Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kusmič (* 1927)

• narozen v roce 1927 v Novém Přerově

• moravský Chorvat

• v prosinci 1944 povolán do wehrmachtu

• vojenský výcvik ve Wiener Neustadt, bojové nasazení na česko-slovenském pomezí

• v dubnu 1944 padl do ruského zajetí, deportován do Sovětského svazu

• v roce 1946 návrat do Československa, přidělen na práci v Kuřimi

• návrat domů na podzim 1946

• v srpnu 1948 rodina vystěhována do Německé Huzové

• žije v Uničově

V Rusku jsem byl zajatý, v Leningradě jsem byl, na Sibiři…

 A kde vás zajali?

Mě zajali v Uherském Hradišťu. Tady.

Jako Rusáci?

Jako německého vojáka. No. Rusáci dělali útok, byli jsme v díře, já jsem v té díře usnul, a když jsem se vzbudil, Němci byli všichni pryč, akorát já jsem tam byl sám. Přišli Rusáci ke mně, čtyři Rusáci, s puškama nade mnou, já jsem byl odzbrojen, všechno jsem měl od sebe oddělané. Sebrali mě z díry, zavedli mě do lesa, tam mě vyslýchali trochu. Úplně sám jsem byl, z celé divize. Potom mi jeden Rusák říká, já Čechoslovák. A ptá se, kde mám pušku? Tam, v díře. Tak šel pro ni, hned ji o strom omlátil. V lese mě vyslýchali, potom mě zavedli do dědiny, tam už jich bylo hodně těch Němců. Co posbírali. Leželi tam, byl tam hnuj v tom domku, tak u toho hnoja byli, to bylo v dubnu, to bylo ještě chladno. Já jsem se měl s těma Rusákama dobře. Tak mě tam vyslýchali, dali mě tam k ním, jenže ti museli všude pěšky a já jsem se vezl v autě. Rusáci mě všude vzali do auta a ostatní chodili pěšky.

Já jsem potom už byl tam půlroku v Rusku. Jsem byl napřed na Sibiřu, potom… Potom mě vzali a byl jsem tam v tým, v tý dědině, a Němci mě hlídali jak hrom. Jak jsem přišel do toho Uherského Hradiště, tak jsem uměl sám z celé té divize česky. Oni mě všude tahali. Oni měli nejradši smažená vajíčka. Tak jsme přišli do takové dědiny a tak jsem jim to tlumočil, že chcou vajíčka smažené, tak ta paní jim usmažila vajíčka. A já říkám té paní, paní, kde máte záchod, já bych potřeboval na záchod. Oni měli na dvoře, dřevěný. A jeden Němec šel se mnou, hlídat, na ten záchod. A ta paní říká, my vás tady schováme. Že odkud jste? Z Nového Přerova. My vás tady schováme, paní, kdepak. Vidíte, šel jsem jenom na záchod a už mě hlídali.

Já jsem byl německý voják, oni mě kontrolovali, abych se neschoval, abych neutekl.

Jak jste se dostali z toho Ruska do Uherského Hradiště?

Já jsem byl v Kloboukách nasazený s Němcema. A Rusové tam šli, kulky jenom lítaly,

Jak ses dostal …

Kdy vás odvedli?

To bylo až po válce, v pětačtyřicátém. Tak mě vzali do toho, jsme byli v té Trnavě, tam nás naložili do vlaku, do prasečáku, dobytčáku.

Kdo tam byl s tebou ještě z Nového Přerova?

Nikdo, úplně sám.

Já jsem byl, jak oni to říkali, ti Němci, mně povolali na vojnu a hotovu. A byl jsem ve Wiener Neustadtu. Tak tam jsem byl na vojně a tam byli esesáci. Já jsem se šikovně dostal od nich pryč. Já jsem měl cvičení a tam dávali pod pažu to SS. Já jsem se tak šikovně dostal od nich pryč, předstíral jsem, že jsem na srdce. A tak jsem tam byl a tam byli esesáci. Říkám, kurňa, to jsem se dostal do čehosi. Tak jsme měli cvičení a já jsem nestačil. Já jsem byl trochu na srdce, měl jsem vadu, tak jsem dejchal, dejchal, a tak mě poslali do Vídně, tam byl nějaký velice dobrý doktor, a ten mi napsal, že tam nemůžu být. Tak jsem se dostal do Valašského Meziříčí, tam jsem byl jako voják a tak jsem se dostal od těch esesáků pryč.

