Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Kunčík (* 1935)

• narozen 12. listopadu 1935 v Nivnici

• otec pracoval jako truhlář, po roce 1948 mu byla zabavena hoblovačka lidovými milicemi

• v roce 1954 absolvoval Vyšší filmovou školu v Čimelicích

• poté pracoval v Krátkém filmu Praha, než byl přemístěn do Filmových ateliérů v Gottwaldově

• podílel se na filmech Cesta do pravěku a Vynález zkázy Karla Zemana

• po dvaceti letech se stal vedoucím výroby ve Filmových ateliérech Gottwaldov, centrem filmů pro mládež

• spolupracoval na seriálu Spadla z oblakov, na filmech Kapitán Korda, Sirius aj.

• jeho kolegy ze štábu 21. srpna 1969 zadrželi milicionáři

• podílel se na československo-sovětském koprodukčním filmu Cizím vstup povolen

• učil produkci na soukromé střední filmové škole ve Zlíně

• v době natáčení v roce 2023 žil v Otrokovicích

Vojtěch Kunčík pracoval celý život u filmu, podílel se i na ikonických filmech Cesta do pravěku a Vynález zkázy režiséra Karla Zemana. Jako produkční a později i vedoucí výroby pracoval na filmech převážně pro dětské diváky. V jeho dětství sehrál zásadní roli ředitel měšťanky, který jednou přišel do třídy s otázkou, kdo by se chtěl přihlásit do nové filmové školy v Praze. Přestože měl Vojtěch jako syn živnostníka špatný kádrový profil, na školu v Čimelicích se dostal, a tak začalo filmové dobrodružství.

Farář mu říkal Stanislávku

Vojtěch Kunčík se narodil 12. listopadu 1935 v Nivnici. Jeho sestra byla o deset let starší a později se vdala za sedláka. Místní farář chtěl, aby pamětníka pojmenovali Stanislav, stejně jako další dvě děti narozené toho dne, otec byl však tvrdohlavý a prosadil si, že jeho syn se bude jmenovat po něm, tedy Vojtěch. Pamětník vzpomíná, že mu farář v hodinách náboženství stejně říkal Stanislávku. Otec pracoval jako truhlář a v dílně k sobě měl učně a tovaryše. Truhlářem byl i pamětníkův dědeček Petr Kunčík. Ten šel po vyučení na zkušenou do Vídně a poté pracoval pro Dušana Samo Jurkoviče na chatě Libušín, která je dnes prohlášena národní kulturní památkou.

Než přišla druhá světová válka, matka Apolena pracovala pro židovskou rodinu Fuchsových v nedalekém Uherském Brodě. Během protektorátu byl pamětník svědkem toho, jak jsou Židé odváženi na pole, kde byli nuceni pracovat. Z koncentračního tábora se po válce do Brodu vrátil jen jeden nebo dva členové rodiny Fuchsových, když potkali na ulici pamětníkovu matku, zářili štěstím.

Kamarád, který prošel Terezínem

Pamětníkův kamarád Jindřich Brössler, s nímž se seznámil až v době studií, vyprávěl, jak byl za války převezen s matkou do Terezína, kde nacisté zřídili židovské ghetto. Jak uvádí web pamatnik-terezin.cz: „Zde měli být soustředěni do doby, než budou místa k vyhlazování na Východě připravena k jejich konečné likvidaci.“ Web uvádí, že celkový počet židovských vězňů převyšoval 140 000, v nelidských podmínkách zde zemřelo 35 000 vězňů. Do Uherského Brodu se podle pamětníka vrátilo po válce velmi málo Židů, sám vzpomíná na jednoho muže, který přišel v anglické uniformě. Jindřich Brössler Terezín přežil a stal se kameramanem.

