Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kyska (* 1954)

• narozen 7. února 1954 v Partizánském

• otec býval vysoce postaveným managerem ve firmě Baťa

• vzhledem k rodinnému původu nebyl přijat na VŠ

• neúspěšně se snažil o vylepšení kádrového profilu prací v manuálních profesích

• byl aktivní v podzemní církvi

• kvůli nemožnosti seberealizace zvolil emigraci do Rakouska

• po emigraci se pohyboval v česko-slovenské exilové diaspoře

• na vídeňské univerzitě vystudoval filozofii a rozhodl se pro pedagogickou dráhu

• v Rakousku se oženil a založil rodinu

• jako pedagog působil kromě Rakouska i na Slovensku

• své paměti sepsal v knize „Was ungesagt blieb“

• v roce 2023 žil stále v Rakousku

Ve vídeňském bistru je rušno. Na snídani dorazil zájezd Čechoslováků – fanoušků národního hokejového týmu, kteří přijeli podpořit borce se lvem na dresu. Píše se totiž rok 1977 a jarní Vídeň hostí světový šampionát v ledním hokeji. Ten nakonec československý tým vyhraje, získá světový titul a jako třešničku na dortu porazí i nenáviděné Rusy. To fanouškovská výprava samozřejmě nemůže tušit, a tak v klidu snídá.

Čechoslováci se stravují zásadně společně. Mnozí jsou v cizině poprvé a neznají jazyk, ale hlavně jsou do zájezdu očividně přimíchaní estébáci, není tedy zbytí. I tak se na hokej těší. Kakofonii cinkajících hrnků, talířů a hlasů náhle naruší jeden z výletníků: „Promiňte, musím si odskočit na pokoj – na toaletu, pohlídejte mi to tady, prosím, ať mi obsluha neodnese talíř.“ Následně se zvedá a odchází přes ulici, přímo do hotelu, kde je zájezd ubytován.

Projde halou, hbitě překoná schody a v pokoji sebere připravené zavazadlo. S nově nabytou bagáží schází dolů na recepci. „Podejte mi pasport, budu si chtít vypůjčit vůz“. Recepční mu, namísto odpovědi, vyloží na hromadu doklady celého zájezdu. Mladého muže polije pot – v té kupě musí najít svůj pas, a to co nejrychleji! Každá vteřina se zdá věčností. První pas, druhý… kvapně, ale zdánlivě nenuceně probírá hromadu. Tady je! Bere svůj pas, pokyne recepčnímu a vychází na ulici. Nedívá se na protilehlé bistro, svou pozornost upírá na taxíky stojící před hotelem. Pár kroků a už otevírá dveře. Zabouchne a vychrlí adresu. Odjíždí.

Josef Kyska právě vybojoval trofej cennější, než pohár světových šampionů – vlastní svobodu.

Raná léta v Partyzánském

Josef Kyska (pův. Kyška) přišel na svět sedmého února 1954 v Partyzánském, dřívějších Baťovanech, a to jako nejmladší z pěti dětí. Otec Matěj Kyška byl baťovským odchovancem a díky své odbornosti zastával i po únoru 1948 řídící funkce v místním obuvnickém závodě. Matka Helena Kyšková učila v mateřské škole. Rodina byla nábožensky založená, což politické garnituře nebylo příliš po chuti. Hlad po odbornících se zkušenostmi v průmyslu byl však na poválečném Slovensku natolik velký, že ideové cíle musely ustoupit požadavkům rychlé industrializace.

Základní školní docházku pamětník absolvoval v rodném Partizánském. V zásadě spokojené dětství ale příležitostně narušovala šikana ze strany politicky angažované pedagožky: „Malé město, nu, kdo chodí do kostela? To mnoho lidí nebylo, ale my jsme chodili celá rodina. Takže ona byla už tak nastavená, tak ateisticky – netolerantně. Když se něco stalo – rozbilo se okno, umyvadlo, já jsem byl hned na ráně. Hned mě táhla k řediteli,“ vzpomíná na neradostné okamžiky Josef Kyska, dnes sám zkušený pedagog.

Každá životní etapa, ale jednou skončí a mladý Josef po ukončení ZŠ pokračoval na střední školu. Ve snaze změnit provinční prostředí Partizánského zamířil přímo do hlavního města slovenské části republiky – do Bratislavy. Tam nastoupil na grafickou školu. Ovšem jeho nadšení ze studia zajímavého oboru nemělo dlouhé trvání.

