Valerij Kulacký

* 1955

  • „Nikdo nemohl přemýšlet o tom, že se vrátí domů zpátky. Tak až po smrti Stalina se začaly dostávat nějaké první vlaštovky. Kdo měl nějaké příbuzné, udělal pozvání a oni na to pozvání přijeli domů. A tak postupně jsme se vrátili. První byla babička v roce 1964, trvalo to od roku 1947 do 1964, čili sedmnáct let čekání, naděje, že se dostanou k nám. Cesta byla postupná. Z Volyně jeli na Podkarpatskou Rus, to už bylo blíž domů, blíž kontaktům, a tam čekali. Hledali příbuzné, aby jim někdo udělal pozvání, k tomu potřeboval splnit nějaké parametry. Musel mít, kam je umístit, mít materiální zajištění, příjmy. Nejdříve se dostala babička s nejmladším synáčkem, mým strejdou, pak za sebou pozvala pomalu svoje dětičky, pak tetu Haňu, moje maminka a její rodina zůstala de facto poslední.“

  • „My, přesídlenci, my se jmenujeme optanti, nebo teď konkrétně reoptanti, protože my jsme optovali na základě smlouvy se Sovětským svazem. Volyňští Češi šli po válce sem, z Ukrajiny, a občané běloruské, ruské, ukrajinské národnosti z Československa se přesídlovali na jejich místa. Mamčina rodina byla početná, tak dědeček říkal, to je dobré, po Volyňských Češích jsou tam rodinné domky, zahrady, krávy, dobytek, všechno. Slibovali jim, jen přijďte, a máte to všechno. Samozřejmě, oni jim na to skočili, a pak nastalo zklamání. De facto byl ten transfer podraz na lidech. Nic z toho, co slibovali, nebylo. Přijeli tam a hned se dostali do problémů. Za prvé, byt žádný nebyl. V domě už bydleli jiní lidé, nic jim nedali, a za půl roku je začali nutit vstoupit do kolchozů. Dědeček to vydržel dva roky a dostal infarkt, v padesáti letech.“

  • „Moje teta Haňa šla pěšky přes hranici. Byla nejstarší, ještě s nějakými dalšími holkami se pěšky vracely přes hranici Sovětského svazu a Československa, kde je ale chytli pohraničníci. Všechny byly odsouzeni za porušování státních hranic a seděly v gulagu na Sibiři. To byl tvrdý trest proto, aby jiní nezkoušeli tuto cestu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chomutov, 02.05.2006

    (audio)
    délka: 01:00:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můj domov je Československo...

Svatba rodicu pana Kulackeho.jpg (historic)
Valerij Kulacký
zdroj: soukromý archiv

Narodil se v roce 1955 v Sovětském Svazu, konkrétně v obci Boratyn (Boratín) ve Volyňské oblasti Ukrajiny. Oba rodiče byli Ukrajinci, ale matka pochází ze slovenské obce Lutina a otec z oblasti Polska. Rodiče patřili ke skupině Ukrajinců, kteří byli po druhé světové válce „vyměněni“ za volyňské Čechy. Roku 1957 se s rodiči přestěhoval do Ivano-Frankovské oblasti, kde absolvoval základní a střední školu. Po roční praxi v lesním hospodářství vystudoval Lesnický institut ve Lvově, poté pracoval v Karpatské oblasti. Od devíti let navštěvoval slovenskou obec Lutina, rodiště své maminky, kam se jeho babičce mezitím podařilo vrátit. Rodiče, později i sám Valerij Kulacký, podnikali četné pokusy o návrat do Československa, ale ty až do roku 1989 neměly šanci na úspěch. Nakonec se mu v roce 1994 podařilo přesídlit do České republiky, konkrétně do obce Květnová u Karlových Varů, kde již žila jeho teta. Nastoupil jako lesní inženýr do podniku Krušnohorské lesy v Klášterci nad Ohří. V současné době bydlí v Chomutově a pracuje v tomto podniku jako vedoucí výroby. Jeho syn pracuje jako řidič kamiónu, dcera studuje. Valerij Kulacký se hned po příchodu do Chomutova zapojil do národnostního hnutí Ukrajinců v této oblasti. Z jeho iniciativy vzniklo občanské sdružení Zvony naděje, jehož je předsedou. Je rovněž členem Výboru pro národnostní menšiny při městském zastupitelstvu v Chomutově a místopředsedou organizace Ukrajinská iniciativa v České republice. Valerij Kulacký je součástí skupiny Ukrajinců z východního Slovenska, která svým způsobem doplatila na návrat Volyňských Čechů do vlasti - protože se jako výměnné zboží dostala do Sovětského Svazu. Po další desetiletí většina těchto lidí usilovala o návrat do Československa; mnohým se jejich sen nesplnil. Jejich osud je dalším střípkem v mozaice dokumentující masivní přesuny obyvatelstva, které se ve střední Evropě odehrály po druhé světové válce. Zároveň příběh Valerije Kulackého dokumentuje, jak omezený je pohled těch, kteří si zvykli menšiny a zejména Ukrajince na našem území vnímat jako přítěž.