„To byli hloubkoví letci (kromě těch, co bombardovali), jejich úkolem bylo konkrétně tedy napadat vlaky (tehdy byly vlaky samozřejmě pouze parní) a prostřílet lokomotivu. Protože jestliže prostříleli kotel, tak ta lokomotiva byla na věčné časy zlikvidovaná, protože se spravit nedala. Čili jejich úkolem bylo napadat lokomotivy a tím omezit jakoukoli přepravu v „Rajchu“ včetně protektorátu. A tehdy se vědělo, že ti hloubkaři – konkrétně na českém území – to dělají tak ohleduplně, než pustili tu kanonádu do lokomotivy – já to viděl, to byly takhle dlouhé kulometné střely – než to spustili, tak třikrát přeletěli ten vlak dokolečka, a tím dali možnost, aby lidé utekli z vlaku. A to jsem opravdu zažil, že jeli jsme tím vlakem, a najednou hloubkaři. Mašinfíra začal houkat, my jsme utekli, nechali jsme všechno ve vlaku, a utekli jsme z vlaku ven. Tam jsme si lehli do pangejtu, a ten hloubkař to pustil. (Pak) jsme museli čekat, až přijede nějaká lokomotiva, která nás odtáhne.“
„Dáma par excellence – z hlediska vzdělání, cílevědomosti a širokého rozhledu. Já nevím, že si mě oblíbila… Já nevím? Byli lidé, kteří to nechápali, protože občas jsem jí řekl některé věci, které byly až nad hranici generačního přístupu. Bylo jasné, že jí to nedělá dobře, ale ona to vydržela. Také nakonec pro mě bylo největší zadostiučinění – ona umřela v 97 letech svého věku – a ona si přála, přestože byla světová autorita, abych v krematoriu promluvil já. Což mě opravdu tehdy dojalo, to se vám přiznám, to bych býval nečekal… A ona to vydržela, přestože jsem jí občas něco i dost tvrdého v rámci našeho oboru řekl. Já jsem všechno nebral…“
„To bylo velmi jednoznačné. Tam mluvil pouze prokurátor, všechno bylo předem připravené, a určitě on, můj strejda, ten Zděnek – my jsme mu nikdy strejda neříkali, my jsme si říkali křestními jmény všude – Zděnek byl zpracovaný. Ten jen kýval. Uvědomte si, než k tomu procesu došlo, on byl nejmíň půl roku zavřený ve vyšetřovací vazbě. Co tam protrpěl, to mi vykládal, až když se pak vrátil, to krev tekla proudem. To jsou věci, které jsou hrozné. Čili ten byl zpracovaný, na všechno jen kýval. Obhájce jenom pořád poukazoval na bezpředmětné věci. Proces byl hrozný. Byl jsem tam s manželkou mého strejdy. Dostal pětadvacet let.“
„Celou dobu jsme tam spali, dvakrát jsem za tu dobu pěti dnů – od pátého do devátého května – se byl podívat domů. Jinak jsme tam spali a byli jsme tam jako spojky k dispozici. Ty spojky byly hlavně kvůli tomu... Největší nebezpečí bylo, že na Spořilově bylo pořád několik německých center, hlavně když vystěhovali Židy, tak tam odtud byli ti ostřelovači. Řada těch spořilovských revolucionářů, pokud se pamatuji, zemřelo jich na Spořilově sedm, byli potom pohřbeni ve zvláštním hrobu, ale pak to exhumovali v parku pod kostelem. Ti zahynuli díky těm ostřelovačům. To bylo to největší nebezpečí, mluvím o Spořilově. A pak, že se blížily ty německé tanky z benešovského tankového cvičiště, myslím Benešov u Prahy.“
Prof. RNDr. Jaroslav Květina, DrSc., dr.h.c., FCMA, se narodil 19. května 1930 v Račiněvsi na Podřipsku. Dětství strávil se svou starší sestrou a rodiči v Praze-Spořilově. Během nacistické okupace chodil do ilegálního skautského oddílu „Osmička“. Ve čtrnácti letech pracoval u Luftschutzu – útvaru protiletecké obrany – a spolu se svými skautskými přáteli dělali v případě potřeby spojky. Jaroslav Květina se v roce 1945 zapojil do dění Pražského povstání a za svou činnost během války dostal junácký válečný kříž „Za vlast“. Jedním z životních příkladů byl pro Jaroslava strýc Zdeněk Aim, nadaný člověk, osvícený učitel, vězeň 50. let. Po maturitě začal Jaroslav Květina studovat farmacii na pražské lékařské fakultě Univerzity Karlovy a dostal se k prvnímu výzkumu. Profesorka Rašková ho přijala do vědeckého týmu v Purkyňově vědeckém ústavu a nadchla ho pro farmakologii. V roce 1953 promoval v Brně na Masarykově univerzitě. Od roku 1954 působil v tandemu s MUDr. Vojtěchem Grossmannem téměř padesát let na Vojenské lékařské akademii a pak na královéhradecké lékařské fakultě. Dominantou jeho výzkumu se staly jaterní metabolismy a jejich podíl na osudu léčiv v biologických systémech. Díky publikovaným studiím získal zahraniční vědecké posty, např. v milánském Institutu Mario Negri v roce 1966 nebo v roce 1968 v Tokiu. V roce 1969 se docent Květina zapojil do úsilí obnovit studium farmacie v Čechách a ještě ten rok zahájil jako první děkan výuku na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Souběžně s tím vytvořil fakultní katedru farmakologie a toxikologie, kterou vedl v letech 1969–1990. K zásadním Květinovým počinům evropského dosahu patří vznik nového farmaceutického oboru – klinické farmacie. V 80. letech vznikl Ústav experimentální biofarmacie Akademie věd, který profesor Květina vedl až do roku 2007. Po založení vysokoškolského studia v Brně se stal externím garantem tamní výuky farmakologie. V 90. letech navázal spolupráci s hradeckou fakultní nemocnicí výzkumem pro gastroenterologickou kliniku. Profesor Květina je světově uznávaný farmakolog a pedagog, autor více než 400 vědeckých publikací. Významně obohatil lékové obory ve vědě, ve vysokoškolském vzdělávání a zdravotnické praxi. V oboru působil i v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2020). Zemřel v červenci roku 2022.
