Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když viděl, jak probíhá Akce kulak, přál si, ať jeho rodiče odevzdají svůj statek bez odporu
narodil se 14. února 1936 v Sudkově v okresu Šumperk
rodina vlastnila velké hospodářství, které v roce 1956 odevzdala do JZD
svědek násilného vystěhování sedláků v rámci Akce K („kulak“)
vojenskou službu v letech 1955 – 1957 prožil z části na hranicích
s manželkou Zdislavou měli tři dcery
Vít Kvapil se narodil do sedlácké rodiny v Sudkově na Šumpersku dne 14. února 1936. Jeho rodiče Vít a Františka měli celkem pět dětí. Jeden jejich syn se narodil v podstatě slepý. Vít vzpomíná, jak i přesto s nimi bratr běhal po dvoře a hrál si. „Jenomže Němci dávali nesmyslný dodávky, tak nařídili, abychom to všechno stihli, že jsme ho museli odvést do ústavu ve Smečně.“
Kvapilovi měli 12 hektarů polí, nějaká luka a kus lesa. K tomu vlastnili šest krav a koně. Vítovo dětství bylo hodně podřízené práci na rodinných pozemcích. „Ve škole se mi dařilo průměrně, vždycky se maminka jen bála, abych nepropadl. Neměli na mě moc čas, žil jsem jako kůl v plotě a bylo hrozně moc práce. Měli jsme hodně dobytka a koní, musel jsem kydat hnůj. Když chtěli chlapci, abych s nima šel běhat, tak mi chodili pomáhat.“
Do školy začal Vít chodit už za války. V Sudkově fungovaly dvě školy, jedna německá a druhá česká. Rodiče Víta dali do té české. „Do německé školy chodili jen děti těch, co se dali k Němcům, a těch byla hromada. Nesehnali práci, a tak Němci v sudkovské továrně nabídli práci těm, co dali děti do německé školy.“ Rodiče měli obživu díky zemědělství, a nebyli tedy tímto způsobem donuceni dát děti do německé školy.
V Sudkově byl za války německý starosta, ale snažil se sousedům život spíš usnadnit než nutně komplikovat. „U nás tam se tancovalo v té vejměně, jak tam byla. Tak vždycky se přišel podívat a: ,Zadělejte okna, aby to neviděli, a ztište to.‘ A jinak, když někde se u sedláka zabíjela jalovice nebo něco, tak byl u tého. Vždycky říkal: ,Beze mě to dělat nemůžete.‘ Páč lidi žalovali a žalujou dodneška.“ Nejhorší za války byly povinné dodávky ze zemědělské výroby, které Němci nařídili.
Vítovou největší celoživotní zábavou byli koně. Staral se o ně a rád na nich jezdil, i když to měl kvůli drobné postavě dlouho zakázané. Za války jim bylo nařízeno, že musí staré koně pobít. Po válce však získali nové od tzv. Unrry, která zprostředkovávala americkou pomoc válkou postižené Evropě. V rámci této pomoci byly většinou rozdávány potraviny, ale v Postřelmově mohli zemědělci získat také koně. Sudkov byl převážně průmyslová vesnice. Lidé tedy neměli problém s penězi, avšak za války bylo hlavní starostí jídlo. Do zemědělství tedy chodili lidé pomáhat za příděly potravin.
Povinné dodávky, jež zavedli Němci, však byly mírnější než situace po nástupu kolektivizace v Sudkově. Zemědělci museli odvádět velkou část toho, co vypěstovali. Dobytek byl Kvapilům zabaven. Dál se o něj mohli starat, ale vše, co krávy vyprodukovaly, patřilo JZD. „Lidi si mysleli, že je to násilím. Muselo se poslouchat, co říkali z vrchu, a kdo neposlouchal, tak ho třeba vyhnali.“
Vít začal v družstvu pracovat a staral se hlavně o koně. „Koně byli mým koníčkem.“ Jeho rodině byla zabavena veškerá pole i technika. Jeho otec měl tehdy velmi moderní elektrické dojicí stroje. „Přál bych těm, co nám to vzali, aby zkusili to, co jsme zkusili.“ Časem dostávali Kvapilovi alespoň drobný nájem za půdu, kterou jim zabavili.
Vít vzpomíná, že si za práci v JZD vydělal tehdy docela slušné peníze. „Závist byla veliká, tak jsem raději odešel a šel jsem do výkupního podniku do Zábřeha.“ V době, kdy Vít z JZD odcházel, bylo rozhodnuto o sloučení menších družstev v Dolní Studénce, Sudkově a Kolšově pod družstvo v Bludově. Kvůli odchodu z JZD byl však předvolán na okresní výbor do Šumperku. „A tam nějaké Fojt z Hoštejna vykládal, že tady člověk, kterej se narodil v zemědělství a utekl nám do průmyslu, kde máme jiný lidi. No, a tak mi dali na vybranou asi pět podniků.“ Z okresního výboru jel Vít na kole do Zábřeha a náhodou cestou potkal kamaráda, který mu nabídl práci v továrně Prefa v Postřelmově. Vít tedy zkusil přejít sem. Ředitel Prefy byl pak za jeho přijetí také předvolán na okresní výbor, kde dosvědčil, že nevěděl o Vítově podmínce, a Vít Kvapil nakonec mohl v zaměstnání zůstat. V nové práci jezdil s nákladním autem.
V roce 1955 byl Vít Kvapil poslán na vojenskou službu do Březnice. Po návratu v roce 1958 začal stavět v Sudkově dům a zároveň se na tancovačce seznámil se svojí budoucí ženou. „Byla v nějaké vsi dámská volenka, tak jsme se tam jeli podívat. Jenže jsme se zastavili jinde, kde jsem měl kamarády, a tam jsem ji u muziky potkal.“ Brali se 23. listopadu 1963, v den, kdy byl ve Spojených státech zastřelen prezident Kennedy. „Když jsem se ženil, tak ráno přišel předseda. Mého koně mi vzal a prodal ho cikánům. Ze zlosti. Tak vypadaly sousedský vztahy tady.“
Po roce 1989 rodině stát v rámci restitucí vrátil jen část zabavených pozemků. Například lesy již zpět nedostali. Vítovi zůstalo pár políček. Na jedno z nich mu lidé z okolí vozili odpadky. Na pár polích v Sudkově hospodařil. Se ženou měli dvě krávy a dvě prasnice, ale časem už to na ně byla příliš náročná práce, a tak zvířata prodali. „Pořád jsem si myslel, že si vydělám víc, ale to byl omyl. To bylo akorát dobrý, že bylo dobrý maso, ale na výdělek to nebylo.“
Vít se pokoušel následně živit prodáváním zvířat k vycpávání. Měl nutrie, veverky a lišky, které vykrmoval a následně prodával sběratelům. „Liška musí být alespoň tři roky stará, aby se ta kůže dala preparovat a vydržela.“ Nějakou dobu se tím dokázal živit, ale později byla tato činnost zakázána. „Pak přišla doba, kdy já jsem měl nejlepší zvířata a ochránci přírody chovy zakázali, že to je týrání zvířat. Ceny šly pak dolů. Já jsem měl být prozíravější a mohl jsem to rok před tím dobře prodat. Teď jsem to prodal za jednu čtvrtinu ceny.“
Dnes žije Vít Kvapil stále v Sudkově na Hané.
Rozhovor byl nahrán v rámci projektu Příběhy našich sousedů.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (František Vrba)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)