Nad Kyškovými se stahují mračna…

Situace rodiny se zásadně zhoršila s nástupem normalizace. Pamětníkův bratr Matěj v roce 1968 započal studia teologie, a to mělo velmi brzy pro Kyškovy nepříjemné důsledky. Změna poměrů po invazi vojsk Varšavské smlouvy se dotkla i Matěje Kyšky, který byl doposud díky svým zkušenostem více méně chráněn před svévolí místních pohlavárů. Jestliže doposud nad náboženskou orientací rodiny politický aparát se skřípěním zubů přivíral oči, tak po událostech srpna 1968 nastal zásadní obrat…

V normalizačním Československu bylo nemyslitelné, aby vedoucí funkci v průmyslu zastával člověk, jehož syn se připravuje na kněžskou dráhu. Pamětníkův otec byl vedením podniku v roce 1969 postaven před zásadní volbu: buď odejde z vedoucí funkce a přijme pozici řadového zaměstnance, anebo – pokud má zájem si své místo udržet - bez odkladu donutí syna ukončit studium na teologické fakultě. Vybral si první možnost a ze dne na den se stal pomocným dělníkem.

Problémy ve škole na sebe nenechaly dlouho čekat

Otec pamětníka nebyl z rodiny Kyškových jediný, kdo tvrdě pocítil změnu poměrů v republice. Na škole Josefa Kysky došlo k rozsáhlé čistce mezi pedagogy a on sám musel studium na bratislavské průmyslové škole ukončit. Jako nejschůdnější alternativa se mu jevila střední průmyslová škola v Partizánském. I přes nespokojenost s životem v rodném městě a tíživou atmosféru vzájemné společenské kontroly jím tedy vzal zavděk.

Na náhradní škole byl dlouhou dobu poměrně spokojen: „Ty čtyři roky na střední škole nebyl problém, byl jsem vlastně i celkem vážený, a to tím, že profesoři znali naši rodinu. Naše rodina byla vážená, alespoň v některých kruzích. Měl jsem tedy dobrou pozici.“ Nerušený studijní režim, bohužel, krátce před maturitou skončil. Jak dále dodává: „Tak to bylo až do jistého momentu, do doby, kdy můj bratr ukončil studium a měl kněžské svěcení. Jeden profesor z naší školy se to dozvěděl, byl to vedoucí místní komunistické organizace, tak ten mi dělal problémy.“

I přes útoky nepřátelského pedagoga směřoval Josef Kyska ke zdárnému zakončení studia. Jeho dobrý kamarád, který byl předsedou Svazu socialistické mládeže, si již dříve všiml pamětníkova zájmu o kulturu a umluvil jej, aby byl třídním kulturním referentem. Tato, ač nepolitická, funkce pomohla pamětníkovi získat přece jen nějaké plusové body u vedení školy.

I přesto, že měl solidní prospěch a většina pedagogů s ním byla spokojená, zjistil krátce před maturitou, že přijetí na vysokou školu nebude žádná selanka.

Střet snů s realitou

Josef Kyska věděl, že chce na vysokou školu. Nebyl nutně vyhraněn, co se oboru týkalo, ale toužil po dalším vzdělání a vědomostech. Osoby na vyšších místech nicméně měly jinou představu. Jak pamětníkovi později mezi čtyřma očima sdělil dobrácký třídní profesor, jeho přihláška na vysokou školu byla zásahem již zmiňovaného nepřátelského kantora odmítnuta. Osobní animozita daného pedagoga proti pamětníkovi byla taková, že přihlášku tučnou čarou přeškrtl a roztrhl.

Podobný osud potkal i další přihlášku. Naděje svitla Josefu Kyskovi až se třetí přihláškou, kterou adresoval na lékařskou fakultu do Brna. Když obdržel vyrozumění o přijetí, vypravil se na zápis do Brna. Jaké bylo jeho překvapení, když na místě zjistil, že na seznamu přijatých nefiguruje! Díky této zkušenosti si pamětník začal uvědomovat, že v Československu nebude mít k seberealizaci prostor: „To byl takový odrazový můstek, tehdy jsem si uvědomil, že tady, v Čechách nebo na Slovensku, asi nemám šanci studovat dále.“