Z období druhé světové války si Vojtěch Kunčík pamatuje na nacistické kontroly během heydrichiády. Celá rodina musela stát v kuchyni, kde jim kontrolovali doklady. Viděl také americké vojáky, kterým při přeletu nad Ostravou začalo hořet letadlo a museli seskákat padáky. Pamatuje si na osvobození, které bylo velmi dramatické. Se sousedy se schovávali ve sklepě, zatímco v jejich bytě přebývali sovětští vojáci. Když se situace uklidnila, vybavuje si, jak vojáci slavili: „V kuchyni spával ruský voják, který pod hlavou neměl nic jiného než kanystr, a každý den, když chodili vojáci Rudé armády s kalíškem, jim naléval trochu vodky z tohoto kanystru.“

Milice zabavily hoblovačku

V 50. letech, po komunistickém státním převratu v únoru 1948, se časy pro otce truhláře změnily. Nejprve byl otec tzv. „vykádrován“ z místa správce Lidového domu. Znárodňování a združstevňování, vyhlášené v roce 1949, dopadlo nejen na malé hospodáře, ale přímo se dotklo i dalších profesí. Když blízkou stolárnu zničil požár a zjistilo se, že pamětníkův otec má ve své dílně novou hoblovačku, třebaže si na ni půjčil, přijely jednoho dne lidové milice s nákladním autem a hoblovačku bez náhrady zabavili. Sám pamětník poznal změnu poměrů po roce 1948 tak, že měl v kádrovém posudku napsáno „syn živnostníka, dva zaměstnanci“.

Má někdo zájem studovat film?

Vojtěch Kunčík chodil ve škole do fotokroužku, což jej velice bavilo. Když končil druhý stupeň měšťanské školy, přišel jednoho dne do třídy ředitel s nabídkou, která ho v životě zásadně nasměrovala: „Otevírají se tři nové střední školy a jedna filmová. Má někdo zájem?“ Načež se Vojtěch hned přihlásil. Na přijímačky na Vyšší filmovou školu v Praze vzpomíná s úsměvem: „Z těch šesti přihlášených jsem uspěl možná díky tomu, že jsem začal mluvit po moravsky.“

Vojtěcha do školy přijali, což se nelíbilo nivnickým kádrům v akčním výboru, kteří se podivili, že „syn živnostníka“ se dostal na výběrovou školu. Pomohl mu ale ředitel měšťanky Edvard Vítek, který se za něj postavil a řekl, že by měli být rádi, že byl přijat do výběrové školy v Praze. A tak se stěhoval do Klánovic, kde byla nová škola umístěna v budově hotelu.

Dobrodružné studium filmu

Komunistická ideologie zasahovala i do nově založené filmové školy. Například v rámci tzv. ozdravování kádrů Filmového studia Barrandov, které byly dle strany „zaneřáděné zlozvyky z první republiky“, byl ročník filmové školy vyztužen soustružníky a policisty. Tak se stalo, že ze soustružníka se stal pomocný režisér. Jenže ne všichni byli s touhle změnou spokojeni. Jako asistenti režie si totiž vydělali méně než na soustruhu, a proto část z nich od filmu odešla, část začala pracovat v Zemědělském filmu.

Škola byla čtyřletá a dle vyprávění Vojtěcha Kunčíka i dost dynamická. Po prvním ročníku v Klánovicích se přesunula do Hostivaře a odtud poté do barokního zámku rodu Schwarzenbergů v Čimelicích. Škola pořádala různé výlety, jeden až ke státním hranicím, na Šumavu. Vojtěch se spolužáky procházel vesnicemi, kde bylo pro zhoršení orientace zlikvidované označení, a netrvalo dlouho, než je poučili o tom, jak se věci mají: „První večer přišel pohraničník a dělal nám přednášku, jak by ti zlí za kopečkama k nám rádi vtrhli,“ vzpomíná. Navazovaly se i profesní kontakty s Čínou. Vypadalo to, že se bude potřeba naučit čínsky, ke spolupráci došlo, ale Vojtěch Kunčík se toho neúčastnil. V posledním ročníku byli studenti na praxi, pamětník se tak mohl vrátit do rodného kraje, kde ve Zlíně, tehdy pojmenovaném Gottwaldov, pracoval ve Filmovém podniku – vozil z nádraží 16mm kopie filmů, poté pomáhal osvětlovačům. Když v roce 1954 školu dokončil, dostal umístěnku do Krátkého filmu v Praze, po roce a půl se však opět stěhoval do Gottwaldova, a protože měli ve filmových ateliérech nedostatek ubikací, musel spát v kanceláři, ze které jej ráno vyháněly uklízečky.

