Můj domov je Československo...
Narodil se v roce 1955 v Sovětském Svazu, konkrétně v obci Boratyn (Boratín) ve Volyňské oblasti Ukrajiny. Oba rodiče byli Ukrajinci, ale matka pochází ze slovenské obce Lutina a otec z oblasti Polska. Rodiče patřili ke skupině Ukrajinců, kteří byli po druhé světové válce „vyměněni“ za volyňské Čechy. Roku 1957 se s rodiči přestěhoval do Ivano-Frankovské oblasti, kde absolvoval základní a střední školu. Po roční praxi v lesním hospodářství vystudoval Lesnický institut ve Lvově, poté pracoval v Karpatské oblasti. Od devíti let navštěvoval slovenskou obec Lutina, rodiště své maminky, kam se jeho babičce mezitím podařilo vrátit. Rodiče, později i sám Valerij Kulacký, podnikali četné pokusy o návrat do Československa, ale ty až do roku 1989 neměly šanci na úspěch. Nakonec se mu v roce 1994 podařilo přesídlit do České republiky, konkrétně do obce Květnová u Karlových Varů, kde již žila jeho teta. Nastoupil jako lesní inženýr do podniku Krušnohorské lesy v Klášterci nad Ohří. V současné době bydlí v Chomutově a pracuje v tomto podniku jako vedoucí výroby. Jeho syn pracuje jako řidič kamiónu, dcera studuje. Valerij Kulacký se hned po příchodu do Chomutova zapojil do národnostního hnutí Ukrajinců v této oblasti. Z jeho iniciativy vzniklo občanské sdružení Zvony naděje, jehož je předsedou. Je rovněž členem Výboru pro národnostní menšiny při městském zastupitelstvu v Chomutově a místopředsedou organizace Ukrajinská iniciativa v České republice. Valerij Kulacký je součástí skupiny Ukrajinců z východního Slovenska, která svým způsobem doplatila na návrat Volyňských Čechů do vlasti - protože se jako výměnné zboží dostala do Sovětského Svazu. Po další desetiletí většina těchto lidí usilovala o návrat do Československa; mnohým se jejich sen nesplnil. Jejich osud je dalším střípkem v mozaice dokumentující masivní přesuny obyvatelstva, které se ve střední Evropě odehrály po druhé světové válce. Zároveň příběh Valerije Kulackého dokumentuje, jak omezený je pohled těch, kteří si zvykli menšiny a zejména Ukrajince na našem území vnímat jako přítěž.