Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Kypta (* 1931)

• narozen 25. dubna 1931 v Praze

• otec Josef Kypta vlastnil zavedený oděvní salon

• v šesti letech svedl boj se záškrtem

• v letech nacistické okupace členem 21. oddílu Klubu českých turistů vedeného ve skautském duchu

• po válce absolvoval obchodní akademii

• únorový puč 1948 připravil rodinu o firmu

• v roce 1952 nastoupil vojenskou službu v Hranicích na Moravě

• měnová reforma 1953 vzala otci téměř všechny úspory

• pracoval v podniku Domácí potřeby

• v roce 1987 obnovil kontakt se skautskými přáteli

• v roce 2022 žil v Újezdě nad Lesy

Život Miloše Kypty (*1931) začal dobrodružně, už jako malý kluk překonal těžkou nemoc. Za nacistické okupace s otcem občas riskovali, jezdívali na venkov opatřit si nějaké jídlo navíc, což se trestalo. Po válce se připravoval na převzetí otcovy firmy, ale tyto plány překazil únor 1948. Nabyté znalosti krejčovského řemesla a obchodní akademie už nemohl uplatnit. Musel se zařadit do průmyslu, aby pomáhal budovat lepší zítřky. Jeho buržoazní původ mu soudruzi nikdy nezapomněli. Nálepka syn vykořisťovatele jej provázela v práci, na vojně a z části přešla i na jeho děti. 

Podnik Kypta zaměstnával čtrnáct spokojených dělníků     

Milošův otec Josef Kypta ve třicátých letech řídil vlastní úspěšný podnik - Pánský módní atelier Kypta na Starém Městě v Praze. Úspěšnou firmu vybudoval od nuly. Vyučil se krejčím a na zkušené byl v mekce módy Vídni. Po návratu do Prahy se pustil do budování vlastního podniku a zanedlouho se oženil. Na jaře roku 1931 se jeho ženě  Alžbětě narodil syn Miloš. Brzy poté se rodina i s firmou přestěhovala do vhodnějších prostor na Václavském náměstí.

„V době konjunktury tatínkův podnik zaměstnával ve dvou patrech našeho domu čtrnáct spokojených, a to podtrhuji, spokojených dělníků,“ zmiňuje Miloš Kypta. V domácnosti pomáhala hospodyně Anča. Otec si pečlivě šetřil na důchod, neboť jako živnostník neměl nárok na státní penzi. 

V roce 1937 šestiletý Miloš  onemocněl záškrtem. Tehdy se ještě neočkovalo a penicilin nebyl vyzkoušen, byl to boj doslova o přežití. Lékaři nakonec Milošův život zachránili a maminka chodívala synkovi vyprosit zdraví do nedalekého kostelíka. Po propuštění z nemocnice strávil na kost vyhublý pacient s maminkou nějaký čas na chatě u řeky Sázavy. Tam také znovu začal chodit do školy a dokonce se uplatnil jako malý pianista. Chatu museli zanedlouho opustit, neboť nedaleko si nacisté udělali cvičný prostor a obyvatele z oblastí vyhnali. Po návratu do Prahy jim pod okny už pochodovali nacisté.

Život v protektorátu strávil malý Miloš dobrodružně. Kamarádi ze školy jej uvedli do skautské společnosti, která se prezentovala jako 21. oddíl Klubu českých turistů. Zde pod vedením  mladíka s přezdívkou Mangas probíhala normální skautská výchova, i když se to tak oficiálně nesmělo nazývat. Skautský slib Miloš Kypta složil u táboráku na československou vlajku a Foglarovu knihu Hoši od Bobří řeky. Každý člen dostal svou přezdívku a z Miloše se stal Max. Pro něj to byly okamžiky, které ho poznamenaly na celý život. 