A to teda bylo ve čtyřicátém pátém roce? Už skoro na konci války?

Nene, to bylo ve čtyřiačtyřicátém mě sebrali, v prosincu akorát.

Jak on říká, v sedmnácti letech, to brali všechno.

A tak jsem byl v tom zajetí, jak mě ti Rusáci zajali. Pak jsme jeli, ti, co tam byli, tak museli chodit pěšky, přes terezín jsme šli do vlaku nás naložili v Trnavě a tak jsme jeli do Ruska.

To bylo po válce?

No, přes Maďarsko jsme jeli. A akorát jeden Maďar byl ve vagoně jak já. A kurňa, ty Maďarky přišly, ty měly napěčené všeckyho, a ti Rusáci nechtěli otevřít dveře. Od těch vagonu. A tak ten jak promluvil maďarsky, tak byly tam ty okýnka a těma mu to dávaly, to jídlo do vagonu. Tak jsem se měli dobře. Maďaři byli hrozně štědří. A ti Maďaři se hádali s těma Rusákama, že nechtějí otevřít ty dveře.

A že je nechali, přijít tak blízko?

My jsme byli zavření ve vagonech, ale ti Maďarky…

A kolik vás tam bylo, těch Čechů, co je Slováci táhli do Ruska? Tam už někteří byli, i Slováci už tam byli, v Rusku, jeden Slovák.

I Němce tam táhli mezi vámi?

No. Byli tábory udělaný, v tým Rusku, a kurňa, ti papaláši, ti se měli dobře, ti důstojníci. Byly tábory, ale byly přehrazené. My jsme byli na jedné straně a oni na druhé. No a tak tam jsme byli v tom táboře a jak jsme byli v tom táboře, tak mě zavolali, tam byli i Poláci, dva tam utekli, jenže oni je chytli, Rusáci. Oni byli v té tajze a jak v té tajze byly baráčky, tam měli postavené, domeček, no a oni chtěli utéct do Finska. Jenže oni tam sebrali jedno kůzle, protože měli hlad, a ti to nahlásili, že se jim ztratilo kůzle. Ti Rusáci. A je chytli. Přivezli je k nám do tábora, tam byla vykopaná taková studňa, no udělanej bunkr jako, a v té vodně museli být. Tam byli zavření, někdy je pustili ven, ale co ti Poláci s nima dělali, s těma dvouma, to bylo hrozný. Ti je mlátili řemenama, to bylo hrozný.

Poláci? Já jsem myslel, že to bylo pod Ruskou správou.

No, Rusáci, a Poláci, jako já jsme byli v táboře. A do toho tábora ty dva dovezli a jak je pustili trochu na vzduch, tak ti Poláci je začali mlátit.

Poláci nebo Rusáci?

Poláci.

Jakože spoluvězni?

Poláci, byli jako Němci zajatí, jak my. Jako kápa.

Tak nás potom, Poláky si vyvolali, myslím, pět Poláků a mě. Zavolali si nás na Ruské velitelství.

A to bylo kde, v které oblasti?

To bylo, Ludinov.

To je někde na Sibiři?

No, na Sibiři.

Já jsem se měl dobře.

Si mě zavolali, dali mi pušku, kde bylo dost těch nábojů, a my jsme pomáhali Rusům hlídat Němce v lese, aby neutekli. My jsme chodili na prácu. Já jsem měl jednoho Maďara a čtyři Němce. Na starosti. A jsme chodili vyměňovat pražce na kolejích. No ale já s tím Rusem jsem se domluvil, protože oni vyměnili tři pražce za chvíli, a oni říkali, nenene, ne nada tolka. Já jsem to těm Němcům potom říkal, že prý stačí, když jeden pražec vymění, za celý den. No, oni se se mnou měli dobře. Ti Rusové neměli moc na práci, to dělali všechno zajatci. Oni si chodili k nám pro polívky. Oni neměli tak dobré, jako my.

Kdo vařil u vás?

Já nevím, kdo to byl, ale my jsme si do tábora, do té kuchyně chodili pro obědy. Já jsem si vždycky jednoho nebo dva pozval. Jak jsme byli v té fabrice, tak tam jsme to potom jedli.

