Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc Jaroslav Květina (* 1930  †︎ 2022)

• narodil se 19. května 1930 v Račiněvsi

• vyrůstal v pražském Spořilově

• v době nacistické okupace byl aktivní v ilegálním skautském oddíle Osmička

• sloužil u protiletecké ochrany – Luftschutz

• účastník květnového povstání roku 1945

• během studia farmacie na pražské lékařské fakultě UK se nadchl pro farmakologii

• promoval v roce 1953

• na konci 60. let absolvoval vědecké pobyty v zahraničí

• zakladatel Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové a Ústavu experimentální biofarmacie AV

• věnoval se výzkumu jaterních metabolismů a jejich podílu na osudu léčiv v biologických systémech

• zakladatel nového farmaceutického oboru – klinické farmacie

• světově uznávaný farmakolog a pedagog

Profesor Jaroslav Květina je světově uznávaný farmakolog. Málo se ale ví, že už jako chlapec projevil velkou statečnost – za války chodil do ilegálního skautského oddílu. Jako spojka útvaru protiletecké obrany prožil Jaroslav obě největší pražská bombardování v únoru a v březnu 1945. Účastnil se i pražského povstání. Za odboj proti nacistům obdržel jedno z nejvyšších skautských vyznamenání, junácký válečný kříž Za vlast. 

V 50. letech čelila jeho rodina, vychovávaná v prostředí prvorepublikových ideálů, těžkým chvílím. Jaroslava Květinu a jeho příbuzné tehdy hluboce zasáhl soudní proces se strýcem Zdeňkem Aimem, kterého komunistická justice nespravedlivě odsoudila k 25 letům v pracovních táborech. 

V té době Jaroslav Květina studoval vysokou školu a jeho přáním bylo zkoumat, hledat, objevovat. Svoji touhu naplnil studiem a profesní kariérou farmakologa, ke které ho nasměrovala MUDr. Helena Rašková. V dalších desítkách let se stal světově uznávaným profesorem, vědcem a pedagogem v oboru farmakologie. Jeho motto zní – Jeden z životních kumštů je odhadnout, na co vůbec mám, na co ještě nemám a na co už nemám.

V duchu masarykovských ideálů

Prof. RNDr. Jaroslav Květina, DrSc., dr.h.c., FCMA, se narodil 19. května 1930 v Račiněvsi na Podřipsku, kde byl jeho dědeček Karel Aim řídícím učitelem. V rodinné kantorské tradici pokračovali i tři z jeho pěti potomků. Pamětníkova matka Marie (1898–1983) byla úřednicí, podobně jako otec Jaroslav (1893–1954), který pocházel z Příbramska. Ve svých vzpomínkách uvádí Jaroslav Květina mladší, že odmalička tíhnul k maminčině rodinnému klanu a že asi díky dispozicím zděděným „po přeslici“ se ve své pozdější kariéře vysokoškolského učitele „nikdy nepotřeboval učit, jak má učit“. Dětství strávil spolu se svou o pět let starší sestrou Květou, provdanou Ilichovou (*1925), v klidném prostředí vilkové čtvrti Spořilov na jihovýchodním konci Prahy.

„Vychováváni jsme byli v duchu masarykovské první republiky,“ uvedl pamětník. „Na prezidenta Masaryka mám kusé vzpomínky z rodinné dovolené v Lánech v roce 1935. Konkrétněji si vzpomínám na září 1937, kdy jsme s maminkou stáli frontu z Hradčanského náměstí až do Plečnikova sálu k Masarykovu katafalku, abychom se přidali k zástupům, které se mu přišly poklonit. Pan profesor Masaryk je mně trvale lidsky i vědecky blízký svou urputností, s jakou šel za obhajováním své – byť někdy nepopulární – pravdy. Mám tím na mysli například hilsneriádu anebo spory o pravosti Rukopisů. Ctím i jeho formulační serióznost, když své filozofické traktáty nazval pouhými humanitními ideály.“

Ředitel stál u vchodu a kontroloval povinné hajlování

Po spořilovské obecné škole absolvoval Jaroslav Květina v letech 1941–1949 osmileté gymnázium v Praze-Michli. Pamatuje se, jak někdy v tercii donutila maminka svého manžela, aby se šel přeptat na synův prospěch. Podle třídního profesora „je ten kluk už teď samorost, ale ať ho nechají takovým, jakým je!“.