Ve třídách vystřídal Hitlera tatíček Stalin. Taky pěknej hajzl

Období okupace „v protentokrátu“, jak s nadsázkou tuto dobu nazývali, přežil Miloš bez větší újmy, ačkoliv nebyla nouze o adrenalin. Jednou, když šli kluci do své klubovny nedaleko dnešního divadla na Fidlovačce, zastavili je kamarádi. V domě právě zasahovalo gestapo. Němci zjistili, že se na půdě ukrývá tajná vysílačka. Kluci byli překvapení, neměli potuchy, že něco takového mají na druhé straně zdi. Nepříjemný zátah gestapa zažila i hospodyně Anča v domě Kyptů. Když jednou domácí nebyli doma, vtrhli do bytu gestapáci. Snad se domnívali, že v zamčené místnosti, kde byly uschovány látky, se ukrývají nějací odbojáři. To byla falešná stopa.

Pro tatínkův ateliér to nebyly pochopitelně dobré časy.  Lidé neměli peníze, ubyla bohatá židovská klientela a ztenčil se i počet zaměstnanců, látky byly nedostatkové zboží na lístky. Spíš se vyspravovalo než šilo, a pokud byly kabáty už moc obnošené, zkrátka se obracely. Lidé zažívali hlad, potraviny byly na přídělový systém, a tak se hledaly jiné cesty, jak si opatřit jídlo. Jeden Milošův strýc bydlel na venkově, a tak se k němu širší rodina sjížděla pro výdobytky hospodářství. Horší to bylo s propašováním tohoto proviantu, jakmile vás kontrola kdekoliv přistihla, mohli jste to slušně schytat. V lepším případě došlo pouze k zabavení jídla, v horším i k uvěznění.

Jednou toto dobrodružství absolvoval s tatínkem i Miloš. Výměnou za látky, kterých měl tatínek mimochodem na začátku války na skladě za milion korun, se z venkova domů vozila mouka, sádlo, vejce, ale i celé živé husy. Lidé si také naštěstí pomáhali. Železničáři procházeli vlak a varovali cestující, že v ten den na Wilsonově nádraží čeká hospodářská kontrola. Na zastávce ve Strašnicích část osazenstva s tímto proviantem vystoupila a zamířila na nejbližší tramvaje. Doma se pak zavařovalo a hodovalo.

Válečné roky zpříjemňovaly život nečekané události, třeba když se část Kyptovic domu stala uměleckou zkušebnou herce Oldřicha Nového, tehdy potřeboval nové zkušební prostory a Milošův otec mu je nabídl. Od té doby se domem nesly operetní melodie.  

Blížil se konec války.  Z oken domu 5. května 1945 Miloš a jeho skautský bratr Kim sledovali poslední boje. Němci stavěli kulomet doprostřed křižovatky, aby měli na mušce celé náměstí. Válka záhy skončila. Kluci  zajásali, připjali si lilie na košile a vykročili do svobody. Základní vzdělání ukončili tak zvaným Jukem. To byl jednoroční učební kurs. „Také nám nahradili němčinu ruštinou a ve třídách vystřídal Hitlera tatíček Stalin. Taky pěknej hajzl.“

Ještě než sklapla rudá past

Ještě než se moci definitivně chopili komunisté, zúčastnil se Miloš Kypta v rámci výměnné akce studentů pobytu v Dánsku. Tam si zdokonalil angličtinu a němčinu. „Po návratu jsem na přání tatínka přerušil učení krejčoviny a udělal jsem zkoušky na Obchodní školu. To proto, abych tu naši slibně se rozvíjející firmu mohl fundovaně řídit. Stejně fundovaně jsem pak až do důchodu řídil náklaďák“, vzpomíná ve svých pamětech. Krátkou euforii z konce války utnul únor 1948.