Na praxi u Karla Zemana

Tam začala jeho spolupráce se zásadní postavou československého filmu – režisérem Karlem Zemanem. Praxi ve čtvrtém ročníku školy absolvoval u filmu Cesta do pravěku (1955), na Vynálezu zkázy (1958) pracoval už jako asistent produkce, klapka – a vlastně i jako herec. Dobrodružné snímky na pomezí sci-fi a fantasy jsou dodnes proslulé trikovými efekty a animací. Tím, že Vojtěch Kunčík přespával v kanceláři, byl dle svých slov Zemanovi k dispozici „nepřetržitě čtyřiadvacet hodin“. Ve Vynálezu zkázy si zahrál menší roli, když jej Zdeněk Rozkopal, Zemanův výtvarník a architekt, navlékl do kostýmu kormidelníka a nalepil mu na tvář vousy.

Nastoupení na vojnu v době maďarské revoluce

Po práci v ateliérech musel Vojtěch Kunčík nastoupit na vojnu. Začal ve městě Šahy na maďarsko-slovenské hranici, zrovna když začala maďarská celonárodní povstání. Později ho přesunuli do Zvolena. Po dvou letech služby zvažoval, že by podepsal smlouvu a sloužil dále, když se ale přijel poradit do Gottwaldova s rodiči, zjistil, že jeho otec za něj podepsal dokument, že po čtyři roky od ukončení školy musí pracovat tam, kam jej podnik pošle. Měl ale odpracované jen dva roky, a tak s přemýšlením o vojenské službě byl konec a vrátil se zpátky k filmu. Vzpomíná i na to, jak jej chtěli na vojně získat pro spolupráci se Státní bezpečností: „Kontráši mě chtěli získat, protože jsem pronikl do slovenské hierarchie a byl jsem Čehůn,“ dodává. 

V roce 1964 si v Praze na Smíchově vzal Alenu Hnilovou a brzy se jim narodily dvě dcery, Petra a Martina. Nedlouho poté začali budovat vlastní bydlení, dali dohromady dvanáct lidí a založili svépomocné bytové družstvo. V lednu 1968 se stěhovali do vlastního bydlení.

Srpen 1968 a 1969

Na otázku, zda ho překvapila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968, vzpomíná s bonmotem: „No, překvapilo. Slovan všude bratry má.“ Jedenadvacátého slyšel přilétající letadla, ráno při cestě do práce byli v ateliérech v Gottwaldově sovětští vojáci. Ředitel ateliérů napsal dopis úřadu československé vlády, že obsazené prostory budou potřebovat k natáčení. Vývoj situace sledovali z Českého rozhlasu.

Roční výročí okupace se neslo v duchu velkých protestů. Jak dokládá archivní nahrávka z Českého rozhlasu, režim všechny pokusy o projevení nesouhlasu s okupací popisoval jako útok na spořádanost a pořádek: „Zatímco drtivá většina pracujících se nedala strhnout k nepředloženým akcím, parazitní živly, kterých je v Praze dost, se nepoučily. Komu prospívá včerejší rozbíjení výkladních skříní na Příkopem? Komu prospívá neklid a zmatek, kdo zaplatí škody?“ hřměl hlas z rádia. V Brně, Praze a Liberci byla shromáždění násilně potlačena shluky policistů, vojáků a milicionářů, a jak uvádí web irozhlas.cz, „minimálně pět lidí během demonstrací zemřelo, dalších alespoň 35 bylo postřelených.“

Výročí okupace se nepřímo dotklo i Vojtěch Kunčíka, který v těchto dnech pracoval se štábem na filmu Kapitán Korda režiséra Josefa Pinkavy. Jeden z filmařů přišel v den výročí ve smutečním oděvu, a když se poté vousatí filmaři vydali na oběd do nedalekého motorestu Sport u Babic, kde se občerstvovali pivem, byli napadeni milicionáři. Někteří z nich byli zadrženi a odvezeni do Brna nebo do vyšetřovny v Hradišti. Vojtěch Kunčík u zásahu nebyl, protože hlídal dětské herce, šel tedy vyřídit rodinám kolegů, co se událo.