Polovinu gymnaziálních let prožíval v atmosféře absolutní nesvobody za německé okupace, kdy nacisté už naplno realizovali svůj plánovaný záměr zlikvidovat českou inteligenci. České vysoké školy zavřeli v listopadu 1939 po říjnových protiokupačních demonstracích. Následně začali potlačovat i středoškolská gymnázia. Každé české gymnázium smělo každoročně otevřít jen jednu primu s maximálně čtyřiceti žáky. V té vypjaté době byla pro něj a pro jeho spolužáky většina kantorů přirozenými autoritami pro své češství.

Pamětník vzpomíná jmenovitě například na dějepisáře Černého, kterého zatkli jako jednoho z vůdčích činitelů odbojové skupiny Český lev, na češtinářku Snopkovou, na latináře Šnajdra, na zeměpisce Pelara. Výuku vedli na hraně možností nacisty kontrolovaných osnov.

„My je ctili a oni nás. Několik ustrašených jedinců jsme filtrovali. Například katechetu, který čišel tolerancí vůči nacisty propagovanému rasismu a antisovětismu. Nebo jak nám lezl na nervy ředitel, který stál každodenně ráno u vchodu do budovy a kontroloval povinné hajlování. Kdo nezvedl ruku do patřičné výše, musel se vrátit a zahajlovat znovu. Po válce se tvrdilo, že touto okázalostí kryl nějakou ilegální činnost. Udavačství bylo všudypřítomné, na každém kroku bylo cítit strach, jestli během noci neodvedou gestapáci někoho z blízkých či známých,“ vzpomínal Jaroslav Květina.

Hakima zatklo gestapo

Důležitou etapou pamětníkova dozrávání byl skauting. Skautské zásady, zejména úcta k přírodě a ke všem živým tvorům, jsou pro něj posvátné celoživotně. Za německé okupace byl skauting zakázán. V roce 1942 se na Spořilově utvořil ilegální oddíl „Šestka“ a v lednu 1943 podobně „Osmička“. V patnáctičlenné zakladatelské skupince Osmičkářů byl i Jaroslav Květina, přezdívaný Kvíťa. Vedoucím byl Jiří Stárek, skautským jménem Hakim.

Třetím podobným pražským ilegálním skautským oddílem byla „Dvojka“, kterou vedl známý autor mládežnické literatury Jaroslav Foglar, přezdívaný Jestřáb. Formálně byly tyto pražské skupiny kryty Klubem českých turistů.

S Dvojkou měly obě spořilovské party úzké vztahy a pořádaly řady společných akcí. Pravidlem byly středeční schůzky v klubovně a nedělní výpravy do pražského okolí, dosažitelného pěšky od konečných stanic tramvají.

Na léto 1944 plánovali Osmičkáři prázdninový tábor, který připravovali prakticky celý rok sháněním obtížně dostupných tábornických potřeb po pražských vetešnictvích, jak popisoval pamětník: „Přepravu do povltavské Živohoště jsme měli naplánovánu na první prázdninový den. Koho jsme se však nedočkali, byl Hakim. Až během dne jsme se dozvěděli, že ho v noci zatklo gestapo. Vyděšení rodiče nás co nejrychleji lifrovali z Prahy. Z gestapácké vazby se Hakim dostal v srpnu. Později vyprávěl, jaká náhoda k tomu přispěla. Při jednom z výslechů byl dotazován na majitele zabavené vzduchovky. Když si gestapáci ověřili, že patří otci jednoho z Osmičkářů, který měl koloniál hned vedle Pečkárny, byl Hakim venku.“

Nálet na vlak

Na podzim se podařilo oddílovou činnost obnovovat s dohodnutou zvýšenou opatrností. Hakima ve vedení formálně nahradil nejstarší Osmičkář, oddílové schůzky se předělaly na zmenšené kolektivy roztříděné po družinách a opustily se osobní přezdívky, které gestapáci považovali za jeden ze zvlášť nebezpečných konspiračních nástrojů.    

Z řady válečných epizod vzpomíná Jaroslav Květina na to, jak jezdil s maminkou vlakovou lokálkou ke strýci Zdeňkovi, který měl po gestapáckých výsleších zakázáno učitelovat v rodné Račiněvsi a po zbytek války učil v Čečelicích u Všetat na Mělnicku.

