuto dohromady čtyřmi transporty 43 rodin, celkem 263 lidí. Cestou se na zastávkách setkávali s volyňskými Čechy, kteří se vraceli do Československa. Ti jim vyprávěli, že tam, kam jedou, je bída, říkali že většina jejich domů je již beztak obsazena přesídlenci z Polska, a že půdu a dobytek sebrali do kolchozů. Ale nikdo z našich lidí tomu nechtěl uvěřit. Uvěřili teprve, když to viděli na vlastní oči. Došlo jim, že byli podvedeni.“

 

A jak se tedy konkrétně vaše rodina dostala zpátky do Československa, a to konkrétně do severočeského pohraničí?

 

„První seriozní úvahy o návratu domů do Československa se objevily už po smrti mého dědečka roku 1950, jenom tři roky po našem příjezdu. Spousta optantů se pokusilo dostat se domů s koňmi a vozy přes státní hranice překročením zelené čáry v karpatských lesích.  Některým se to povedlo, ale většinou je chytli, odsoudili a byli vysláni do sibiřských lágrů. Takový osud potkal i starší sestru mojí maminky, která byla propuštěna až po smrti Stalina roku 1953. V té době začalo období politického oteplování a hledání legálních cest pro návrat domů. Tou dobou se naše babička přestěhovala nejprve na Podkarpatskou Rus, aby byla blíž k hranicím. Poté se jí podařilo se s dvěma nejmladšími syny vrátit domů. Ostatním ta cesta trvala dlouho. Moje maminka se stěhovala jako poslední, a to roku 1994. O přestěhování jsme začali naplno usilovat roku 1991, kdy byla podepsána mezistátní dohoda mezi Československem a Ukrajinou o přesídlení krajanů, kteří bydleli v regionech spadajících pod černobylskou zónu. Po rozdělení Československa byla možnost přestěhovat se buď na Slovensko nebo do Čech. S maminkou jsme nejdřív navštívili ambasádu Slovenské republiky, kde jsme požádali o víza za účelem sloučení rodiny na Slovensku, ale žádost byla zamítnuta, protože nám bylo řečeno, že naše oblast nespadá pod černobylskou zónu. Tak jsme se obrátili na český zastupitelský úřad se stejnou prosbou a tam nám vyhověli. Tehdy už na  Karlovarsku bydlela maminčina starší sestra. Díky jejímu pozvání nám byl udělen trvalý pobyt v České republice, za účelem sloučení rodiny. Roku 1994 jsme se tedy přestěhovali do českého pohraničí.“

 

Co jste dělal ještě na Ukrajině?

 

„Narodil jsem se roku 1955 ve vesničce volyňských Čechů, v Boratíně. Na Ukrajině jsem vystudoval základní školu, poté vysokou školu Lesotechnickou ve Lvově, kterou jsem ukončil roku 1978. Pak jsem 16 let pracoval v  různých dřevařských podnicích v Karpatech na západní Ukrajině. Začínal jsem jako mistr výroby parket, dopracoval jsem se do pozice náměstka generálního ředitele akciové společnosti.“

 

S čím jste se po příchodu sem setkal. Co bylo těžké a co bylo naopak třeba pozitivní překvapení?

 

„Samozřejmě jsme neuměli česky. Mamka mluvila trošku slovensky, takže se doma trošku     mluvilo slovensky s ní. Češtinu jsme studovali až tady. To, že jsem neuměl česky, bylo samozřejmě trapné, protože jsem se dostal do pozice mistra v dřevařském podniku a hned jsem měl pod sebou zaměstnance. I když jsem dostačující praxi měl, komunikace česky vázla. Na začátku jsem nevěděl co znamená prkno, fošna, hranol a jiné odborné termíny. Abych se zlepšil, přihlásil jsem se do knihovny, do normální i do technické, studoval jsem večer po práci, soboty i neděle jsem seděl nad slovníkem a studoval češtinu.

