Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kyncl (* 1943)

• narozen 6. února 1943 v Praze

• po válce se s rodiči přestěhoval do Liberce

• jeho otec Josef Kyncl odmítl v roce 1952 umístit na libereckou radnici pěticípou hvězdu

• v roce 1968 pamětník pomáhal organizovat první ročník Jizerské 50

• na protest proti okupaci v srpnu 1968 vylezl s kamarády na špici liberecké radnice, kde vyvěsili černý prapor

• 15. ledna 1969 vyrazil na Expedici Hoggar do Afriky

• v lednu 1969 se po upálení Jana Palacha setkal s papežem Pavlem VI.

• v době normalizace měl problém sehnat stálé zaměstnání

• v prosinci 1989 sňal z liberecké radnice pěticípou hvězdu

• v roce 1990 na věž liberecké radnice umístil lva

• v roce 2022 žil v Liberci

Ze sportovního pohledu se nejednalo o nejcennější výkon, přesto šlo o životní výstup. Horolezec Jan Kyncl po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vylezl v srpnu 1968 se svou partou na šedesát pět metrů vysokou věž liberecké radnice, aby na její špici na protest proti okupaci vyvěsil černý prapor. Původně chtěli sejmout pěticípou hvězdu.

„Báli jsme se, že když ji uřízneme, upadne nám a poletí po střeše dolů na lidi. Ona byla těžká, měla rozpětí kolem dvou metrů. Pak někdo zaběhl za starostou města Moulisem a ten nám dal černou fangli, kterou jsme tam zavěsili,“ popisuje pamětník.

Symbol komunistické moci novorenesanční budově vévodil od roku 1952 a už tehdy osud jeho rodiny neblaze poznamenal. Hvězdu měl tehdy na věž nainstalovat jeho otec, ale vzpříčil se tomu. „Takže tátu zavřeli, byť ne nadlouho,“ povídá Jan Kyncl.

Následky za svůj čin během normalizace pocítil i on. V očích režimu se provinil také audiencí u papeže Pavla VI. v Římě, s nímž se setkal ve Vatikánu po upálení Jana Palacha po cestě do Afriky v rámci Expedice Hoggar 1969. Během revolučních dnů v roce 1989 se vydal na věž liberecké radnice znovu, aby pěticípou hvězdu s přáteli definitivně odřízl a o rok později na její místo vztyčil českého lva.

Do Liberce přišli z Plzně

Jan Kyncl se narodil 6. února 1943 v Praze Josefu Kynclovi a Anně Kynclové, rodným jménem Starkové. Pamětníkův otec přišel na svět v roce 1911 v Újezdě u Berouna, matka v roce 1915. Vyrůstal se dvěma sourozenci, starším Josefem Kynclem, narozeným v roce1941, a mladším Jiřím Kynclem, narozeným v roce 1947. Do Liberce se rodina přestěhovala krátce po válce. Bydlela v Gorkého ulici.

„Táta byl ekonom v Plzni a do Liberce ho vyslali, aby zde otevřel pobočku Škodovky. Když pak fabriku znárodnili, pro tatínka už neměli místo. Táta pak šel dělat manuálně, protože ho nikde nechtěli přijmout, neboť byl synem živnostníka, a možná jim taky vadilo, že měl školu a nikdy nebyl v partaji,“ myslí si Jan Kyncl.

V době převzetí moci komunisty mu bylo čerstvě šest let. „Únor 1948 si nepamatuji, jen vím, jak pak táta chodil domů děsně sedřenej. Když jsme byli starší, chodili jsme mu do práce pomáhat.“

Pěticípou hvězdu na radnici odmítl dát

Jeho otec po únoru 1948 pracoval jako pomocný dělník. Když mu bylo devět let, táta dostal zajímavou zakázku. „Tenkrát na radnici ještě s dalšími dvěma inteligenty, jak dnes s humorem říkám, vystavěl lešení, aby sejmuli ze špice rytíře Rolanda, protože byl v havarijním stavu. Těsně před sundáním jim však řekli, že tam místo něj mají dát pěticípou hvězdu,“ vysvětluje pamětník s tím, že takový úkol táta odmítl.