„Pro naši rodinu omezenou v Praze na potravinové příděly byly zelenina a ovoce vítaným aprovizačním doplňkem,“ poznamenal pamětník. „Tyhle zásobovací výpravy jsme museli ukončit v únoru 1945. Bylo to poté, co vlak, kterým jsme se vraceli do Prahy, napadl jeden z hloubkových stíhačů. Cílem hloubkařů bylo prostřílet kotel lokomotivy a tím ji neopravitelně poškodit.“

„Obecně se vědělo, že západní letci jsou v protektorátním prostoru ohleduplní, takže před kanonádou několikrát zakroužili nad vlakem, aby cestující měli šanci utéct. Mrzli jsme pak s maminkou v příkopu pro jistotu tak dlouho, dokud se neobjevila náhradní lokomotiva,“ vzpomínal Jaroslav Květina na jednu z mnoha válečných příhod.

Luftschutz

S přibývajícím podzimem roku 1944 byla vyhlášena obecná „uhelná kalamita“. Tím přestala pravidelná školní docházka. Jednou týdně se chodilo do promrzlých učeben pro domácí úkoly. „Jako čtrnáctileté nás odvedli k ‚Luftschutzu‘, útvaru protiletecké obrany, který podléhal české policii. Jakmile se ozvaly sirény ohlašující angloamerické letecké svazy, museli jsme narukovat do policejního krytu a být k dispozici jako spojky v případě přerušeného telefonního spojení.“  

Jaroslav zažil v tomto nasazení obě pražská bombardování. „Čtrnáctého února 1945 mě vybrali, abychom spolu s jedním policajtem objeli na kolech několik čtvrtí od Krče přes Pankrác až k povltavskému Podolí a registrovali bombové zásahy. Viděl jsem tak například i čerstvě zřícené věže Emauzského kláštera.“

„Druhý nálet v neděli 25. března 1945 jsem viděl z kopců u Radotína, kde jsme byli na osmičkářském výletě. Skryti v lese jsme tehdy napočítali přes šest set bombardérů a pozorovali mraky čoudu nad východními částmi Prahy. V následujících dvou dnech jsem v rámci Luftschutzu pomáhal ve Vysočanech odklízet trosky a pátrat po zasypaných obětech,“ uvedl pamětník. 

Má spolu s řadou svých vrstevníků na oba nálety jiný pohled, než který se v masmédiích čas od času traduje. „Proč bylo nutno těsně před koncem rozhodnuté války bombardovat plzeňskou Škodovku a pražskou Kolbenku? Souvislost s Jaltskou a Teheránskou konferencí, na kterých jsme byli vydáni napospas Stalinovi, je nabíledni,“ vysvětlil.

V květnu 1945 dělal zase spojku. Ale povstalcům

S postupující válkou narůstaly v ilegálních skautských oddílech přípravy na dobu, kdy budou skauti potřeba při očekávaném osvobozovacím zvratu. Jaroslav vzpomíná, jak emotivně prožíval Pražské povstání. V sobotu 5. května v poledne přiběhla předem domluvená řetězová spojka s pokynem nastoupit do pohotovosti do spořilovské školy, která se stala velitelstvím místního revolučního výboru.

Tam pak prožil všech pět revolučních dní, na které vzpomíná: „Jen dvakrát se mi podařilo proplížit se na pár minut zadem přes zahrady do sklepa našeho domova, kde se naši ve dne v noci skrývali před ostřelováním a kanonádou.“

Jako skauti byli využíváni pro přenášení vzkazů na jednotlivá bojová stanoviště anebo jako pomocníci tří- až pětičlenných jednotek, vyzbrojených většinou jen jednou protipancéřovou pěstí, ručním granátem a pětinábojovou ručnicí. Pamětník vzpomíná na nedělní deštivé ráno 6. května, kdy byl s jednou skupinkou ve svahu mezi Spořilovem a Chodovcem a čekali na tanky avizované od jihu z esesáckého tankodromu u Benešova. Ty se objevily až o den později a dělostřelecky pobořily dvě vilky na spořilovském okraji.