Kolik čítal ten tábor?

Je, tam nás bylo. To byla rozbitá fabrika, to bylo hrozný. Pak jsme ležely v té fabrice, sníh padal a my  jsem měli jen to, co jsme měli oblečené. Potom, jak jsem přišel do toho tábora, tak tam jsme měli baráky, dřevěný, a vyplněné to bylo pilinama, aby tam bylo trochu teplo. Jenže mě potom, jak mě sebralo, tak jsme spali v budově zděné, my, co jsme dělali pomocníky Rusům jak jsem měl toho Maďara a ty Němce, ti se měli u mě dobře. S tím Rusákem jsem se domluvil, mu říkám, taváryš, mně nada 115 procent, a oni dostanou víc chljeba kušať. 115 %? Kurňa, on mi naspatl 120 %, že pracují. Výkon. Tak oni se měli dobře se mnou ti kluci, dostali víc jídla.

To byli kluci vašeho věku, nebo starší vojáci?

Starší.

A když vás zajali, mohl jste dát vědět domů, co se stalo?

Ne. My jsme chtěli… Němci mohli dom psát. Že jsou naživu, my ne. Nevm, proč. My jsme chtěli taky, aby rodiče věděli, kde jsme.

A pak ses dostal do baráku k té paní, ne?

Ne, to bylo potom, jak jsem byl to, jak jsme přijeli z Ruska, tak jsme byli v Kuřimi v táboře. Tobylo šestačtyřicátý rok. Já jsem byl pomalu rok v Rusku. Nejdřív na té Sibiři a potom v Leningradě. A v Leningradě, tam byl tábor, kde jsme byli shromáždění, a tam měli napsaní, kdo pojede dom. Z toho Leningradu. Byl vypravený vlak, já jsem se uměl rusky podepsat,  jsem to přečetl a to, a Rusák přišel, a kdo nebyl škrtnutej, tak jel dom. A byl tam jeden Slovák že Žiliny a mě říká, prý Franto, dej mi adresu, já vašim napíšu, že seš živej a kde seš. A já říkám, kurňa, tě najdou a zastřelijou. Neboj, já si to schovám. Tak jestli si to dal do pusy nebo jak… oni je kontrolovali, hrozně kontrolovali. Tak naši věděli, že su v Rusku zajatej, ale že přijdu brzy taky domu. Tak tím druhým transportem jsem zase já šel domů. Pak jsem se dostal do Kuřimi, tam jsme byli na práci, tak jsem se přihlásil. Do té fabriky. No ti Němci neuměli česky, akorát já jsem uměl. Tak jsem přišli na to jídlo, já jsem promluvil česky, jéžišmarja, ti mě toho dali tolik, že jsem toho mohl mít na dva dny. A ti kluci, co se mnou šli, tak taky. A pak do toho tábora přišli lidi a mohli si vzít vojáky na práci. Nás bylo asi deset v té řadě. A jedna babka se po mě pořád dívala, já jsem jí totiž rozuměl, co vykládají. Potom ona šla okolo a říká, vy nám rozumíte? Ano. Vy umíte česky? Umím. A teďka byly dvě babky z té dědiny. A jak já jsem tam stál, v té řadě, ta jedna přišla a říká, k té nechoďte, já si vás vezmu. Oni měli už jednoho Němce, ten jezdil s koňama, ale oni se s ním nemohli domluvit. On měl jet na pole, naložit to a to, tak tam prý nechoďte, já si vás vezmu. A tak já jsem potom přišel k ní do toho baráku, už nevím, jak se ta dědina jmenovala, a ta paní mi hned říká, vý vaši, že jste tady? Neví. Tak Franto, tady máte papír, pero, a napíšete dom. Aby vaši věděli, kde  jste. Tak jsem napsal a potom sestra přišla za mnou, k tem Liďům, a ona mi říká, já se budu vdávat. A teďka je, ta paní mim nadala. Protože sestra mi poslala celého beránka. Oni měli dvě malé děti. A ona říká, Franto, vy jste věděl, že sestra se vdává? Věděl. A proč jste mi to neřekl? Já bych byla jela s váma na jižní Moravu na tu svatbu. Že jako že by se na výboře dovolila s předsedou, aby to povolil, že může se mnou jet. Tak ten beránek to prozradil. Jak to, že vám posílala beránka? Sestra se vdávala. A proč jste mi to neřekl, já bych bývala jela s váma. A tak nic, už jsem to talo, tak se to stalo. A tam, vedle nich, byli Frelichováci. Měli barák, byli z Frélichova. A ta paní říkala, prý my máme taky jednoho Chorvata. Tak ten jeden, ten syn, co tam byl, tak jsem se domluvili a oni, ta paní, co jsem byl u nich, tak se s nima domluvila s tím synem, ten my půjčil hadry normální, civilní, a já jsem s nima chodil po dědině. A žádnej jinej, ti Němci nesměli chodit. Bavil jsem se s ním chorvatsky, to byl Chorvat, tak jsem s ním chodil po dědině.

