Jana Kuncířová

* 1937

  • „Bylo to tam strašný. Protože vím, že maminka mu tam poslala moji fotku a dopis, on jí psal z toho Dachau, mám tady asi pět dopisů. A tu fotku mu sebral velitel tábora a měl ji na stolku a nechtěl mu ji dát, že jsem árijský typ, a měl ji tam vyfocenou. Tatínek dělal v takovým sklepení, v ‚Jámě‘ – a tam přešíval, spravoval uniformy. A říkal, že samozřejmě v zimě vždy schovával nějaké hadry, aby si obalili, protože měli jen dřeváky, nohy. Tak těm chlapům, co dělali venku, dával ty hadry. A tenkrát to na něj prasklo, takže ho vytáhli z té díry a zmlátili ho tak, že pak když přijel v květnu v pětačtyřicátém, tak měl díry v noze, prohnilé, zafačované takovýma špinavýma hadrama. Byl hrozně zmlácený, byl samá modřina. Také z devadesáti kil měl asi pětačtyřicet.“

  • „Tam byl takový vrch. Normálně, jak byla cesta a naše ulice, tak tam byla tráva a zatravněné pole. Až ke kasárnám to bylo. A tam právě do kasáren taky uhodilo, spadla tam bomba, protože tam byly na poli poházené ruce, nohy v sádře, i to tělo jsem viděla. Naše maminka, ta byla z toho strašně [...] Ty ženské strašně křičely. To bylo šílené. A to jsem nedopověděla s tou maminkou. Naše maminka, když začali strašně houkat, tak tam s ženskýma vletěly do jednoho domu, byl tam doktor, byla tam cedule ‚doktor‘. A tam byl takový vchod, takže se tam natísnily a tam byly skrčené. A tam běžel pak nějaký pán, chytil maminku a říkal: ,Musíme odsud utíkat a jdeme zadem. Jdeme zadem.‘ Furt křičel. A chytil maminku a táhnul ji právě, kolem Klenice šli. Nešli kolem kasáren, protože tam by je to zabilo. A ty ženské prý, které tam zůstaly, tak se sebraly a šly kolem kasáren a žádná se nevrátila.“

  • „Hrůza. My jsme se strašně báli, že tam... pan Maruška tam byl s paní Maruškovou a Jiřinka, ta byla starší, takže jsme se drželi. Byl to kravál a pak najednou takové rány, to bylo děsné. Něco lítalo a ten starší kluk, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval, tak ten přiletěl a střepina ho práskla nějak do nohy, tekla mu krev a říkal, že to je venku strašné. A pak najednou ta hrozná rána a bomba spadla těsně před náš barák. To byla šupa, to bylo šílené. To létalo sklo, rámy létaly z oken, ta moje tabulka, jak byla na sklepním okénku, ta vylétla, a my jsme tam seděli skrčení a báli jsme se. Ani jsme nekřičeli. To ani člověk nekřičí. To se tak bojí, že mu je to pak už snad všechno jedno. Bylo to hrozné, fuj.“

  • „My jsme na domě v Bělohradě měli obrovskou ceduli od zlatníka, jako jsou teď reklamy. A ten zlatník každej rok na Vánoce tetičce dal vždycky něco zlatýho: prstýnek, hodinky, náušnice, krásný řetězy… a teta vždycky podělila maminku i její tři sestry. A ještě že to naše maminka měla, protože vždycky jela na venkov s někým z ulice a koupili tam za to králíka nebo i víc králíků, chleba a máslo (pamatuju si, že byly takový hroudy másla, na kterých byl vytlačenej obrázek). A o to jsme se dělili s Maruškovejma a pak i v ulici. Když se přivezlo víc králíků, tak se to nějak rozhodilo, aby každej měl kousek.“

  • „U vrat jsem skákala panáka a holky tam byly okolo mě. Najednou přijelo nákladní auto. Tatínek měl takovej černej dlouhej kabát, bílej kříž na zádech a na sobě pruhovaný oblečení. Přišel a řek: ‚Já jsem tvůj táta.‘ Naposledy jsem ho viděla, když mi byly tři. Ale vypadal příšerně. Předtím to byl takovej silnější pán, ne moc velikej, takovej při těle. Teď vážil 45 kilo, byl jako kosinka. Ležel furt na zemi, nemoh spát. V posteli se mu dělalo špatně, když si leh, tak mu spadly tváře. Měl vyražený zuby, modřiny, nohy vofačovaný. Vypadal jak kostlivec a já jsem se ho bála.“

  • „Vypravoval nám, jak to bylo v Dachau strašný. Že je třeba v zimě postavili do řady a museli říkat: ‚První, druhej, třetí – vodpad. První, druhej, třetí – vodpad.‘ A už je nikdy neviděli. A pak zahrabávali i živý lidi, který se ještě hejbali v tý díře. To vypravoval, ale já u toho nebyla, já jsem seděla za dveřma a poslouchala, protože mě vždycky poslali spát. Když k nám někdo přišel na návštěvu, já jsem se připlížila a poslouchala za dveřma, protože naši přede mnou o tom nechtěli mluvit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Byšice, 04.05.2016

    (audio)
    délka: 01:37:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 27.09.2021

    (audio)
    délka: 01:48:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rusové nás osvobodili a vzápětí rozsévali smrt

Jana Kuncířová v šesti letech
Jana Kuncířová v šesti letech
zdroj: archiv pamětnice

Jana Kuncířová, rozená Šmejkalová, se narodila 18. května 1937 v Lázních Bělohradě. Její otec Jan Šmejkal chtěl v roce 1939 odejít z nacisty okupované vlasti, aby se přidal ke spojeneckým vojskům v Anglii. Ale již na hranicích Československa byl zajat a odsouzen za velezradu a vlastizradu. Rok strávil Jan Šmejkal na samotce v Norimberku, další léta pak v různých německých věznicích a poslední dva roky války prožil v koncentračním táboře v Dachau. V květnu roku 1945 se vrátil ke své rodině a posléze byl i vyznamenán medailí a pamětním listem. Jana Kuncířová se s matkou během válečných let přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde 9. května 1945 zažila ničivé bombardování města letadly Rudé armády. Jana během svého dětství trpěla těžkými zdravotními potížemi včetně revmatického onemocnění nohou a plicních obstrukcí. V mladoboleslavské nemocnici ji v roce 1943 zachránil německý primář, který Janu pro její vzhled považoval za árijské dítě. Nechal jí vyměnit část krve a Jana začala chodit. Poté, co ukončila základní vzdělání, se rozhodla pro kariéru dětské sestry a nastoupila studium na Střední zdravotnické škole v Praze. Během druhého ročníku však přišla do jiného stavu a z důvodu rizikového průběhu těhotenství musela školu opustit. Ke studiu se již nikdy nevrátila a po celý svůj život pracovala na různých pozicích v byšické Vitaně. S manželem Karlem, který v devětačtyřiceti letech tragicky zemřel, vychovali dva syny, Jana a Karla. Jana Kuncířová po odchodu do důchodu v roce 1997 pracovala čtrnáct let jako hospodyně u advokáta Josefa Lžičaře. V roce 2021 žila v Byšicích na Mělnicku, kde vedla místní knihovnu. Svědectví pamětnice bylo zdokumentováno díky podpoře nadačních fondů Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund.