RNDr., CSc. Jan Květ

* 1933

  • „Nejdůležitější jazyk, kterým mluvila značná část obyvatelstva, byla němčina, a tak k nám docházela asi dvakrát týdně mladá slečna, Němka, která pocházela z pohraničí nebo z Prahy, to nevím. A s ní jsem chodil na procházky a ona se se mnou snažila mluvit německy. Asi mi to poměrně šlo. Když byl Mnichov a události, kdy se nepřátelství mezi Německem a Československem vyhrotilo na okraj války, naši se jí pochopitelně ptali, zda se nějak politicky angažuje a chtěli se ujistit, jestli není sympatizantka nacistů, a ona je ujistila, že politika ji vůbec nezajímá. Ale když přišlo na lámání chleba a přišel 16. březen poté, co německá armáda přišla do Prahy, vojáci se utábořili s vojenskou technikou také v blízkých Chotkových sadech, kam jsme chodili s tou slečnou na procházky. A ona byla nadšená, když viděla německé vojáky a mě jim předvedla jako příklad českého dítěte, které už se dorozumí německy. Ti vojáci se ke mně chovali velmi přátelsky, dali mi něco najíst, napít, fotografovali si mě. A když jsem přišel domů, byl z toho velký poprask. Táta se rozčílil tak, jako málokdy. Slečně zaplatil, co jí byl dlužen a na hodinu ji propustil a řekl, aby už víckrát nechodila. Měl strach, že se někde v německých novinách objeví fotka českého chlapce, jak se baví s německými vojáky, jak je vítá. Naštěstí se to nestalo. Ale já jsem měl od té doby v sobě strašný pocit viny, takový dětský pocit, že jsem udělal něco hrozného, co je třeba odčinit. A tak jsem pořád nosil v hlavě, jak bych to odčinil. Pak mě napadlo, až bude mít křoví kolem hřiště v Chotkových sadech listy, že se tam schovám a až pojede kolem německý voják autem, že po něm hodím kámen. Což jsem také udělal. Jel voják v otevřeném autě, měl leteckou uniformu, já jsem po něm ten kámen hodil. Naštěstí jsem se netrefil. A pak jsem to pyšně říkal našim, že jsem své provinění odčinil a samozřejmě jsem dostal vynadáno znovu. Říkali mi: Víš, co se mohlo stát, kdybys ho trefil, to mohli tátu klidně zastřelit. Takže jsem dostával taková poučení a výchovu v tom, že doma musím vždycky mluvit pravdu, ale Němcům nesmím nikdy říci pravdu.“

  • „Měl jsem to štěstí být při tom, kdy se v roce 1968 Junák obnovoval. Rozšířila se ta zpráva. Bylo to koncem března v sále Domovina v Holešovicích blízko přístavu. Tam v napěchovaném sále vystoupil náčelník Junáka a bývalý politický vězeň Rudolf Plajner. Přečetl prohlášení, které zakončil tím, že jsme všichni opakovali skautský slib. Aby byla jasná loajalita k socialistické republice, zdůraznil v něm, „Budeme milovati vlast svou, socialistickou republiku Československou“. Ale nebylo to nic platné, Junák pak stejně splynul s Pionýrem. Někteří lidé byli z Junáka do Pionýra převzati. Dokonce Rudolf Plajner šel ze začátku do vedení Pionýra, protože doufal, že tam zachrání prvky skautské výchovy. Říkal, že mládež je jen jedna a potřebuje naši péči pod jakoukoli hlavičkou. Řekl bych, že v době normalizace měli pionýři pestřejší činnost než ve stalinských dobách. Nebyla to už jen samá politika. Pochopitelně to bylo také díky rozumným vedoucím.“

  • „Měli jsme také jednoho kantora, o kterém dodnes nevím, co předstíral, a co bylo jeho přesvědčením. Byl to němčinář, který měl znalost spousty jazyků, byl na ně nadán. Ale zacházel s námi dosti drasticky. Když někdo neuměl, začal mu německy nadávat: ,Du Schweinhund, so erlernst du nichts. Ty prasopse, ty se nic neučíš.‘ Obvykle když se rozčílil, chytil žáka za nos a tloukl mu hlavou o lavici vzadu. To byl jeho jeden trest. Měl stupňované nadávky a jedna nejběžnější byla „ty opilý mořský kočkodane“. Tento němčinář stál v Ječné ulici, když jsme vycházeli ze školy a nutil nás, abychom všichni pozdravili árijským pozdravem, zahajlovali, a když to někdo neudělal, tak žáka chytil, bolestně mu zkroutil ucho, dotáhnul ho zpátky do vrat školy. Musel jít znova a musel před ním zahajlovat. Tohoto člověka jsem několik dní po 9. květnu potkal ve Spálené ulici v uniformě revoluční gardy, s páskou na rameni, na rameni flintu, jak tam hlídkuje.“

  • „Během obecné školy, byl jsem ve třetí třídě, kdy nastal atentát na Heydricha. Ten den bylo v Praze vyhlášeno stanné právo. Ačkoli bylo venku ještě světlo a jindy jsme si mohli hrát venku, tak jsem po sedmé hodině nemohl vyjít ven. První den po atentátu chodili němečtí vojáci prohledávat byty, jestli se tam někdo neukrývá. K nám přišel starší německý voják z Wehrmachtu. Táta mu pravil, když prohledával byt a přišel ke dveřím ložnice, ve které jsme spali se sestrou, aby tam nerozsvěcel, že tam spí děti. To jsem se vzbudil, on opravdu ohleduplně na nás posvítil baterkou a zase zavřel.“

  • „Byl jsem se v Londýně poprvé hlásit na československém velvyslanectví, aby o mně věděli, to byla moje povinnost. Ujal se mě mladý člověk, který byl vědeckým atašé, myslím, že se jmenoval Ing. Michálik, a starší člověk, který měl spíš politickou funkci a nakonec se ukázalo, že byl spolupracovníkem naší tajné služby, jmenoval se Koška. Pozvali mě na oběd do londýnské restaurace v Kensingtonu poblíž velvyslanectví. Číšnici tam dělala studentka, jako své dílčí zaměstnání. Zeptala se nás, jakým jazykem mluvíme. My jsme řekli, že česky. A ona řekla: ‚Tak jste z Československa?‘ A my jsme přikývli. ‚A vy jste tam před válkou měli velice slavného a znamenitého prezidenta. Jak on se vlastně jmenoval, já si nemohu vzpomenout?‘ A obracela se na nás, abychom jí jméno pomohli vybavit z paměti. Dva diplomaté se na sebe dívali ve velkých rozpacích, protože jeden se bál druhého. A já jsem tedy řekl „Masaryk“. Bylo slyšet, jak těm dvěma spadly kameny ze srdce, že jsem to řekl já, že to nemuseli říct oni. A ona řekla ‚Oh, yes, Masaryk, ano, ano, máte pravdu.‘ Taková tehdy byla atmosféra na velvyslanectví.“

  • „Skoro všechny akce, které se konaly, by se stejně konaly, ale pod jinou hlavičkou. A tak jsme je vykazovali pod hlavičkou SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství). Když měl ředitel svatbu na zámku Červená Lhota, všichni jsme se tam vypravili a uvedli do hlášení, že jsme měli tematický zájezd na Červenou Lhotu, a že tam bylo 27 účastníků. Při akci, kde bylo málo lidí, třeba jednou za rok povinná oficiální členská schůze, vymyslel jsem teorii koeficientů. Je to švejkovina, dá se i odsuzovat, ale na druhé straně je to potírání nesmyslného systému vlastními zbraněmi. Řekl jsem si, každý má doma někoho – manželku, babičku, dědečka, děti, přítelkyni… Vždy jsem vymyslel koeficient, kterým jsem skutečný počet lidí násobil. Když byli 3 lidé, dal jsem koeficient 3 a vykázal jsem 9 lidí. Jindy bylo něco hodně zajímavého, tak jsem koeficient zvýšil. Když bylo něco méně přitažlivého, jako pouštění gramofonových desek s ruskou hudbou, dal jsem koeficient jen 1,8.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 30.05.2019

    (audio)
    délka: 01:21:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 05.07.2019

    (audio)
    délka: 02:58:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 3

    České Budějovice, 18.07.2019

    (audio)
    délka: 02:21:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udělejme z opony alespoň řešeto

Jan Květ v roce 1965
Jan Květ v roce 1965
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Květ se narodil v Praze 26. srpna 1933. Dětství prožil v Dejvicích. Jako protektorátní dítě byl nadšen literaturou a činností Jaroslava Foglara. Po válce vstoupil do Junáka a v době totality se podílel na vedení turistického oddílu ve skautském duchu. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Poté působil jako vědecký pracovník Botanického ústavu Československé akademie věd. V roce 1962 absolvoval roční stáž ve Velké Británii na univerzitě v Oxfordu. Po návratu odolal nátlaku StB, která se jej snažila přemluvit ke spolupráci. Janovi se dařilo prosazovat odbornou činnost svoji a svých kolegů z různých vědeckých ústavů a vysokých škol doma i v zahraničí. Od roku 1973 pracoval na výzkumu mokřadů v třeboňském Hydrobotanickém oddělení BÚ ČSAV. Během listopadové revoluce roku 1989 byl zvolen předsedou stávkového výboru v Třeboni. Po úspěšné kandidatuře ve volbách roku 1990 se stal poslancem České národní rady. Velkou měrou přispěl k vytvoření a prosazení zákona na ochranu přírody a krajiny a zákonů o zřízení nových univerzit. Stál u zrodu Jihočeské univerzity, kde jako vědec dalších 25 let pracoval. V roce 2019 oslavili s manželkou Radanou 50. výročí církevního sňatku. Spolu mají dcery Terezu a Helenu. Jan je od roku 2002 řádným členem Učené společnosti ČR. Dle svých možností stále udržuje kontakt se svým pražským oddílem. V současnosti píše články a poskytuje rozhovory do odborných i obecně zaměřených časopisů na témata ekologická i politická. Snaží se vštěpovat spoluobčanům sympatie k Evropské unii, NATO a demokratickému uspořádání.