„Řekl, ať se nezlobí, že to nebylo ve smlouvě. On byl vždy hrdý a strašně poctivý. Řekl: ‚Neudělám to, nebylo to dohodnuté, hvězdu tam neponesu!‘ Takže tátu zavřeli. Ale ne nadlouho, maximálně na měsíce, neměli na něj jinak co vytáhnout. Udělali kontrolu účetnictví, ale bylo v richtigu,“ líčí pamětník události z roku 1952, kdy rytíře jako symbol ochrany městských práv na radnici nahradila pěticípá hvězda.

„Pak se mně to jako jeho synovi vrátilo. Jeden den jsem byl za školou, učil mě profesor Ransdorf,“ vzpomíná Jan Kyncl na svého učitele z konce padesátých let. Podle něj byl jeho vnukem Miloslav Ransdorf (1953–2016), pozdější komunistický politik a český poslanec v Evropském parlamentu. „Řekl mi, že jsem syn kriminálníka, živnostníka a antikomunisty a že mě nenechají studovat za peníze dělnický třídy. Sdělil jsem mu: ‚Pane profesore, vy snad nejste pedagog!‘ On: ‚A co myslíš, že jsem? A já jsem mu odpověděl: ‚Svině!‘“ vzpomíná na incident ze střední školy. Pamětníka se pak měl mimo jiné zastat i Zdeněk Sobotka, otec Přemysla Sobotky, politika ODS po roce 1989.

Hospodáři, jdeme si pro ten dobytek!

Jan Kyncl prázdniny často trávil na statku v Újezdě u Berouna u dědy. „Hrozně mě obohatil. Znal snad všechna zvířata, biologii. Uměl dobře psát, pro vesnici dělal kroniku. Pracoval jako tesař, byl u dobrovolných hasičů i u Sokola. Za heslo měl ‚Vlasti k oslavě, bližnímu k obraně‘. A můj táta měl ‚Neboj se a nekraď‘. V tomhle jsem vyrůstal,“ přibližuje pamětník své názorové podhoubí.

V době dospívání jeho oblíbený děda umřel, čehož se pamětník stal přímým svědkem. „Zavolala babička, aby táta přijel do Újezdu, že jeho otec je strašně nešťastný a už ani s nikým nemluví. Chtěli mu odvést krávy. Měl malé hospodářství, dvě krávy, dvě kozy, dvě prasata, slepice, králíky. Pole a sad. Přirostl k tomu,“ objasňuje Jan Kyncl.  

Uprostřed jídla se děda najednou zvedl a omluvil se: „‚Nezlobte se, nemůžu jíst. Jdu si sednout do chléva a podívat se na ty holky, než mi je odvedou.‘ Tím myslel krávy. Když se děda nevracel, sešli jsme dolů. Předtím se ozvalo: ‚Hospodáři, jdeme si pro ten dobytek!‘ Děda byl v chlívě zavřený na zástrčku. Můj táta ho žádal: ‚Otče, otevři dveře!‘ A protože bylo ticho, táta dveře vyrazil. Dědu jsme našli na zemi mrtvého. Umřel na mozkovou mrtvici. Neunesl tu bolest,“ vypráví pamětník.

Báli se, že pěticípá hvězda spadne na lidi

Navštěvovat začal střední průmyslovou školu v Liberci. A jako student se dostal na přelomu padesátých a šedesátých let k lezení po skalách. Ke sportu ho přivedl Milan Černý, který později nešťastně zahynul na horolezecké Expedici Peru 1970 pod Huascaránem. Brzy se poznal i se svou celoživotní láskou. Svatbu měli 4. února 1967. Za sebou už měl první pád ze skály, po kterém si zlomil pět obratlů.

V roce 1968 připravoval vysněnou horolezeckou expedici do Alžírska, když ho v srpnu 1968 v Praze zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ráno 21. srpna se vzbudil v metropoli v bytě kamaráda Jiřího Sáma, u něhož přespal. V hlavním městě vyřizoval věci okolo expedice, kterou plánovali na příští rok. „Probudil nás telefon, že Praha je obsazená Rusáky. Slyšeli jsme, jak nad námi lítají letadla. A Jirka říkal: ‚Honzo, pojď, nemůžeme sedět doma,‘“ vzpomíná Jan Kyncl.

