Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kuncířová (* 1937)

• narodila se 18. května 1937 v Lázních Bělohradě

• otec Jan Šmejkal v roce 1939 zatčen při pokusu opustit protektorát a odsouzen za velezradu a vlastizradu

• otec Jan Šmejkal vězněn po celou dobu války, léta 1943 až 1945 prožil v koncentračním táboře Dachau

• přímá svědkyně bombardování Mladé Boleslavi Rudou armádou 9. května 1945

• celý život pracovala v byšické Vitaně

• s manželem Karlem Kuncířem vychovali dva syny, Karla a Jana

Její fotografii měl na psacím stole velitel koncentračního tábora Dachau. Primář nemocnice, kde se léčila s těžkým revmatismem, ji považoval za typické árijské dítě, a nechal jí proto vyměnit část krve, aby mohla znovu začít chodit. Kápové v Dachau mezitím zbili do krve jejího tatínka za to, že ukradl hadry a věnoval je vězňům těžce pracujícím v mraze, aby si jimi obalili bosé nohy. Příběh Jany Kuncířové, rozené Šmejkalové, se začal psát v roce 1937, kdy ji maminka přivedla na svět.

Nerozpojí-li se, ať jsou si navěky souzeni

Janini rodiče se uprostřed třicátých let seznámili skutečně kouzelným způsobem. Na vystoupení iluzionisty v Mladé Boleslavi. „Ten kouzelník v jednu chvíli pronesl: ,Pokud se pán a dáma, kteří sedí v řadě vedle sebe, navzájem neznají, ať se chytí za ruce. A pokud se nebudou moci rozpojit, jsou si navěky souzeni.‘ Tatínek vzal maminku za ruku a ona se do něj zamilovala,“ usmívá se Jana Kuncířová. Do jinak pokojného života rodiny však brzy krutě zasáhla druhá světová válka.

Velitel tábora v Dachau měl na stolku moji fotografii

Šmejkalovi žili v malebném podhůří Krkonoš – v Lázních Bělohradě, kde rodina ze strany Janiny maminky Milady Šmejkalové vlastnila restauraci s vyhlášenou kuchyní a vanovými koupelemi. Otec pamětnice Jan Šmejkal se brzy po nástupu nacismu v roce 1939 rozhodl, že s několika známými odejdou do Anglie, aby se přidali ke spojeneckým vojskům. Již na hranicích Československa však byli zatčeni a uvězněni. Jan Šmejkal putoval do Norimberku, kde jej nacisté rok věznili na samotce. Následující dva roky strávil v různých německých věznicích a úplně poslední dva roky války prožil v pekle koncentračního tábora Dachau.

„Tam to prý bylo [podle otcova pozdějšího vyprávění] strašné. Vím, že maminka mu tam poslala moji fotografii – tu mu sebral velitel tábora a měl ji pak vystavenou na stolku. Nechtěl ji tatínkovi dát, že prý jsem árijský typ,“ říká Jana Kuncířová, která byla již jako dítě krásná – děvčátko s plavými vlasy a jasně modrýma očima.

První, druhý, třetí…

Jan Šmejkal, vyučený krejčí, se v Dachau dostal do sklepní dílny, které se přezdívalo „Jáma“. Zde se přešívaly a spravovaly nacistické uniformy. Když udeřily mrazy, schraňoval Jan zbytky hadrů, které pak rozdával mužům pracujícím naboso venku, aby si jimi obalili chodidla. „Prasklo to. Vytáhli ho z té díry a zmlátili ho tak, že když pak v květnu čtyřicet pět přijel domů, měl v nohách shnilé díry. Byl samá modřina. Vymlácené zuby. Z původních devadesáti kil měl sotva pětačtyřicet,“ říká Jana Kuncířová.

Poměry v Dachau byly tvrdé a nelidské. Jan Šmejkal ve svém pozdějším vyprávění dceři vzpomínal na dlouho trvající nástupy a rozpočítávání vězňů, kteří museli nazí stát ve velkém mrazu. „A oni počítali. První, druhý, třetí. První, druhý, třetí. Každý třetí byl pak zastřelený a hozený do vykopané jámy, kterou museli ostatní vězni postupně, jak těla přibývala, zahrabávat,“ dodává Jana Kuncířová.

Když to sem spadne, umřeme alespoň obě

Poté, co Jan Šmejkal opustil svoji ženu a dceru, nastaly rodině těžké časy. Milada Šmejkalová odjela za prací do Mladé Boleslavi a sotva čtyřletou Janu nechala u svojí matky v Lázních Bělohradě. „Byla jsem pořád nemocná a také jsem strašně zhubla. Babička neuměla moc vařit, vždy na to měla spíš hospodyně. Maminka mě nakonec musela vzít k sobě do Boleslavi, kde jsme získaly pokojík v rodinné vile na kraji města. A dost se s babičkou kvůli tomu pohádaly,“ říká Jana Kuncířová, která od útlého dětství trpěla silným revmatem a plicními obstrukcemi.

Pamětnice kvůli svému chatrnému zdraví úplně přišla o první rok školní docházky. „Ležela jsem v nemocnici, kde nás ošetřovaly jeptišky. Byla jsem na tom zle, nemohla jsem chodit a neustále mne sužovaly vysoké horečky. To bylo v roce čtyřicet tři, kdy už často houkaly poplachové sirény. Pamatuji si, jak se všichni stěhovali dolů do suterénu, jenom mě nechávali ležet na pokoji. Byla se mnou vždy jeptiška a držela mě za ruku,“ vypravuje pamětnice. Milada Šmejkalová se snažila svoji dceru navštěvovat, jak jen to šlo, a to i v době, kdy z amplionů zněla hrozba blížícího se náletu: „Maminka v těch chvílích seděla před vrátnicí a čekala. Říkala: ,Když to sem spadne, tak alespoň umřeme obě.‘“

Jana se nakonec z nemocnice dostala, a dokonce se i sama postavila na nohy. Vděčila za to svému vzhledu: „Přišel se na mě podívat primář – byl to Němec. A řekl, že jsem árijský typ. Vzal mě na sál, vyměnil mi půl litr krve a za dva dny jsem chodila.“ 

Tak oni nás osvobodí, a pak nás ještě přizabijou!