 

Jinak vám můžu říct, že máme jako rodina pozitivní pocity od samého začátku. Možná je to  tím, že tu máme hodně příbuzných, že jsme se měli na koho obrátit. Taky jsme se od začátku   jako Ukrajinci zapojili do společenského života v ukrajinské komunitě. Založili jsme krajanské občanské sdružení Zvony naděje, které funguje již třetím rokem. Úspěšně komunikujeme s vládními institucemi, s magistrátem a se zastupitelstvem města Chomutov, spolupráce tady funguje naprosto perfektně. Cítíme velkou podporu, i díky aktivní účasti primátorky jsme dostali do pronájmu tyhle prostory a vytvořili jsme tady ukrajinské kulturní a vzdělávací i společenské centrum.  Konají se tady oslavy našich ukrajinských dnů, máme tu dílnu, kde se mohou naše děti učit výtvarnému umění, keramice, kreslení a tak dál. Máme tady školu rodného jazyka a náboženství.“ 

 

O kolik lidí se v téhle oblasti pohraničí asi jedná?

 

„Po sčítání lidu z roku 2001 máme statistiky od cizinecké policie, že na Chomutovsku žije kolem tisíce osob, které se hlásí k ukrajinské národnosti. Tihle krajani jsou pro nás    základnou, s kterou my pracujeme, těmhle lidem chceme pomáhat, aby se zde cítili, jak říkáme, jako doma.   

 

Loni se nám povedla skvělá akce, zorganizovali jsme oslavy Dnů ukrajinské kultury. Tady

v České republice se každoročně koná týden ukrajinské kultury, který loni vyvrcholil

v Chomutově. Město nám dalo zdarma  k dispozici prostory městského divadla, kde vystoupily soubory z Ukrajiny, zpívalo se a hrálo, a byla tady báječná atmosféra. Obyvatelé Chomutova, kteří se akce zúčastnili, říkali, že nikdy nevěděli, že Ukrajinci mohou něco podobného předvést. To bylo poprvé a teď chceme zařídit, aby to bylo každoročně.

V různých aktivitách nás podporuje Výbor pro národnostní menšiny při magistrátu, do kterého jsem byl jako zástupce ukrajinské menšiny také nominován; jako předseda našeho občanského sdružení. V sídle našeho sdružení  má dokonce  pracoviště konzul Ukrajinské republiky, který sem pravidelně, tak jednou za měsíc, přijede. Naši lidi tak nemusí stát fronty v Praze.“

 

Když jste sem přišli, nepřekvapilo vás jako věřící lidi, jak málo se tady chodí do kostela?

 

„Statistiky říkají, že jenom 10% českého obyvatelstva se hlásí k nějakému náboženství a 90% jsou sekulární nebo neutrální. Nehlásí se k žádné víře, k žádnému náboženství, což je pro nás Ukrajince nepochopitelné. U nás na Ukrajině téměř každý chodí do chrámu. Mám tu kamarády ze Slovenska, Rusíny. Většina z nich jsou řecko-katolického vyznání a mohou svobodně vykonávat své obřady v řecko-katolickém chrámě sv. Barbory v Chomutově. My pravoslavní máme svůj chrám sv. Ducha, kam pravidelně chodíme na liturgie. V Chomutově je to tak rozumně promyšleno, že každá  konfese má možnost mít svůj chrám. Samozřejmě, že nás pravoslavné křesťany udivuje, že většina Čechů do kostela nechodí.

 

Pro nás je ta duchovní stránka života strašně důležitá. To je posílené i tím, že tu jsme přece jenom cizinci. U nás na Ukrajině jsme byli všichni pokřtěni, stoprocentně všichni. Všechny naše děti z Ukrajiny jsou pokřtěné, a i když tam byla totalita, my to dělali, jak se říká, načerno. Teď po revoluci jsme už legálně věřící, dneska se za to nikdo nestydí. Ten náš chomutovský chrám už je teď zapsaný do katastru jako pravoslavný kostel. Je to ale stavba, která tady už stojí staletí. Já ani nevím, jaké církvi byl určen předtím, kdo to stavěl, ale je vysvěcený a my říkáme, že je to náš pravoslavný chrám. Když jsem se v roce 1994 přistěhoval, tak už fungoval, myslím, že od roku 1991. V loňském roce už ho zapsali do seznamu jako pravoslavný.“ 

 

A co téma životního prostředí tady na severu Čech pro lesníka z Ukrajiny?