Vydali se k ústřednímu výboru KSČ. „Tam už byla hromada lidí. Stál tam voják se samopalem. A nějaký mladý kluk říká: ‚To je ústřední výbor mé strany, pusť mě tam!‘ On mu řekl: ‚Stůj!‘ Mladík ale šel dál a voják ho zastřelil,“ vrylo se Janu Kynclovi do paměti s tím, že zraněného nenechali ani ošetřit.

Ještě týž den se pamětník vydal vlakem domů do Liberce. „Přes přejezdy jezdily tanky a rychlík musel vždy zastavit a pokračoval, až když kolona přejela,“ pamatuje si. Navečer pod tíhou posledních událostí svolal svou partu horolezců. „Pojďme manifestovat a sundejme zítra z radnice pěticípou hvězdu,“ navrhoval. Stejnou hvězdu, kterou odmítl vztyčit jeho otec.

Klíče od vstupu na nejvyšší věž jim předal tehdejší předseda městského národního výboru Jiří Moulis. „Vylezli jsme s Karlem Heisigem na horní balkon. Pak jsme se ještě dostali po žebříku do takový věžičky a tam jsme se protáhli okýnky. Nebylo to příjemný. Dole byla hromada lidí. Zezdola na nás vojáci mířili kulomety. Alespoň jsme měli ten pocit,“ přiznává po letech Jan Kyncl.

„Přidržovali jsme se za hromosvod a báli se, že se s námi utrhne. Konec už dělal Karel, on byl lehčí. Já jsem lezl přes ty tři kopule,“ líčí pamětník. Pěticípou hvězdu však na špici nakonec nechali. „Báli jsme se, že když ji uřízneme, upadne nám a poletí po střeše dolů na lidi. Ona byla těžká, měla rozpětí kolem dvou metrů. Pak někdo zaběhl za Moulisem a ten nám dal černou fangli, kterou jsme tam zavěsili,“ popisuje Jan Kyncl, jak na radnici po invazi zavlál černý prapor.

Lidé se na horolezce skládali

Jen na zemi zůstal podle vzpomínek Jana Kyncla nejlepší český horolezec 20. století Radovan Kuchař, který v padesátých a šedesátých letech patřil mezi absolutní světovou lezeckou špičku. Jeho dcera Jiřina byla mimo jiné čtvrtou manželkou Jiřího Dienstbiera.

„Kuchař měl zlámanej kotník, myslím, že měl ještě sádru na noze. Křičel na nás: ‚Vy zbabělci, koukejte lízt rychle, nebo to za vás vylezu!‘ Druhý den ráno pak vyšlo v novinách, že mladí horolezci pod vedením mistra sportu Kuchaře osadili na radnici černý prapor,“ vybavuje si Jan Kyncl. Později podle něj Kuchař svou účast na akci obhajoval tím, že chtěl mladým horolezcům naopak zabránit, aby se špatným způsobem vyjadřovali o okupaci vojsky Varšavské smlouvy.

„Lidi pak na nás vybírali peníze, že nám za to chtějí zaplatit. Říkali jsme jim: ‚Lidi, nedělejte to. My jsme to udělali pro vás a udělali jsme to pro sebe, protože jsme chtěli vyjádřit náš smutek, naše neštěstí.‘ Peníze jsme pak odevzdali, ať to dají na pomníčky těch, kteří byli u radnice zastřeleni,“ vypráví Jan Kyncl.

Za tři neděle si je Jiří Moulis povolal k sobě, aby černý prapor sundali. „Říkal: ‚Kluci, prosím vás, sundejte tu černou vlajku. Řekli mi, že když ji nesundáme do dvou dnů, Liberec tady bude mít trvalou posádku, aby na nás dohlížela.‘ Tak jsme vylezli na radnici znovu. Podruhé už to bylo dobrý, protože špagát tam stále visel. Ale dali jsme alespoň na půl žerdi státní vlajku. Tak zase přišel Moulis a říká: ‚Kluci, nedělejte mi to,‘“ popisuje s úsměvem Jan Kyncl.