A nedivili se ti lidi kolem, co je to za jazyk, kterým mluvíte?

Ty ne, ty to neznali, ti uměli jen česky v té dědině.

To bylo, kolik tys měl roků? Devatenáct?

Sedmnáct. Brali všechno.

No a jak jsem byl na té frontě nasazený, tak Rusáci útočili. Jeden byl z Brna, dobrý chlapec, ten vystrčil hlavu a dostal to přímo do hlavy. Ten Rusák byl na stromě, ostřelovač, a jak vystřelil hlavu, tak lup. Tak jsem musel jít k němu, ten lajtnant mě poslal, tak my jsme měli takové známky. Tak tu půlku té známky jsem ulomil a že jako je mrtvý. Tak oni potom upozornili Němci, že padl. Tak půlka mu zůstala, půlku jsem musel ulomit. To byl Brňák, hrozně dobrej chlapec. A já jsem byl to, tam byl už starší, už měl prodělanou válku a to, tak jsem byl s ním. A tam v té díře, jak my jsme byli, tam byl kulomečník. A ten kulomet potom ostřeloval jinde a my jsme byli v té díře, jak je ten kulometčík. A oni jak měli ty šrapnely, tak oni měli tu díru přímo zaměřenou, ale on tam nebyl. To bylo nebezpečný. Teďka jedna rána kousek od nás. Druhá rána, zase jsme pryč. A teď, ten mazák mě vzal a rychle z té díry. A zase rána. Tak kdyby mě nevzal, tak  je po mě. No jo, nás tam nasadil ten velitel. Že musíme tam. Jenže, ten byl mazák, ten to znal, a jak ty dvě rany střelily, ta druhá už byla blíž, tak mě to rozbilo pušku, roztrhlo ji úplně. A on nic, vzal mě za ruku, vyhodil z té díry, a třetí rána přímo do díry.

A kdy tě pustili?

V šestačtyřicátým na podzim, to jsem jel z toho Ruska dom. Ve Frélichově jsem vystoupil na zastávce a šel jsem pěšky do Přerova. Naši nevěděli nic, ti byli vyjevení, že jsem doma. Takový jsem měl život.

Já jsem se chtěla zeptat, kolik vás vůbec bylo dětí doma?

My jsme byli tři. Já jsem byl nejmladší

Ostatní byli kluci, holky?

Sestra a bratr. Bratr zemřel teď, jsou to dva měsíce, Matěj Kusmič. Sestra se jmenovala Marie. Ta měla toho Ťupu, ona byla Ťupová. Byl ajznboňák. On byl u jakési Němky v baráku v nájmu a tenbarák potom zdědil a oni tam bydleli. Sestra tam bydlela na tom baráčku v Novosedlech.

Ve kterém roce zemřela?

Sestra zemřela v kterém roce? To je tak čtyři, pět let?

A je pochovaná v Novosedlech?

Oni jsou tři v jednom hrobě, tatínek je tam pochovaný, sestra je tam pochovaná a její manžel.

A tatínek, jaktože je tam on pochovaný? On nebyl vysídlený.