Němečtí odstřelovači zabili čtyři Spořilováky

V noci ze 7. na 8. května podepsala pražská revoluční rada příměří se zbytkem německých armád, které utíkaly před Sověty na západ. Diplomatický manévr respektoval i spořilovský místní výbor včetně podmínky, že všichni muži starší patnácti let museli pod hrozbou trestu smrti odejít pod dohledem německých stráží mimo Prahu. „Spořilov se tak dostal do rukou nás mladých skautů a několika riskujících dospělých.“  

Pamětník také připomněl, jak v podzemí kostela hlídali zajaté příslušníky wehrmachtu, jak z kostelní věže pozorovali ohniska požárů daleko za Prahu a signalizovali je hasičským pohotovostem. Zvlášť riskantní bylo střežení podezřelých pohybů v dohlédnutelných ulicích s cílem ověřovat a varovat před dosud neodhalenými ostřelovači.

Následkem jejich zákeřných střel padli čtyři Spořilováci. Po poledni 9. května uviděl Jaroslav z kostelní věže první ruský tank, a bylo po válce. 16. května vítali prezidenta Beneše na Staroměstském náměstí už jako legální skauti. Patnáctiletý Jaroslav Květina dostal za svou činnost za války a během květnové revoluce jedno z nejvyšších skautských vyznamenání, junácký válečný kříž „Za vlast“.

Táborové hlídky s nabitou puškou

Školní rok 1945 končil až v polovině července a hned poté odjel Jaroslav se svými skautskými kamarády na první opravdový a svobodný osmičkářský tábor na Sedlčansko. „Noční hlídky jsme drželi ve dvojicích a s ostře nabitou ručnicí. O jedné noci jsme se přesvědčili o oprávněnosti rizik přepadů werwolfů a banderovců, prchajících na západ,“ vzpomínal pamětník. Válka zásadním způsobem ovlivnila celou pamětníkovu generaci a nejen ji: „Díky válečným prožitkům mám hluboké sociální cítění a pokoru k životu.“

Změnil se i život na gymnáziu, vytvořila se celoškolní studentská samospráva, kterou respektoval jak poválečný ředitel, tak profesorský sbor. Květina byl ve školním roce 1946–1947 zvolen jejím předsedou. Jednota a soudržnost, kterou zažívali spolužáci mezi sebou za války, se vytrácela na pozadí celospolečenských mezipartajních třenic, kterým se nevyhnuli ani středoškoláci.

V nadšeneckém ovzduší však nikoho z nich ani na chvíli nenapadlo, že by se nabytá svoboda mohla zvrátit. V té době začala dozrávat pamětníkova představa o budoucím životním směřování. Zděděný smysl pro dobrodružnost ho táhl k nějaké profesi, ve které není moc opakujících se stereotypií. Tyto mlhavé představy postupně vyzrály v touhu zkoumat a objevovat to, o čem se toho dosud málo ví. Někteří z gymnaziálních kantorů rozpoznali jeho zvídavý talent a podporovali ho v něm.

Na podporu Beneše

Umožnili mu tak například absolvovat několik archeologických seminářů na filozofické fakultě. Podobně se ho snažil zaučovat do vědy jeho skautský vedoucí Hakim, který se stal mikrobiologem na přírodovědecké fakultě, a zasvěcoval ho do mikroskopování.

Únor 1948 prožila Květinova rodina v nervózním napětí. On sám má v hluboké paměti 25. únor, kdy šel odpoledne se svým kamarádem Slávkem Cvrčkem (alias skautským Cidem) na čaj, pořádaný pro absolventy tanečních kurzů v paláci Metro na Perštýně. Na Národní třídě se přidali k houfu studentů, kteří se sešli na podporu prezidentu Benešovi.

Při cestě na Hrad se s nimi dostali až pod Nerudův dům U dvou slunců, odkud je z ohbí Nerudovy ulice tlačili esenbáci zpět na horní Malostranské náměstí. Tam měl on a jeho kamarád štěstí, že je legitimoval postarší esenbák, který když zjistil, že ještě nedorostli na občanku a mají jen gymnaziální legitimace, tak je pustil průchodem do Vlašské ulice. Doma se pak dozvěděl, že Beneš mezitím podepsal Gottwaldovy návrhy. A Československo bylo v další totalitě.

Uvězněný Zdeněk Aim byl jeho příkladem

Maminčina nejmladšího bratra Zdeňka Aima (1911–2008) ctil Jaroslav Květina pro jeho životní postoje, hodnoty a hrdinství. V rodné Račiněvsi byl prototypem kantora z obrozenecké doby, kdy vesnický učitel byl nositelem osvěty v širokém pojetí. Následkem tohoto vlastenectví neminula Zdeňka za nacistů vyšetřovací vazba v Terezíně a za bolševismu kriminál. V obou případech na základě udání. Zatkli ho hned po únoru 1948.