Po invazi nevěřil, že na expedici pojedou

Po invazi pamětník přestal věřit, že by jim horolezecká expedice do Afriky ještě mohla klapnout. „Přesto se nám podařila díky lidem, kteří byli slušní. Byl to starosta města Liberec Moulis, pan Hájek, který nám vyřídil pasy, Josef Krejčí z ministerstva průmyslu a ministr školství Vladimír Kadlec. Tihle lidi, byť věděli, že je společnost odsune a vyhodí, mně pomohli expedici zajistit. Slíbil jsem jim, že budeme o naší okupaci a o stavu v Československu říkat ve světě pravdu,“ říká pamětník s tím, že závazek splnili, přestože na ambasádách již byla cítit počínající atmosféra strachu.

Na výpravu se vydali ve středu v polovině ledna. Členů expedice bylo dvanáct. Kromě pamětníka Jana Kyncla (vedoucí výpravy, toho času 25 let) jel i Jiří Kyncl (21 let), Josef Bažant (filmař, 31 let), Richard Kašťák (1. řidič a mechanik, 42 let), Radek Fencl (2. řidič a technik, 33 let), Jiří Janoušek (provianťák, 26 let), Miloš Machálek (lékař, 41 let), Petr Ouředník (fotograf, 24 let), Jiří Samo (novinář výpravy a tlumočník, 36 let), Karel Heisig (elektrikář, 25 let), Jaroslav Krňák (technik, nákladový prostor, 29 let) a Zdeněk Chyba (31 let).  

O setkání s papežem Pavlem VI.

„Do Říma jsme dojeli devatenáctého ledna 1969. Už byla tma. Tehdy do centra nesměly náklaďáky. Vyspali jsme se v auťáku a ráno jsme jeli do města veřejnou dopravou. Prohlídli jsme si Koloseum, když najednou v poledne začaly zvonit zvony a troubit auta. Lidi se zastavili, stáli v pozoru, doprava nejela. Ptali jsme se, co se děje. A oni: ‚Odkud jste?‘ – ‚Z Československa.‘ – ‚Vy nevíte, že se u vás upálil student Jan Palach? Manifestujeme na vaši podporu! Chceme, aby svět věděl, že vás podporujeme.‘ A nám spadly sanice,“ popisuje pamětník.

Díky tragické události se ve Vatikánu setkali s papežem Pavlem VI. Ještě předtím výpravu přijal i kardinál Josef Beran. „Měl perfektní češtinu. Říkal nám, že byl zavřený za Hitlera i za komunistů a za nich to bylo horší,“ utkvělo Janu Kynclovi v paměti.

O den později k nim přišel papežský nuncius s tím, že by je rád přijal svatý otec, Pavel VI. I po více než půlstoletí si Jan Kyncl pamatoval smysl jeho slov. „Máme tu zástupce z malé země, z Československa, které je porobené SSSR. Přál bych jim, aby se u nich vrátila demokracie. Budu se za vás modlit. Mohli byste mi říct, co má modlitba obsahovat?“

Jan Kyncl jako vedoucí expedice odpověděl česky: „Děkuji za pozvání, a pokud mohu poprosit, modlete se za svobodu Československa, abychom se mohli vrátit do svobodné země, kde je pravda a láska na prvním místě. Máme doma manželky a děti a byli bychom rádi, abychom se k nim vrátili všichni zdraví a živí.“

Jan Kyncl již neodhadne, kolik lidí v sále mohlo být. Možná až tisíc. Atmosféru však nezapomněl. Když všichni povstali a skandovali: „Viva Ceco! Viva Ceco!“ hrnuly se jim do očí slzy. „Ta podpora byla ohromná,“ pamatuje si.

Poté se vydali na jih, na Sicílii, aby stihli trajekt. V Palermu jim pomohl místní prefekt, manžel pamětníkovy spolužačky Táni Vitíkové. Do Afriky se liberečtí horolezci vydali, neboť na himálajské velehory si nevěřili, neměli s nimi zkušenosti. Inspirací jim byla i studentská expedice Lambaréné do nemocnice v Gabonu v roce 1968.