I když si pamětník připouštěl těžkou pozici, kterou vzhledem ke kádrovému škraloupu má, stále nepřestával doufat, že nějakým způsobem by se snad na vytouženou školu mohl dostat. V naději, že v Bratislavě se člověk s jeho politickou zátěží lépe ztratí, přesídlil po maturitě opět do slovenské metropole. Nejprve nastoupil jako operátor do Slovenského statistického úřadu a o rok později začal pracovat coby pomocná síla na stavbě: „Dělal jsem si dělnický původ, v naději, že mi to pomůže dostat se na VŠ. Ani to mi nepomohlo. Třetí možnost tedy byla už emigrace.“

První přípravy k emigraci

Skrze otcovy konexe se mu podařilo získat místo v reklamní agentuře. Její ředitel se s pamětníkovým otcem znal a velmi si jej vážil. To bylo stěžejní – v této chvíli byl již pamětník rozhodnut emigrovat a pro vycestování mimo ČSSR byla nutná tzv. výjezdní doložka. Bez dobrozdání zaměstnavatele by na její získání nemohl ani pomýšlet. Jediná cesta ven z Československa by v takovém případě vedla přes „zelenou hranici“ – pásmo obehnané ostnatými dráty a hlídané pohraničníky. Přechod zelené hranice byl extrémně nebezpečnou záležitostí a nemálo lidí za pokus o její překonání zaplatilo životem.

Kromě doporučení od zaměstnavatele potřeboval člověk k souhlasu s vycestováním hlavně dobrý důvod pro cestu do zahraničí. Ten se Josefu Kyskovi naskytl v podobě hokejového šampionátu, který se konal na jaře 1977 ve Vídni. „Hrál jsem ve firmě fanouška, který je ochotný dát tři měsíční platy za výlet na zápasy,“ přiznává pamětník, který ve skutečnosti o lední hokej příliš zájmu nejevil.

Cesta na mistrovství světa ale skýtala výbornou příležitost k útěku. Navíc šlo o ideální krytí, neboť u mladého muže se zájem o kolektivní sporty takřka předpokládal. I tak se jistým podezřením nevyhnul: „Jedna kolegyně konstatovala: ,Já jsem si jistá, že ty se nevrátíš.‘ To byly velmi nebezpečné úvahy, neboť když takhle někdo rozmýšlel, taky se mohlo stát, že mi celou aktivitu stopnou...“ Vedení ale na rozdíl od kolegů tak podezřívavé nebylo.

Působení v podzemní církvi

Během pobytu v Bratislavě se Josef Kyska díky kontaktům od svého bratra-kněze a jeho známého faráře Jozefa Horvátíka dostal do kontaktu s tzv. podzemní církví. Šlo o organizaci věřících, kteří žili svůj duchovní život mimo dohled státních orgánů. Do tohoto společenství dovedla pamětníka především touha po duchovním rozvoji, která byla vedle studijních aspirací jedním z důvodů jeho pozdější emigrace. Co do formy šlo především o setkávání křesťanské mládeže ke společné modlitbě, diskuzi a v neposlední řadě i četbě – často samizdatové a oficiálně zakázané literatury. Dle vzpomínek pamětníka také dvakrát do roka vyráželi na vícedenní akce do horských chat.

Setkávání byla organizována za přísné konspirace, jelikož bezpečnostní složky měly z pochopitelných důvodů značný zájem o proniknutí do podzemních církevních struktur. Tomu se členové bratislavské skupiny bránili dodržováním přísných pravidel – nesdělovali si jména, nesetkávali se veřejně ve větším počtu, při delších cestách automobilem měnili průběžně vozy. Horské chaty pro vícedenní pobyty měly vybudované tajné východy. Čím méně člověk dopředu věděl, tím lépe.

