„Při okupaci naše letecká společnost byla zabrána, my jsme tam mohli zůstat jako civilní zaměstnanci, ale já jsem se rozhodl, že odjedu z Československa a že nějakou formou budu bojovat proti hitlerismu. Dostal jsem se z Československa do Polska, tam jsem vstoupil do československé legie, vypukla válka, tak jsme utíkali před těmi hordami. Trvalo to čtrnáct dní, než skončila válka v Polsku, a pak jsme odešli do Rumunska. Tam nás internovali v jejich kasárnách.“
„Bitva o Anglii byla strašná. A zvlášť, když potom přišly ty V-1, V-2. Proti tomu byla těžká obrana. To najednou spadlo a bouchlo. Měli to zaměřené. Ty V-1 – tam záleželo, až dojde palivo. Stalo se, že když to doletělo na Anglii, tak ten pilot, který měl výšku, protože oni byli rychlejší než anglická letadla, tak když měl tu výšku, tak sletěl. A když ho trochu nahnul, tak to spadlo do moře, protože byl držen přístrojem. Zatímco ty V-2, tak to byly prostě bomby. To vyletělo a spadlo.“
„No skutečně jsme se jich báli, protože jejich postup byl šílený. Oni postupovali tanky, zatímco Poláci měli jen koňské potahy a nic to pro ně neznamenalo. My jsme se s nimi nesetkali, jen letecky. Třeba ve Velkých Brodech dělali velký nálet a my jsme nevěděli, že dělají nálet na letiště, mysleli jsme, že to je nálet na nádraží. Ale to jsme běželi, kopřivy nekopřivy, a schovávali jsme se za stromy... Báli jsme se. Protože proti tomu nebyla obrana.“
„Ten výcvik byl prakticky dvojí. Nejdříve byl u té 310., kde jsem dělal velitele hangáru, a největší problém byla angličtina – neuměl jsem slovo anglicky. Byl tam šéf ve stejné hodnosti jako já. A stejná skupina Angličanů. My jsme se od nich učili. Takže jsme sledovali, co oni dělají. Po roce odešli a zůstali jsme sami. Museli jsme se zapracovat na všechno. Nejhorší bylo, že jsme pak museli zapisovat, co jsme udělali, a to byla moje povinnost. Největší problém byl tedy jazyk, hlavně v tom služebním styku. V soukromí taky. Snažil jsem se naučit, co se dalo, sehnal jsem si učitelku. Museli jsme si s tou angličtinou nějak poradit.“
„Když jsme vystoupili, tak protože jsme prakticky čtyři dni nejedli, čekaly tam na příjezd těchto lidí Angličanky a nasytily nás obloženými chleby. Přes noc jsme byli umístěni do kina a ráno jsme podle pokynů britských orgánů odjeli na nějaké místo, kde jsme stavěli stany, protože očekávali větší příliv utečenců. No a tak jsme se dostali do Anglie. Odtamtud jsme potom jeli do Cosfordu, kde se shromažďovali českoslovenští občané, a tam jsme vstoupili do RAF, tedy do anglického letectva, a tam nás hned druhý den oblékli do anglických uniforem.“
„Když už jsem byl rozhodnutý lítat, nechal jsem se zapsat na kurz palubního mechanika, který jsem dokončil. Pak jsem musel projít kurzem palubního střelce, a když jsem to skončil, byl jsem poslán k 311. skvadroně, ta byla bombardovací. Její činnost byla pobřežní, tedy hlídat ponorky, aby se udržovaly pod hladinou, a pochopitelně, kdyby se objevily, tak je zničit. Takže jsem lítal jako palubní mechanik. Tam jsem také skončil v roce 1945, když skončila válka.“
Jaroslav Kvaček se narodil 28. května 1912 v Nymburce. Matka nepřežila jeho porod, vyrůstal s otcem, dvěma sourozenci a nevlastní matkou. Otec byl kovářem v dílnách Československých státních drah. Jaroslav se vyučil zámečníkem a poté vystudoval Střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi. Po vojně v roce 1934 nastoupil do Československé letecké společnosti (ČLS). V srpnu 1939 ilegálně překročil hranice do Polska, kde se chtěl spolu s dalšími skupinami vojáků zapojit do boje proti nacistickému Německu. Po několika týdnech, kdy Polsko podlehlo německé invazi, utekl do Rumunska, kde byl internován. Podařilo se mu utéct a s pomocí francouzského konzulátu se dostal lodí do Libanonu, kde vstoupil do cizinecké legie. Poté se přes Středozemní moře dostal do Francie. Dne 13. listopadu 1939 ve francouzském Agde vstoupil do formujících se československých exilových jednotek. Po porážce Francie se na lodi dostal do Velké Británie, kde vstoupil do Royal Air Force (RAF) a byl zařazen k 310. peruti. Působil jako velitel hangáru. Od roku 1941, kdy absolvoval kurzy, byl zařazen k 311. bombardovací peruti, s níž se účastnil bitvy o Anglii a zůstal zde až do konce druhé světové války. V bojových letounech létal jako mechanik a střelec. Nalétal 528 operačních letů. Konce války se dočkal v Dyce ve Skotsku, nedaleko Aberdeenu. Nikdy nebyl zraněn. Dne 1. září 1945 se v Anglii oženil s Češkou, která za války v Anglii pracovala, a 5. září téhož roku se vrátil do vlasti. Po válce se vrátil do Československé letecké společnosti a zůstal v ní až do penze. Zemřel 21. května 2008.