Nedlouho poté přišly prověrky, aparát státní moci, který měl za cíl odsoudit pražské jaro a udělat z okupace tzv. „vstup vojsk“. Vojtěcha Kunčíka se ale naštěstí netýkaly, partajníkem nebyl. Spoustu jeho kolegů však ze strany tehdy vyloučili. To, že sám nebyl ve straně, mu zabraňovalo povýšit v práci, nemohl být vedoucím výroby do té doby, než odpracoval dvacet let. Pracoval tedy jako asistent výroby, poté zástupce vedoucího výroby produkce – a až v roce 1974 se mohl stát vedoucím.

Zlín centrem výroby filmů pro děti a mládež

Na konci osmdesátých let pracoval Vojtěch Kunčík na slovenském seriálu Spadla z oblakov, podílel se také na Večerníčcích pro bratislavské studio. S Františkem Vláčilem, který natočil jeden z nejoceňovanějších československých filmů 20. století Markétu Lazarovou, spolupracoval na filmu Sirius. Pracovat s Vláčilem bylo náročné, pamětník si jej však vážil: „František byl velký umělec, všechna čest,“ dodává. 

V roce 1986 se podílel na filmu Cizím vstup povolen, československo-sovětské koprodukční komedii o dívce z vesnice, která se v Moskvě ztratí rodičům. Vojtěch Kunčík se účastnil natáčení v Gottwaldově i v Moskvě. Kontakt se sovětskými filmaři přinášel různé šokující momenty. Pamětník popisuje, že byli jako v Jiříkově vidění. Třeba když nemohli uvěřit, že v řadových domech na Nivách v Gottwaldově nebydlí ministři. „Nevěřili, že v tom bydlí normální zaměstnanci továrny,“ vzpomíná pamětník. Stejně tak se sovětský vedoucí výroby divil, že si mohou dát k obědu pivo. V Moskvě zažil atmosféru, ve které bylo velmi těžké produkčně film organizovat, a tak sháněl přes české známosti vše možné, odvoz autem i helikoptéru.

Během natáčení snímku Cizím vstup povolen vybuchla černobylská jaderná elektrárna. 27. dubna 1986 přišla jeho dcera ze školy se slovy: „Tatínku, pan profesor nás poslal domů, protože se blíží atomový mrak.“ Kolegové ze sovětského týmu zprávám ale nechtěli věřit. „To bylo před prvním májem, říkal jsem produkčnímu, co se stalo, nechtěl věřit. Ráno z hotelu donesl noviny Pravda, jenom taková noticka tam byla, že došlo jen k nějaké menší poruše a že to nikoho neohrožuje. Jenže svět už toho byl plný a šlo to všude,“ popisuje situaci okolo nejzávažnější havárii jaderné energetiky.

Sametová revoluce ve vlaku

„Ten 17. listopad jsem nezažil na vlastní kůži,“ vzpomíná Vojtěch Kunčík na dny sametové revoluce roku 1989. Den předtím měl domluvené jednání na Ředitelství státních lesů s cílem získat povolení na filmování poblíž hranic s východním Německem. Až ve vlaku cestou z Prahy zjistil od spolucestujícího, který měl zapnuté rádio z Rakouska, že protestující studenti byli policií napadeni.

Vojtěch Kunčík pracoval u filmu přes 40 let, než odešel v roce 1993 do penze. Na závěr natáčení shrnuje své životní motto: „Buďte pořád lidma a žijte tak, aby si na vás lidé ještě po letech vzpomněli.“ V době natáčení roce 2023 žil Vojtěch Kunčík v Otrokovicích.