My jsme byli vystěhovaní do Německé Huzové. Tam jsme byli vystěhováni. Tatínek dělal na baráku, nám dali takový barák, koně, dva ty silný koně, lesní, a tatínek s nima dělal na polu, nám dali pole, a tatínek s nima dělal. To byly potvory koně. Neposlouchaly. Tak tam dělali na tom baráku a v tom Ondrášově byli na tom baráku a já jsme je dostal odtuď pryč. Tam byl jeden starosta a ten byl s náma velice dobrej. S tátou si velice rozuměl. On dělal v kyselce a ten mi poradil. A on mi říká, Franto, já ti poradím jednu věc, jak dostaneš Frantu z baráku, aby tam nemusel být. A tak mi říká, Franto, ty seš svobodnej, tak půjdeš na okres a jim řekneš, že si tatínka bereš s sebou. A tím pádem tatínka můžeš přetáhnout. Já jsem byl jako v Uničově, dělal jsem sedláře, potom v cukrovaře sedlářskou. To jsi jezdil přes Paseku denně? Ano, denně na kole. Přes Paseku, osm kilometrů, do kopce. V zimě jsem jezdil vlakem. Vlakem do Uničova a v Uničově jsem dělal toho sedláře. A teďka, jak jsem toho sedláře dělal, tak mi ten tajemník poradil. A A oni mi na to v Bruntále naskočili. Dali mi razítko, že si beru rodiče k sobě, to jsem byl furt svobodnej. My jsme se brali až v pětapadesátém.

Jak jsem dělal v tom cukrovaře toho sedláře, tak já jsem se tam s něma domluvil, tam byl volnej barák. A na ten barák jsem dostal mámu a tátu. Tak tam jsme šli bydlet. Tam byl volnej ten barák a maminka tam nešťastně chuděra umřela. Spadla, roztříštila si kotník. A tam byl doktor, Číhal nějaký, a ten byl s tím správcem hrozně… kamarád. On mámu neuznal, ještě říkal, ta to vydrží dost, je silná. Až když viděl, že má máma modrou nohu, tak ji poslal do nemocnice na sádru. Tam byla v pátek, v sobotu ji poslali domů, to už věděli, co je. Měla trombózu. Tak ji poslali domů umřít. Tak v sobotu a v nedělu byla s nama doma, no a teďka, v pondělí, já jsem šel do práce později, jsem dělal u toho Suchomela, tak jsem chodil do práce, jak se mi chtělo. A tak to, teďka maminka nám uvařila v neděli, naobědvali jsme se, v pondělí taky, a bylo kolik, já jsem šel do práce, myslím, byly dvě hodiny, přišli za mnou chlapy. Ona jak dostala tu trombózu, tak spadla, byla v kuchyni, zamčená, oni to slyšeli, tak pro mě šli, Franto, máš jít dom. A co se stalo, neřekli mi nic, že máma spadla, tak jsem přišel domů a maminka byla mrtvá. Dostala trombózu. Měla dvaapadesát. Tak jsem zavolal jiného doktora, ten se jí podíval do očí a říkal, trombóza. Od té nohy maminka zemřela.

Jak se maminka jmenovala?

Kateřina. Za svobodna Slunská.

V tom Ondrášově jste se sešli celá rodina, s Matějem ještě?

Ano. Matěj pak šel na statek pást trávy, v Ondrášově. Sestra byla v Novém Přerově, ta nebyla s náma. Sestra si pak vzala tatínka k sobě. Tam umřel, v Novosedlech. Tatínek se jmenoval Matěj, byl ročník 1896, maminka byla 1898. Oba dva byli z Přerova, Chorvati.

A kdy se seznámil Matěj s Magdou?

Jako voják, když byl na vojně. Matěj měl svatbu v Ondrášově. Já jsem byl právě na vojně taky, on mi poslal, že se žení, ale já jsem měl takového blbca velitele, on byl důstojník. Jen jednu tu frčku měl. No a tak já jsem dělal sedláře na vojně, spravoval jsem pro koně ty… to ještě koně byli. Tak jsem byl tam jako sedlář, kluci byli na Libave na cvičení, tam se jim potrhali postroje, tak mě poslal velitel můj na Libavou. Abych to šel spravit. A ten mi říká, tady zameteš, já říkám, já jsem sem nepřišel zametat, ale spravovat. A že jsem mu to řekl, tak když jsme přišli v Brně do kasáren, tak mě veliteli nahlásil, že jsem neposlechl rozkaz. Tak mě zarazil vycházky, to jsem měl štěstí, že mě nezavřeli. Tak jsem se dal k raportu, že se mě bratr žení, tak mi to nepovolil. Že jsem měl ty vycházky zaražené, tak mě nepustili ani za Matějem na svatbu. To udělal ten blbeček. To byl Čech.