Kvůli invazi se těžce pohádali

Cílem pamětníkovy party bylo pohoří Hoggar nebo také Ahaggar v alžírské části Sahary. Celkem během dvou a půl měsíce ujeli podle odhadu Jana Kyncla přes dvacet tisíc kilometrů. „Vylezli jsme tam asi třicet kopců a z toho minimálně tři byly prvovýstupy. Pravděpodobně vrcholný byl na tři sta metrů vysoký pilíř, který jsme lezli tři dny,“ zmiňuje pamětník.

I v poušti, v oáze Tamanrasset, je doběhly srpnové události z roku 1968. „Byli jsme na pivu a jeden alžírský důstojník se nás ptal: ‚Kluci, co se v Československu stalo?‘ Těžce jsme se pak pohádali. Tvrdil nám, že nás Sovětský svaz osvobodil. My jsme mu říkali, že nikoli, že jsme byli okupovaní. Ale vzpomínám si, že se nám pak omluvil, že netušil, že se tohle ve světě může stát. Zaplatil pak za nás piva,“ usmívá se Jan Kyncl.

Do kontaktu se dostávali třeba s kočovnými pastevci Tuaregy. „Byli v pohodě. Do tábora nám nikdy nevlezli, dokud tam někdo nebyl. Počkali venku, než je někdo pozval. Viděli třeba, že máme konev s olejem. Potřebovali trochu, aby velbloudovi namazali kolena, a tak jsme jim asi pět litrů oleje dali. Byli slušní, hrdí a poctiví. Převážně mluvili francouzsky, takže nebyl žádný problém. Nikdo nás v Africe neokradl, nikdo nám nic nesebral,“ pochvaluje si Jan Kyncl.

Výprava se domů vrátila v pořádku 1. dubna 1969. Na náměstí je přivítal kromě manželek, přítelkyň a kamarádů i Jiří Moulis, který byl ještě stále starostou města. Už však pouze pět měsíců...

Spatřil botičky a nedokázal jít dál

„Když jsme se vrátili, už probíhaly prověrky. Koncem roku 1969 vyhodili z práce i mě,“ líčí Jan Kyncl. „Pak jsem se už nikde nechytil. Chtěl jsem jít do Liazu, kde tehdy už Moulis dělal pomocného dělníka. Řekli, že by tam takhle vznikla nějaká oportunistická skupina. Za tři měsíce jsem vyměnil asi deset míst. Nikde jsem nedostal ani výplatu, protože jsem byl vždy propuštěn ve zkušební lhůtě,“ povídá pamětník. Až v roce 1970 si našel stabilnější zaměstnání v podniku Silnice Liberec v České Lípě, kde vydržel šest let. Poté pracoval u Školských staveb Praha se závodem v Mladé Boleslavi, v libereckém pivovaru a následně byl deset let, až do sametové revoluce, zaměstnancem bytového družstva Družba, kde byl prý nejšťastnější.

Po návratu z Afriky ještě snil o uspořádání výpravy do Peru, ale v době počínající normalizace již s jistotou tušil, že touhu si nevyplní. „Podklady na cestu jsem předal svému kamarádovi Jiřímu Bolechovi, který měl být členem Expedice Peru 1970, ale na poslední chvíli ho nepustili, protože jeho účast nebyla ve státním zájmu,“ vzpomíná Jan Kyncl na zákaz, který Jiřímu Bolechovi nakonec zachránil život.

Horolezecká výprava totiž posledního května zahynula pod kamennou lavinou po mohutném zemětřesení. Její osud byl několik dnů nejasný. „S Jirkou Bolechem jsme seděli u telefonu a občas jsme zavolali na ambasádu do Peru, co vědí. Pak nám oznámili, že všichni kluci jsou mrtví. Pak jsme se jako parta horolezců dohodli, že ženským to půjdeme říct my, aby se to nedozvídaly z novin nebo úřední cestou,“ vypráví pamětník.

Se svou ženou se vydal za Evou Novotnou, která pod Huascaránem ztratila manžela Zdeňka „Bambu“ Novotného. Zůstala sama se dvěma malými dětmi. „Když jsem přede dveřmi viděl jejich dvoje botičky, nedokázal jsem jít dál a poprosil jsem ženu, aby šla první,“ říká Jan Kyncl i po letech s pohnutím.