K zámince stačilo, že provokativně předal příslušným ambasádám americkou a anglickou vlajku, které byly majetkem místního Sokola. Z vyšetřovací vazby v Litoměřicích ho bez soudu propustili. Ke druhému zatčení došlo na začátku roku 1950. Byl obviněn z vedení ilegální skupiny, která organizovala přechody studentů do emigrace.

„Byl jsem se Zdeňkovou mladou manželkou přítomen procesu v Praze na Pankráci. Každý z obžalovaných tam mohl mít pouze dva příbuzné. Předtím jsem kontaktoval obhájce přiděleného ex offo. Ten mě jen suše odbyl, že nemá jinou možnost, než radit obžalovaným, aby prokurátorovi neodporovali, a tím měli šanci na mírnější trest. Zdeněk působil sklesle, na invektivy senátu však reagoval srdnatě, zřejmě vyrovnán s danou realitou.“

Verdikt soudu zněl: 25 let v pracovních táborech. Nejprve byl v Jáchymově, pak v uranových dolech na Příbramsku. Propuštění se dočkal po deseti letech v květnu 1960 v rámci tzv. velké amnestie.

Kytkovo nadšení pro výzkum

Po maturitě v roce 1949 začal Jaroslav Květina studovat farmacii na pražské lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Během třetího semestru se dostal k prvnímu experimentálnímu zkoumání. Nadchly ho přednášky a praktika ve studijním oboru farmakologie, disciplíny, která zkoumá účinnost a osud léčiv v biologických systémech až po lidský organismus. Mezinárodně uznávanou osobností v tomto oboru byla profesorka MUDr. Helena Rašková (1913–2010).

Ta, když viděla „Kytkovo“, jak ho trvale přezdívala, výzkumné nadšení, vzala ho do svého širokého vědeckého týmu v Purkyňově ústavu. Postupně se z volontéra vypracoval na studentskou vědeckou sílu a pak až na pomocného asistenta. Bylo mu svěřeno vedení farmakologických praktik skupiny studentů dětského lékařství a část výzkumu farmakologických účinků azulenů, které izolovali chemici z heřmánku. Některé z těchto výsledků byly později převzaty jako podklady pro vznik lékového přípravku Chamazulen. V roce 1952 bylo studium farmacie na pražské univerzitě zrušeno, takže pamětník dostudoval a promoval v roce 1953 na brněnské Masarykově univerzitě.

Hned po promoci se dostal do složité životní etapy. Šlo o období, kdy v tehdejším vládnoucím režimu vrcholila nejtvrdší „diktatura proletariátu“ všemocných komunistických funkcionářů. Ačkoliv čerstvý univerzitní absolvent Květina uspěl v konkurzu pražské lékařské fakulty na farmakologickou vědeckou aspiranturu, politické kádrovací manýry vetovaly jakoukoli jeho vědeckou perspektivu.

„Typický představitel zlaté mládeže, závislý na prvorepublikových idejích, který se nezúčastňuje masových akcí a odmítá vstoupit do Svazu mládeže.“ Tak stálo v jeho posudku. Od ministerstva zdravotnictví tím dostal neodvolatelnou umístěnku do zdravotnického terénu na Ostravsku. Po opakovaných marných snahách profesorky Raškové o jeho návrat na pražskou farmakologii se po roce naskytla jiná vědecká šance.

Na počátku 50. let byla královéhradecká lékařská fakulta přeměněna na Vojenskou lékařskou akademii (VLA). Přednostou katedry farmakologie se stal pražský farmakologický odchovanec MUDr. Vojtěch Grossmann (1922–2004), který v roce 1954 vypsal konkurs na civilního, nevojenského asistenta. Květina konkurs vyhrál. Trvalo však dalších šest měsíců, než ho Grossmann (pozdější profesor) z ostravského exilu definitivně vytáhl.

Do Hradce Králové

Výzkumný tandem Grossmann–Květina fungoval s několika přestávkami téměř půl století. Vyměnili si pouze vzájemné pozice, nejprve šéfoval Grossmann, později Květina. Na VLA začínali s výzkumem farmakologické reaktivity organismu zasaženého radioaktivním zářením. Bylo to necelých deset let po atomových výbuších v Hirošimě a Nagasaki, takže cokoli se v tomto zkoumání našlo, bylo naprosté novum.