 

„Po přistěhování do Čech se mi povedlo sehnat zaměstnání v lesnické společnosti Krušnohorské lesy a čirou náhodou jsem od vedení dostal úkol, abych sem z Ukrajiny dodal dřevorubce a lesní dělníky, kteří by se zabývali zalesňováním a rekonstrukcí poškozeného porostu. Většina jehličnatých stromů byla spálena dočervena a já jsem si samozřejmě kladl otázku, proč se tak stalo. Na Ukrajině jsem dělal aspiranturu, kterou jsem nedokončil a moje téma bylo ekologicko-ekonomické zásady racionálního hospodaření v lese, takže můžu říct, že problémy životního prostředí jsem se zabýval profesionálně. Posléze jsem se od odborníků dozvěděl, že ovzduší zde negativně ovlivnily emise chemiček a elektráren, kterých je v tomhle regionu požehnaně. Pod mým vedením sem potom jezdilo takových sto Ukrajinců, kteří zalesňovali Krušné hory, čistili zanedbané lesy a káceli ty špatné stromy. Tak vidíte,  jak Ukrajinci přispěli k obnově krajiny Krušných hor. Z toho mám velkou radost.

 

Já rád chodím do lesa, rád houbařím, a tak vidím ty plochy, co jsme zalesňovali. Dneska, po deseti letech, to jsou nádherné stromečky. Už jsou dost velké, takže Krušné hory se vracejí do původního stavu. Samozřejmě by to chtělo aspoň sto let, aby ty stromy vyrostly do původní velikosti. Takže ten problém jsem tady zažil, ten problém znám a dokonce si myslím, že jsem ho zažil i na svém zdraví. Mám problémy s plícemi a taky jsem zažil, jak se tady těžce dýchalo. Když jsme bydleli v Klášterci, hlásili tam: ,,Zavírejte okna, protože bude špatné ovzduší”. A asi to odnesla i moje dcera. Nikdo v naší rodině neměl brýle, všichni jsme dobře viděli, ale ona má stále problémy se zrakem.“

 

Kde jste tedy doma?

 

„Já cítím, abych vám pravdu řek, že můj domov je Československo. Československo, ne Česko, ani ne Slovensko, ale Československo, protože naše rodina je na obou stranách česko-slovenské hranice. Tady v Čechách máme stovky příbuzných, skoro neexistuje okres v Čechách, kde nejsou naši příbuzní ze Slovenska. Já vyrůstal od malička na Slovensku, s maminkou jsem tam každé prázdniny jako kluk jezdil k babičce. Ty prázdniny u babičky, to byla největší radost a taky motivace k tomu, abych se dobře učil. Mamka vždycky říkala: „Tak, když se budeš dobře učit, pojedeme k babičce do Československa“. Tady v pohraničí máme taky hodně příbuzných. Ale když byste se mě zeptal, kde bych chtěl být pohřbený, tak řeknu: „Ne na Ukrajině, ani v Čechách, ale na Slovensku“. Tam je pohřbena moje babička a odtud pochází moji předkové. Na východním Slovensku se cítím doma, tam je mi dobře. Pravidelně navštěvuju ta svá rodná místa a když tam jsem, načerpám obrovské množství pozitivní energie. O stěhování zatím nepřemýšlím, ale říkám, když budu odcházet na onen svět, řeknu mé rodině, že chci, aby moje ostatky spočívaly tam v L’utině.“

 

A vaše paní je z Ukrajiny nebo má také nějaké vazby k Česku nebo Slovensku?

 

„Ne, moje žena je Ukrajinka, ona je původem po dědečkovi trošku z Polska, ale narodila se na střední Ukrajině. S Čechy její rodina nemá nic společného. Na Ukrajinu jezdíme na dovolenou, žena tam má bratra a dvě sestřenice. Ale tady se jí líbí a zpátky na Ukrajinu už nechce. Je lesní inženýrka jako já, takže si konkurujeme. Až dostane trvalý pobyt i moje sestra a taky se přestěhuje sem, bude moje rodina už kompletně tady v Čechách. Po šedesáti letech.“