Na první Jizerské 50 prošlapával stopu

Většinu účastníků převážně liberecké expedice do Jižní Ameriky dobře znal. Ostatně s mnohými z nich běžel i třetí ročník Jizerské 50, u jejíhož zrodu stál a která se od roku 1971 běhá jako Memoriál Expedice Peru 1970. „Hlavou všeho byl Karel Trousílek, horolezecký šílenec, který přišel s tím, že uděláme závody na padesát kilometrů,“ zmiňuje pamětník a přidává příhodu z roku 1967.

„Pamatuju si, jak nás, partu asi pěti lidí, pozval do Skaláku. Trousílek, já, Kopal, Cerman, Mašek, Bolech. Stáli jsme tam pod borovicemi a Trousílek povídá: ‚Kluci, něco vám řeknu: Uděláme padesátku. Když ji pořádají jinde, tak to uděláme i v Bedřichově. Pomůžete mně?‘ Tak takhle z jeho popudu vznikla Jizerská padesátka,“ objasňuje Jan Kyncl.

V roce 1968 uspořádali první ročník. „Říkali jsme mu manifestační. První jsem ještě nejel. V noci jsme šlapali stopy. Gustav Ginzel prošlapával stopu na Jizerce a my jsme to měli akorát nahoru do sedla Holubníku. Ještě nebyly rolby, aby nám to udělaly. A ráno jsme já, Janoušek a Ouředník dělali se stopkami v ruce rozhodčí,“ usmívá se Jan Kyncl.

Druhý ročník ještě také nejel, neboť v této době byl již v Africe na Expedici Hoggar. Až třetí, v roce 1970, běžel poprvé a poté se stále populárnějšího závodu zúčastnil ještě sedmkrát. Naposledy v roce 1994.

V prosinci 1989 hvězda padla

Sedmnáctý listopad 1989 ho zastihl v Mnichově, kde byl na návštěvě u kamaráda a rovněž člena Expedice Hoggar Karla Heisiga, s nímž v roce 1968 vyvěsil černý prapor a který později emigroval do Německa. „Když jsem viděl záběry z Národní třídy, jak mlátí studenty, řekl jsem: ‚Musím jet domů.‘“

V Liberci se v následujícím týdnu připojil ke studentskému průvodu. „Šli jsme před radnici, kde se pronášely projevy, už to měli ozvučený. Vlezl jsem na pódium na ochozu nad schodištěm. Jsem trošku exhibicionista, ale měl jsem potřebu říct, že jsem rád, že se to hnulo a že půjdu s nimi a jsem rád, že se vrací svoboda,“ povídá Jan Kyncl.

A 11. prosince z věže radnice konečně se svými kolegy odřízl pěticípou hvězdu, což se před jedenadvaceti lety v srpnu nepodařilo. „Přišel jsem na radnici a šel jsem za Příhodou, tehdejším starostou města. Řekl jsem: ‚Dáš mně klíč od věže? Už jsem tady byl několikrát. Poprvé jsme dali vlajku, podruhé jsme sundali vlajku a teď zase jdeme sundat hvězdu,‘“ vypočítává Jan Kyncl.

„A Příhoda říká: ‚Ale já nemám povolení.‘ Tak se ho ptám: ‚Od koho nemáš povolení? Vždyť jsi starosta!‘ A on: ‚Od Občanského fóra (OF).‘ Nakonec přišel někdo z OF, vzal ze skříňky klíče a říká: ‚Tady máte klíče a běžte,‘“ vybavuje si Jan Kyncl, jak se již potřetí šplhal na věž liberecké radnice.

„Vylezl jsem tam, ale jen na ochoz. Už jsem se neprotáhl horním okýnkem, protože jsem byl moc tlustej. Udělal to Karel Trostlů s Petrem Harcubou. Vylezli nahoru a pěticípou hvězdu uřízli,“ popisuje Jan Kyncl, jak dokonal, co se po 21. srpnu 1968 nepovedlo. A na věž pak pomáhal v roce 1990 instalovat českého lva od sochaře Jiřího Gdovína.

V roce 2005 se na špici definitivně vrátil i rytíř Roland. Jan Kyncl žil v roce 2022 v Liberci na Králově Háji. Tedy přibližně jeden kilometr od liberecké radnice, kde s trochou nadsázky prožil významné okamžiky historie Liberce druhé poloviny 20. století.