Oba jsou uváděni mezi mezinárodními průkopníky radiofarmakologie. Jeden z významných Květinových výsledků té doby se týkal vlivu nemoci z ozáření na aktivitu jaterních enzymů, podílejících se na přeměnách léčiv v organismu. Výsledky srovnávací studie mezi jaterní tkání a krevní plazmou vedly k interpretaci, že během nemoci z ozáření dochází k uvolňování jednoho z těchto enzymů. Podstata tohoto nálezu se začala aplikačně využívat jako jeden z diagnostických ukazatelů průběhu následků radiačního ozáření organismu.

Jaterní metabolismy a jejich podíl na osudu léčiv v biologických systémech se tak staly dominantou následného Květinova několikaletého výzkumu. V něm došlo k určitému metodickému zlomu, když se v rámci spoluprací s hradeckými fakultními klinikami dostal k technice mimotělního krevního oběhu. Zaujal ho princip čerpadla, které nahrazuje v mimotělní cirkulaci srdeční funkci, a podařilo se mu spolu s fakultním mechanikem zkonstruovat podobnou aparaturu v dimenzích laboratorních zvířat.

Zrodil se tak nový originální metodický přístup, který stabilizuje krevní oběh v játrech po jejich izolaci z organismů laboratorních zvířat a zachovává jejich funkčnost. Tato nová výzkumná cesta otevřela možnost pro některé detailnější analýzy fyziologických a farmakologických procesů v játrech bez zpětných vazeb s ostatními tělovými orgánovými systémy.

Na hradecké lékařské farmakologii působil Jaroslav Květina od ledna 1955 do roku 1972, a to nejprve jako odborný asistent (zpočátku v rámci VLA a od roku 1958 na obnovené lékařské fakultě), později jako docent. V roce 1963 obhájil titul kandidáta lékařských věd, na jaře 1966 se habilitoval.

Hostující profesor

Díky publikovaným metodologiím v jaterních výzkumech získal doc. Květina v roce 1966 na základě mezinárodního konkursu vědecký post v jednom z nejvyhlášenějších evropských farmakologických ústavů, v „Institutu Mario Negri“ v italském Miláně. Přenesl tam svou perfusní aparaturu a spolu s italskými spolupracovníky se mu dařilo popsat u řady nových léčiv hierarchii vzniku jejich metabolitů v játrech, izolovaných z různých druhů laboratorních zvířat, a výsledky srovnávat s krevními hladinami, získanými v klinickém výzkumu.

Tyto nálezy zpropagovaly jaterní perfuse natolik, že aparaturu začala sériově vyrábět italská zdravotnická firma Riccardo Passoni. Květina z toho měl jediný prospěch, že byl zván k zavádění jaterních perfusí na různá výzkumná pracoviště nejen v Itálii, ale i ve Švýcarsku a ve Francii. „Při jednom z těchto pozvání jsem se dostal ke kuriózní příležitosti strávit pár minut v přítomnosti Charlie Chaplina na terase jeho švýcarského exilu ve Vevey, kam ho na počátku padesátých let vystrnadila americká mccarthyovská protilevičácká hysterie.“

Proslulost milánského ústavu vedla k téměř každodenním návštěvám významných vědeckých osobností z celého světa. Při jedné takové vizitaci dostal Květina nabídku od děkana lékařské fakulty Nihon univerzity v japonském Tokiu na post „visiting profesor“ (hostující profesor). Nástup měl navazovat bezprostředně na ukončení italského úvazku, to je na začátek září 1968.

Všichni utíkali na západ, já jen na východ

Do Japonska tedy odjížděl za dramatických okolností těsně po okupaci Československa brežněvovými tanky. Předem měl zabukován nejlacinější transfer, to je část cesty letecky, část vlakem a část lodí přes Moskvu, Sibiř, vladivostockou Nachodku do Yokohamy. „Kdekdo se snažil utíkat na západ, mně nezbylo, než se dostat opačným směrem. Mezi tristními situacemi jednak na pražském letišti přeskakováním válejících se okupačních vojáků a jednak při tři dny trvajících problémových přesunech mezi moskevskými letišti byl nejvypjatějším zážitkem sibiřský Chabarovsk.“

Zadrželi ho tam jako podezřelou osobu a pln obav strávil několik hodin na milici. Do Tokia se tak dostal se zpožděním, takže ho tam už nikdo nečekal. Jako hosta z čerstvě okupovaného Československa ho na univerzitě přijali vstřícně a při laboratorních realizacích výzkumných nápadů se snažili splnit každé jeho přání. Dostal se tak poprvé k laboratorním miniprasatům jako animálnímu druhu, který je biochemicky a fyziologicky velmi blízký člověku. Od té doby se miniprasátka stala nedílnou součástí farmakologického zkoumání v nejednom z jeho výzkumných kolektivů. 