Širší rodinu i přes dřívější soudržnost rozvál politický vítr. Ti, co zůstali vpravo, se často dál scházeli u Kyptů, rozebírali situaci a věděli, že tyto věci si nemohou vykládat v parku. Sdělovali si, co kdo zaslechl ve vysílání Svobodné Evropy. Kromě Kyptů šlo o rodinu Křížů. V sestřenicích Jiřině a Janě našel kamarádky. Jiřina studovala varhanní a dirigentskou školu, a tak za ní všichni chodili do Rudolfina, kde hrávala na varhany. Nakonec se vdala do západního Německa. Jana si zase vzala známého herce Oldřicha Vlacha.

Po válce si Kyptovi pořídili auto, byl to německý Adler, kterého tatínek sehnal přes své kontakty. Auto koupil radši rovnou s garáží v jiné ulici, aby nikdo nevěděl, že ho má. V domě, kde bydleli, žila jistá soudružka domovnice, která neváhala okamžitě cokoliv roznášet na příslušných místech. Miloš s maminkou nastupovali do auta tajně o ulici dál. V roce 1949 podnikli dovolenkovou cestu po Šumavě a při zpáteční cestě navštívili otcova bratra Františka Kyptu. To byl  dobrodruh, který dělal správce na znárodněném zámku Hartenberg v západních Čechách. K hlídání objektu se strýc nabídl sám, nechtěl, aby byl rozkradený nenechavci, přece jen to byl divoký čas a rozkrádání  podobných objektů bylo časté.

Při  návštěvě nikdo netušil, že se strýcovi toto nadšení stane osudným. Jen o pár let později byl nalezen na zámku bez známek života s kulkou v těle.  Když jej v tom roce 1949 rodina navštívila, strýc vyprávěl o tom, že nedávné noci nachytal v patře zloděje. Problémem bylo, že strýc zloděje poznal, a zloděj poznal zase jeho. Šlo totiž o místního pohlavára. Od té doby mezi oběma muži probíhaly ostré spory, což na pohřbu Milošovu otci dosvědčili místní. Nikdo nepochyboval, kdo je vrahem, ať to byl ale kdokoliv, zůstal nepotrestán a o věci se víc nemluvilo.

Koukej toho kluka někam uklidit nebo skončí v dolech

Po únorovém puči tatínek o svou firmu přišel jako mnozí živnostníci. Miloš Kypta byl předvolán před komisi národního výboru, kde mu suše oznámili, že doba, kdy člověk vykořisťuje člověka, pominula. „Na mne spustili, abych předložil pracovní knížku. Tyhle Arbeitsbuchy zavedl Hitler a naše dělnicko – rolnická vláda v tom zdárně pokračovala. Do knížky mi picli razítko o ukončení pracovního poměru u firmy Kypta a jako že je hotovo. Tímto okamžikem skončilo mé bezstarostné mládí a já jsem se dostal do víru socialistického budování lepších zítřků.“ Tatínek na tom byl hůř. Po celoživotním úspěšném šéfování prosperující firmy skončil u oděvního družstva Moděva, kde jej na sklonku jeho produktivního života zaměstnali jako řadového krejčího.

V oděvním podniku chvíli pracoval i Miloš Kypta, než přišlo varování. Známý upozornil otce, že kvůli buržoaznímu původu hrozí synovi nábor do dolů. „Koukej toho kluka uklidit, nebo skončí v dole,“ znělo varování. Mladý Miloš na nic nečekal a sám si našel místo v průmyslovém podniku Aero Radotín a těšil se, že soudruhy předběhl. Pracoval v průmyslu a tím přece plnil pětiletky. V této fabrice se vyráběly podvozky pro sovětské tryskáče. Obklopen lékařem, holičem a dalšími  podobnými vysoustružil za den i 10 000 šroubků a jako dělníka v průmyslu ho doly skutečně minuly. Poprvé.

