Dana Kyndrová

„V jeden moment kardinál na balkoně řekl, že se pomodlíme, celé nádvoří si kleklo, zůstali stát jen tajní a nevěděli, co mají dělat. Bylo to naprosto neuvěřitelné! Já jsem to vyfotila a měla jsem strach, abych film uchránila. Tak jsem se běžela schovat do katedrály sv. Víta, tam jsem film vytáhla a dala si ho do punčocháčů. Potom jsem se přesunula k Haštalovi, kde měla být hlavní duchovní akce, ale tam už skoro nikdo nebyl, protože hlavní protest se konal na Hradčanech.“

„Když hledali fotky pro masarykovský soubor, maminka se seznámila s oběma Masarykovými vnučkami a začala se s nimi stýkat. Byly nesmírně skeptické, neangažovaly se, nechtěly se do ničeho zapojit. Když byly pozvané na nějaké jednání nebo na sjezd KANu, jedna mamince řekla: ,Paní Kyndrová, já ani sestra tam nechceme jít, protože to jednou dopadne strašně špatně. Nechcete tam jít místo nás?‘ Matka a její sestra to přijaly a byl to trapas: všichni si mysleli, že jsou Masarykovy vnučky, vítali je, a pak se to uvedlo na pravou míru. 21. srpna 1968 nám asi ve tři hodiny někdo volal, máma hned volala paní Masarykové a ona jí pověděla: ,Já to, paní Kyndrová, vím od jedenácté hodiny. Takhle to muselo dopadnout.‘ Máma byla v Orbisu, od šéfredaktora dostala příkaz: ,Všichni, kdo umíte fotit, vyrazte do ulic. Uděláme velký soubor, to se prodá.‘ Matka vyrazila fotit, já s otcem jsme jezdili po Praze – všechno mi ukazoval a říkal: ,Dívej se, ať si to uvědomíš.‘“

„Fotila jsem komunistické manifestace – koncentroval se mi v nich celý totalitní systém, proti kterému lidé reptali, ale na oficiální akce šli a tím režim formálně podpořili. V té frašce jsem viděla podstatu schizofrenie režimu. Na komunistické manifestaci jsem byla poprvé v roce 1973 na Václaváku, tehdy mi bylo osmnáct; od roku 1974 manifestace přesunuli na Letenskou pláň. Chodila jsem na ně každý rok a fotila je. Nebylo to zas takové dobrodružství, cítila jsem to spíš politicky.“

„Byla to fádní, nudná doba, do zahraničí se jezdit moc nedalo, lidé se uzavírali do sebe. Třeba Pavel Štecha dělal projekt o chatách – já jsem to tehdy nevnímala jako něco důležitého, ale naši se taky realizovali v tom, že měli starý barák v Polabí. Byli aktivní, pořád na něm něco opravovali, jezdili jsme tam jako otroci.“