A kde jste se naučil sedlářem?

Ještě doma v Přerově?

Já jsem byl v Novosedlech jsem dělal sedlářskou, to mi bylo patnáct let, když jsem se šel učit. Tam byl mistr, jak se on jmenoval? Kdyžs přišel do Novosedel, na pravé straně byl mlýn, dál byly policajti a on měl dílnu na pravé straně naproti policajtů. Tak tam jsem u něho dělal. Já jenom sám jsem byl u něho. Tak ten se tam učil, Kicl. Tak ten u něho dělal, bydlel u hřbitova. Nevím, proč od něj odešel. Teď jsem měl jít do Břeclavi do školy a on mi měl dávat jídlo na cestu. Ale on mi ho nedával. Tak jsem od něho odešel a šel jsem do Mikulova. Tam byl taky Němec, Miler se jmenoval. Tam jsme byli tři učni. Měl tři učně a dva tovaryše. Tak jsem u něho tam dělal potom. No a tam jsem pak šel do té pokračovací školy a v Prostějově byla ta škola. Tam byla ubytovna a v té ubytovně jsme byli.

A s tou válkou, stihl ses vyučit?

Ne, jsem se nevyučil, já jsem se doučoval až po válce. Mně chyběly dva roky, bylo to na tři, dva mi chyběly, tak jsem potom chodil do Prostějova do té pokračovací školy. Z Huzové taky.

Tak potom po válce jsem si dva roky udělal a byl jsem vyučený.

Kolik bylo sedlářů v Přerově?

V Přerově ani jeden. V Novosedlech byl ten, co jsem u něho dělal. Od toho jsem potom odešel do Mikulova.

Doma jsme měli krávy. Dvě krávy a jednu jalůvku.

Kravičkami se taky oralo, jako s koňma.

A kde jste bydleli?

My kousek od hřbitova, a potom u babičky, protože nám barák shořel ve válce.

Jeho bratr začal chodit s nejstarší mojí sestrou, s Aničkou. Jsme mohli být rodina.

A váš otec nemusel narukovat do války? Jen vy a bratr jste byli?

Ten byl v první světové válce. Za Hitlera nebyl.

A když vám ten barák vyhořel, kde jste potom bydleli?

U babičky. Oni utekli do Rakouska, barák byl volnej, tak jsme bydleli na tom baráčku.

A kde pak bydleli v Rakousku?

To nevím. Oni utekli. A tam odsuď nás komunisti vystěhovali z toho baráčku. Pustili nás do Německé Huzové.

Tam bylo nejvíc vystěhovaných rodin, a všichni utíkali.

A vy, když jste tam přišli, už tam bylo hodně Chorvatů?

No, celá dědina, nejvíc nás bylo v Huzové?

A to bylo ve čtyřicátém osmém roce?

Ano, v srpnu. Přišli. My jsme nemuseli na nic chytnout. Přišli ti zajatci, co byli v Mikulově, tak všechno nakládali. já, jak jsem byl v tom Mikulově, tak tam byl četník, já jsem se s ním dobře znal. Tak my jsme měli na dvoře hnůj. A tak jsem říkal tomu policajtovi, i ten hnůj si vezmu. A ti keře, co jsou. Říkám, všechno si vezmu. A on že, Franto, neblbni, šak tam budeš mít dřeva dost. No co, je to moje.

Bránil se někdo, že nechce být stěhovaný?

Ne. Zoufalost, hrozná zoufalost.

Když nás stěhovali, ten Ťupa byl na dráze, tak nám objednal vagony, my jsme měli osm vagonu. Do Šternberka, ve Šternberku na rampě znovu do auta a do Huzove.

Jak dlouho jste jeli?

Dva dny. Jednu noc. A do Ruska jsme jeli čtrnáct dní. To jsme stáli na některém nádraží třeba dva dny, než nás pustili, v těch prasečákách.

A jak jste se vy dva potkali?

Tady v Uničově. Na zábavě.

Vyprávění manželky, tragická smrt jejího otce v Osvětimi, tragická smrt bratr (vražda).

Já jsem se chtěla zeptat, měli jste nějakou rodinu ve Frélichově?

Ne. Ani v Dobrém Poli.

Vyprávění manželky.

Používáte ještě někdy chorvatštinu?

No s těma Chorvatama, jinak ne.