Po nějaké době opustil šroubkárnu a začal pracovat jako závozník u podniku domácích potřeb. Tam nakonec prožil skoro celý svůj produktivní věk. Na první závoz nikdy nezapomene, zavedl ho na Václavské náměstí přímo naproti jejich bytu. Tehdy mu bylo skutečně na duši ouvej. „Před dvěma lety jsem po stejném chodníku kráčíval v módním obleku od firmy Kypta a syn. Dnes montérčičky a v náručí něco, co se mi ani nechtělo pojmenovat (porcelánový nočník). Měl jsem jenom obavy, abych nepotkal někoho známého. Říkal jsem si, jak tohle dopadne, jak dlouho to budu dělat? V montérkách jsem došel domů a tam jsem se rozbrečel,“ vzpomíná.  

Není umění dělat, co máš rád, ale mít rád to, co děláš

Na podzim 1952 přišel povolávací rozkaz do armády. Shromážděné kluky nacpali do vlaků. V rámci utajení před domnělými západními imperialisty netušili, kam jedou. „Za Českomoravskou vysočinou prosákla zvěst, že jsme všichni nespolehliví a tak skončíme v ostravských dolech. Změna přišla v Hranicích na Moravě. Osazenstvu našeho vagonu nařídili vystoupit. Zřejmě si generálstvo spočítalo, že se tolik protistátní verbeže do dolů nevejde, a tak náš vagon ty doly minuly. V mém životě to bylo s klikou již podruhé.“ Miloš Kypta nakonec zůstal v Čapkových kasárnách a jeho úkolem bylo posluhovat budoucím poručíkům. Díky tomu, že měl řidičský průkaz, začal jezdit s Tatrou a vozil kanon s budoucími lampasáky na cvičiště. Druhý rok plnil vojnu jako osobní řidič náčelníka autoparku.

V předvečer měnové reformy 1953, o které neměli obyčejní lidé ponětí, dostal úkol vozit nějaké instruktory po výborech okolních obcí. Ti měli pravděpodobně výbory připravit na nadcházející akci. Protože byl zrovna víkend a vojáci v kasárnách měli volno, jásali po hospodách a bavili se vystřelováním dělobuchů. Když instruktoři v autě slyšeli rachot, dostali strach. Domnívali se, že jejich tajná mise byla prozrazena a že dochází k vzpourám proti chystané reformě. Jejich vyděšené obličeje si Miloš Kypta tehdy náležitě vychutnal. „To byla moje soukromá pomsta,“ usmívá se.

Tato státní krádež na jeho otci dokonala dílo zkázy. Zbavila ho celoživotních úspor, které se rovnaly milionu korun. Na oplátku socialisticky spravedlivý stát otci vyměřil 190 Kčs důchodu měsíčně, a tak starý pán dál šil pro Moděvu. Doma mu vypomáhala maminka a on vše nesl s noblesou. Josef Kypta byl zkrátka osobnost i přes příkoří, která prožil. Nezatrpkl a svého syna Miloše celý život povzbuzoval, říkával: „Není umění dělat, co máš rád, ale mít rád to, co děláš.“

Zatímco Miloš Kypta plnil své vojenské povinnosti, doma občas zažívali rozpačité chvíle. Vzpomíná na prvomájové průvody, které se odehrávaly na Václavském náměstí. Při jedné příležitosti u Kyptů ráno na prvního máje někdo zazvonil. Za dveřmi stály čtyři soudružky, dělnice z ČKD. Překvapeným rodičům se prokázaly vstupenkami do soukromého bytu, aby z oken mohly sledovat průvod. S naprostou samozřejmostí se nahrnuly k oknům a začaly jásat. Byly překvapené, že rodiče o průvod nejeví zájem. 

Kasárny Rusové nedobydou!

Jak už se stává, nemilé chvíle umí osud vyvážit těmi příjemnějšími. Jednoho dne se Milošovi ozval kamarád z vojny. A protože tam spolu hrávali divadlo, přišel s nabídkou vstupu do ochotnického souboru. Miloš nápad uvítal a dokonce mohl občas i režírovat. Při jedné zkoušce Čapkovy Věci Makropulos potkal svou životní lásku Věrušku. Ochotnické divadlo byl zkrátka příjemný prostor, kde se dalo žít a překonávat neradostné věci. V roce 1957 se vzali a časem jim rodinné štěstí okořenil syn Tomáš a zanedlouho dcera Marcela. 