Dne 8. května 1945 se Mladá Boleslav dočkala míru. Zdejší německé vedení podepsalo kapitulaci a zahájilo odsun veškerých vojenských oddílů. Den nato však přišel zničující nálet sovětských letadel, která měla na rozkaz maršála Ivana Stěpanoviče Koněva především napadat vojáky wehrmachtu prchající na Západ do amerického zajetí. Kuriózní na této události je, že pozadí náletu, při kterém přišlo o život asi čtyři sta padesát lidí, bylo rozkryto až v dobách po sametové revoluci v roce 1989. Do té doby převládalo tvrzení, že nálet provedli právě nacisté. Jana Kuncířová žila v tomto mylném domnění až do chvíle, kdy ji s faktem konfrontoval redaktor Paměti národa: „Že to byla Rudá armáda, jsem nikdy neslyšela. No pomoz Bůh tedy! Tak oni nás osvobodí, a ještě nás přizabijou!“

Bylo 9. května 1945 a Jana si hrála s dětmi od sousedů na ulici před domem. „Měla jsem skládanou modrou sukni, žlutou háčkovanou halenku a ty pitomé semišové boty, které mne tak tlačily. A najednou začaly houkat sirény,“ líčí Jana Kuncířová dramatické okamžiky. Všude kolem nastal chaos a panika. Z domu vyběhl soused a zavlekl pamětnici do sklepa: „Tam jsme prožili hrůzu. Strašně jsme se báli. Kravál a rány! Bylo to děsné, Maruškovic kluk vletěl dovnitř, byl zasažený střepinou, z nohy mu tekla krev a říkal, jak je to nahoře strašné.“ Vzápětí nato se ozvala ohlušující rána. Jedna z bomb dopadla přímo před dům. „Sklo létalo z oken a my jsme tam seděli a báli se. Ani jsme nekřičeli. Člověk ani nekřičí, když se tak moc bojí, že už je mu všechno jedno,“ dodává Jana Kuncířová.

Když se v ulici rozhostilo ticho, vběhl do sklepa neznámý muž a všechny vyzval, ať jdou okamžitě ven. V ulici je nevybuchlá bomba a na lukách za městem bude bezpečněji. „Tak jsme utíkali na kopec. Nedaleko byly kasárny a v nich vojenský lazaret. Tam to také uhodilo. Po poli byly rozházené ruce a nohy v sádře. Ženské strašně křičely,“ vypravuje pamětnice.

Janina maminka šla toho rána s dalšími ženami pro maso a nálet je zastihl ve městě. Šťastnou souhrou událostí utíkal kolem muž, který vzal Miladu Šmejkalovou za paži: „Musíme odtud utéct, jdeme zadem!“ A tím jí zachránil život. Z ostatních žen, jež před náletem prchaly směrem ke kasárnám, se domů nevrátila ani jedna.

Já jsem tvůj tatínek

Během května 1945 zastavilo v ulici, kde Šmejkalovi bydleli, nákladní auto. Z něj vystoupila postava v pruhovaném vězeňském mundúru a černém kabátě s bílým křížem na zádech. Jana si zrovna hrála před domem, když ta postava s chybějícími zuby a hnisajícími ranami na holeních s něhou v hlase řekla: „Janinko, já jsem tvůj tatínek.“

Díky péči svojí ženy se Jan Šmejkal brzy vrátil ke svému řemeslu – krejčovině. Jeho salon začali navštěvovat lékaři, advokáti, ale také někteří krejčí, kteří si u něj nechali dělat střihy. To byla práce, kterou tu uměl pouze Jan. Po komunistickém puči v roce 1948 však musela vývěsní cedule na domě ve Smetanově ulici, kde rodina hned po válce získala krásný vícepokojový byt po Němcích, zmizet. „Tatínek šil dál, ale už jenom pro Armu. Takže k nám chodili vojáčci s důstojnickými uniformami na přešití,“ upřesňuje pamětnice.

Pořád bylo co dělat

Pamětnice i přes neustále trvající zdravotní problémy nastoupila v roce 1954 na Střední zdravotnickou školu v Praze – obor dětská sestra. O dva roky později otěhotněla a školu, kterou pak již nikdy nedokončila, musela kvůli velkému zdravotnímu riziku opustit. První syn Karel se narodil v sedmém měsíci těhotenství a přežil jen díky inkubátoru a intenzivní lékařské péči. Druhý syn Jan přišel na svět v roce 1958 – již bez komplikací. Ve svém životě čelila Jana Kuncířová ještě jedné tragédii. Její manžel Karel tragicky zemřel v nedožitých padesáti letech.

Jana se k povolání zdravotnice nikdy nevrátila. Celý svůj život zasvětila Vitaně (v Byšicích na Mělnicku, kam se rodina z Mladé Boleslavi přestěhovala), podniku, jenž proslul výrobou polévkových koření a bujonů. Ani po definitivním odchodu do důchodu v roce 1997 nezůstala s rukama v klíně – dlouhých čtrnáct let ještě pracovala jako hospodyně u kontroverzního advokáta Josefa Lžičaře. V roce 2021 žila Jana Kuncířová v Byšicích, kde se starala o chod obecní knihovny.