Díky zahraničním angažmá v letech 1966–1969 získal profesor Květina řadu přátel, inspiroval se novými výzkumnými přístupy, vyzrál v širokém vědeckém rozhledu, získal mezinárodní uznání a popularitu. V lednu 1969 se vrátil do vlasti na hradeckou lékařskou fakultu, kde převzal na přechodnou dobu vedení katedry farmakologie.

Návrat vysokoškolské farmacie do Čech

Po zrušení farmaceutického studia v Praze v roce 1952 a v roce 1958 i v Brně produkovala farmaceutické absolventy celostátně pouze bratislavská farmaceutická fakulta. V říjnu 1968 došlo k federalizaci státu, čímž se otevřela možnost usilovat o návrat vysokoškolské farmacie do Česka. Tehdejší ministr zdravotnictví dr. Vladislav Vlček, který ve vládě dosud fungoval z dubčekovské éry, oslovil na jaře 1969 docenta Květinu, aby se do tohoto úsilí zapojil.

Z několika variant zvítězila královéhradecká. Tamní radní přislíbili, že ze svých zdrojů vybudují fakultní budovu, rozšíří studentské koleje a vyčlení byty pro nábor učitelů. V říjnu 1969 tak docent Květina zahájil výuku jako první fakultní děkan. Do děkanské funkce byl pak opakovaně volen po dvě desetiletí, a stal se tak v dlouhodobé historii Karlovy univerzity, do jejíhož lůna byla hradecká fakulta přijata, nejdéle nepřetržitě působícím děkanem.

Souběžně s tím vytvořil fakultní katedru farmakologie a toxikologie, kterou v letech 1969–1990 vedl. V roce 1975 obhájil disertaci doktora lékařských věd a v témže roce byl jmenován na Karlové univerzitě profesorem farmakologie a toxikologie. První fakultní desetiletí bylo poznamenáno prostorovými, výukovými a personálními nesnázemi a improvizacemi.

Květina dal tehdy odvážně prostor řadě vědeckých kolegů, kteří při normalizačních prověrkách na začátku 70. let byli vystrnaděni ze svých původních výzkumných pracovišť. Díky němu se tak podařilo zachránit několik odborníků pro tuzemskou vědu. Byli to například doc. Rostislav Radvan, doc. Vladimír Srb, doc. Jiří Macků, doc. František Bartoš, doc. Josef Hubík, dr. Karel Waiser a další.

Nový obor klinická farmacie

K mezním Květinovým počinům v celoevropském dosahu patří vznik nového farmaceutického oboru, klinické farmacie. Od prvních fakultních dnů si děkan Květina uvědomoval aktuálnost zlomu ve farmaceutických činnostech, ke kterým postupně docházelo od někdejšího tradičního manufakturního monopolu přípravy léků v lékárně směrem k průmyslovým farmaceutickým výrobám.

Z pozice zkušeného farmakologa zvaného k lékovým klinickým konziliím opakovaně kritizoval, jak se stále více rozevírají pomyslné nůžky mezi tím, co se o farmakologických mechanismech podaří vyzkoumat, a tím, co z toho je v širší terénní lékové léčbě využíváno. Navíc jedna z recentních mezinárodních studií dokumentovala, jak je ve zdravotnicky vyspělých zemích na interních nemocničních odděleních hospitalizováno kolem 20 % pacientů nikoliv pro primární patofyziologický stav, ale pro nežádoucí následky lékové léčby.

Znovu a znovu navrhoval, jak by příslušně vzdělaný farmaceut mohl ve spolupráci s konkrétním lékařem přispět k optimalizaci individuální farmakoterapie. To vše směřovalo k myšlence vytvořit cílenou specializaci s později vykrystalizovaným názvem „klinická farmacie“. Postupně se mu dařilo získat pro tento záměr desítky nadšených kolegů a převálcovat skepticismus ministerských úředníků. Prvním jeho krokem bylo přeorganizování výuky vysokoškolské farmacie na tři specializace ve smyslu farmacie obecné, klinické a technologické.