Období Pražského jara Miloš Kypta vítal, ale byl prý také opatrný. Krátce před obsazením vojsky Varšavské smlouvy v létě 1968 narukoval na vojenské cvičení do Boletic v Pošumaví. V dokladech ho stále provázel jeho buržoazní původ: zatímco většina kluků v potu tváře cvičila s kanóny, tak nespolehliví vyfasovali sekery a dělali zásoby dřeva na zimu pro kasárny a důstojnické domácnosti. Když si ráno 21. srpna pustil rádio, myslel si, že vysílají nějakou hloupou válečnou dramatizaci.

Z příkazu velitele kasáren, který se rozhodl okupantům postavit, byly zakopány kolem kasáren protitankové raketomety. V krátkém projevu velitele se chlapci dozvěděli, že velitel za války přišel z východu s Rudou armádou osvobozovat naši republiku, ale teď se stydí za to, co Sověti udělali. Aktivní vojáky v záloze poslal do civilu s tím, že stálá posádka kasárny nevydá. Řekl, že se zaručuje za to, že kasárny Rusové nedobudou, že je sem nepustí. Později se kluci dozvěděli, že jejich velitel své slovo dodržel, ale pochopitelně se mu to stalo osudným.

Může se říkat, že tráva je zelená, a nikdo vám za to nedá přes hubu

V období normalizace nálepku buržoazního původu podědily i Milošovy děti. Syn Tomáš se paradoxně oženil s dívkou ze stranické rodiny.  Nové příbuzenstvo mělo ještě jednu dceru, ta se shodou okolností provdala na Západ. Miloš Kypta byl dokonce kvůli tomuto příbuzenství předvolán k tříhodinovému výslechu. Vyšetřovatelé ho tehdy doprovodili až domů, kde dál zkoumali, zda z tohoto příbuzenství plynou nějaké nepřípustné výhody. Maminka musela některé věci prokazovat účtenkami.

Dcera Marcela se setkala s nepříjemnostmi při studiu. I přes úspěšně absolvované přijímací zkoušky na pedagogickou školu jí bylo oznámeno, že kvůli svému buržoaznímu původu neskýtá záruku správné výchovy budoucích dětí. Tehdy se do problému vložila maminka a tuto nespravedlnost napravila po svém. Napochodovala ke komisi a té dala co proto, ona přece pracovala jako státní zaměstnanec a Marcelin táta byl dělník, tak jakýpak buržoazní původ!  Díky maminčině nezlomnosti Marcela začala nakonec studovat.

Chvíli před sametovou revolucí roku 1987 zazvonil u Kyptů telefon. Miloš nebyl doma, tak hovor vyřizovala manželka. Na druhé straně se ozval nějaký Karel Červinka a chtěl mluvit s Milošem. Řekl manželce, že je z Milošovy bývalé skautské party a má přezdívku Mangidon, a tím začala nová epocha skautských dobrodružství. Od té doby se bratři začali znovu aktivně scházet, což se jim daří dodnes. 

Většinu svého života prožil Miloš Kypta v letech komunistické diktatury. Sametovou revoluci vnímal jako velkou výhru. Dnes i přes problémy doby je nad věcí. Říká: „Zaplať pánbůh, že se může říkat tráva je zelená a nikdo vám za to nedá přes hubu. Zápory dělaj jen lidi. Kdo je férovej, zůstane tak za každých okolností.“  Byl šťastný, věděl, že neumře v totalitě a že jeho děti si budou moci plnit sny a mohou si vybrat svou cestu. To je pro něj úžasné. A to, že na sebe občas politici nevraží, zkrátka patří k demokracii. Sám to nazývá žabomyšími válkami. Dnes tráví svůj  důchodový čas v útulném domě u dcery na okraji Prahy a nadále z něj sálá životní energie a nekonečný optimismus.