Dalším krokem byl vznik komisí účelné farmakoterapie ve zdravotnickém terénu. Proslulost tohoto přístupu vedla k tomu, že její autor byl zván na univerzitní a zdravotnická pracoviště od Evropy přes Afriku, Asii až po Sydney. Splnil si tak i jeden z klukovských dobrodružných snů, když se mu podařilo spolu se dvěma fakultními spolupracovníky, aby vyzbrojeni mačetami a stanem s moskytiérou strávili pár týdnů ve stepích a džungli rovníkové Keni od Kilimandžára až po Indický oceán a pátrali po možných lékových zdrojích z empirického domorodého léčitelství. Po návratu jeden z účastníků dr. František Šita o tom napsal knížku „Léky z šera pralesa“.

V roce 1981 byl profesor Květina zvolen členem korespondentem Československé akademie věd (ČSAV) a v roce 1987 akademikem. V rámci tohoto uznání ho akademické prezidium pověřilo, aby zpracoval přehled o lékových výzkumech prováděných na pracovištích Akademie. Jeho závěry vyústily ve zřízení Oddělení experimentální biofarmacie při pražském Ústavu experimentální medicíny. Květina byl pověřen jejím vedením. Oddělení bylo v roce 1985 přeměněno na samostatný Ústav experimentální biofarmacie ČSAV (po roce 1992 AV ČR) se sídlem v Hradci Králové. V době svého vrcholu v něm působilo přes 120 pracovníků. Profesor Květina stál v jeho čele jako ředitel do roku 2007. Umožnilo mu to vytvořit dlouhodobou ústavní výzkumnou strategii, směrovanou na metodologická schémata pro co nejracionálnější přenosy předklinických farmakologických výzkumů do prvních klinických výzkumných fází.

Květinův den

Poté, co se v roce 1992 podařilo vrátit farmaceutické vysokoškolské studium do Brna a založit Farmaceutickou fakultu v rámci Veterinární a farmaceutické univerzity, byl profesor Květina požádán, aby jako externí profesor garantoval tamní výuky humánní farmakologie a toxikologie.

V jejím rámci přednášel a dosud přednáší některé farmakologické kapitoly. Jako výraz uznání se v posledním desetiletí vytvořila brněnská tradice každoročních sympozií „Květinův den mladých farmakologů a toxikologů“.

V polovině 90. let, kdy profesor Květina řediteloval Ústavu experimentální biofarmacie, se vrátil k někdejším úzkým vazbám s královéhradeckou fakultní nemocnicí. Začalo to klinickými bioekvivalenčními studiemi lékových generik, které v roce 2002 přerostly ve vytvoření předklinicko-klinického výzkumného oddělení Gastroenterologické kliniky, jehož je Jaroslav Květina dodnes interním členem.

Laureátem Purkyňovy ceny

Profesor Jaroslav Květina je osobností, která od druhé poloviny 20. století významně obohatila lékové obory ve vědě, ve vysokoškolském vzdělávání a ve zdravotnické praxi. Je zakladatelem Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové a Ústavu experimentální biofarmacie Akademie věd. Je autorem anebo spoluautorem více než čtyř stovek vědeckých publikací, několika monografií, vysokoškolských učebnic a mezioborových a popularizačních statí.

Dostalo se mu nejen řady spontánních uznání a vděčností, ale i oficiálních ocenění. Je například laureátem vysokého ocenění v lékařských vědách – Purkyňovy ceny, nejvyšších cen města Hradce Králové a Královéhradeckého kraje, byl zvolen jako dosud jediný nelékař členem České lékařské akademie, je nositelem čestného doktorátu a desítek čestných medailí tuzemských a evropských univerzitních institucí a společností.

V roce 2020 ve svých devadesáti letech stále ve své farmakologii aktivně zkoumal a přednášel jak na odborných fórech, tak studentům. „Jsem vděčen osudu, že mi dopřál dělat to, co jsem dělat chtěl, a držet se svého svědomí tak, že než něco navrhnu, anebo zavrhnu, důkladně to kriticky promyslím,“ říká světově uznávaný farmakolog, pedagog a také otevřený, upřímný člověk s velkou pokorou k životu.