Konspirační trénink v podzemní církvi musel být důkladný, mnohdy připomínal výcvik zpravodajských služeb. „Učili jsme se tréninku přežití. Je možné, že v Čechách je známé jméno Silvo Krčméry – to byl jeden ze spoluzakladatelů tajné církve. Byl lékař a nás učil, předtím byl asi 15 let v Jáchymově. Předváděl nám např. to, že vzal stránku z novin Pravda a snědl jí,“ vzpomíná pamětník na podrobnosti tréninku a pokračuje v popisu: „Museli jsme se v rychlosti naučit sníst papír. Kdyby přišla tajná policie, chtěla by znát adresy, nebylo rozumné nosit s sebou zapsané adresy, ale kdyby se to stalo a přišla tajná policie, tak bylo důležité v tom momentě zvládnout sníst papír. Taková jsme měli cvičení – co dělat, jak se chovat v různých situacích.“

Plán emigrace nabývá reálných obrysů…

Známost s farářem Horvátíkem pamětníkovi neotevřela pouze cestu do bratislavské podzemní církve, ale v zásadě také do emigrace. Farář, který byl zároveň tajným představeným piaristického řádu, totiž disponoval kontakty na krajany v Rakousku. Právě s ním Josef Kyska připravil podrobný plán emigrace. Pod záminkou návštěvy hokejového turnaje se měl dostat do Vídně, po příjezdu pak opustit československou výpravu a taxíkem dojet na určenou adresu. Tam jej měla čekat rodina Klečkových – vídeňských Čechů, kteří udržovali obchodní kontakty v Československu a velmi dobře se znali s farářem Horvátíkem.

Dohodnuty byly i podrobnosti pozdějšího zaslání maturitního vysvědčení, rodného listu a podobné dokumentace, kterou si Josef Kyska dle vlastních slov nemohl vzít do emigrace: „Nemohl jsem si vzít rodný list, ani maturitní vysvědčení, ani řidičský průkaz – nic. Moje maturitní vysvědčení je teď tak malé, jako krabička od zápalek. To jsem původně nechal u faráře. Šlo to nějakou oklikou přes Budapešť, až do rodiny onoho vídeňského fabrikanta.“

Kromě faráře, Josefa Kysky a otce vídeňské rodiny neměl o plánu nikdo vědět, ani rodiče či přátelé. Jak se domluvili, tak se také stalo. Pamětník získal výjezdní doložku a vycestoval se zájezdem do Vídně.

Odjezd směr Rakousko

Do Rakouska vyjel pamětník z Bratislavy 16. března 1977. Československý zájezd byl tehdy rozdělen do třech skupin, které mířily do Vídně po sobě. „Věděl jsem, že v Rakousku dost lidí zůstane, ty další pak už nemusí pustit, to se asi i stalo. Musel jsem tedy být v první skupině,“ vysvětluje blíže Josef Kyska.

Samotný přejezd hranice také nebyl zrovna selankou: „Když jsme nastoupili do autobusu, bylo v něm ticho, jak na hřbitově. Už tam seděli dva vedle řidiče. Bylo jasné, že to je StB. Na hranicích s Rakouskem přistoupili další dva.“ Kontrola výletníků se neomezovala pouze na přítomnost „tajných“. Na státní hranici byl zájezd podroben důkladné kontrole ze strany československých celníků. Kufry, batohy, osobní věci, ba i potraviny – prohlídka byla zevrubná. Obzvlášť pečlivě pátraly celní orgány po nedeklarovaných devizách, školních diplomech, osvědčeních a dalších věcech, které by potenciálním emigrantům mohly usnadnit existenci po útěku.

Po celní kontrole se autobus vydal do cílové destinace. Okamžitě po přejezdu rakouské hranice museli všichni odevzdat cestovní pasy, které byly následně uloženy v hotelovém trezoru. Celá výprava byla ubytována společně v jednom hotelu. To pro útěk nebylo zrovna ideální. Pamětník si musel podle instrukcí faráře Horvátíka obhlédnout okolí a zjistit, kde je nejbližší stanoviště taxíků. Dle očekávání to bylo nedaleko hotelu, ale průzkum terénu komplikoval přidělený spolubydlící, který se jej držel jako klíště. I s neodbytným kolegou však základní přehled získal. Teď už zbýval jediný, nejdůležitější krok – utéct.

Cesta vede pouze kupředu…

Celá výprava snídala společně – v bistru naproti hotelu. Pamětník si uvědomoval, že v ranním shonu se naskýtá šance vytratit se. Během snídaňové rutiny se zvedl, omluvil se spolustolovníkům, že si musí odskočit na WC, tím bistro vybaveno nebylo. Vypravil se tedy přes ulici, zpět do hotelu.

V hotelu sebral věci a požádal recepčního o vydání pasu s tím, že si bude chtít pronajmout automobil. Recepční mu dal na výběr ze všech pasů, které byly v trezoru uloženy. To byl pro pamětníka takřka infarktový moment, protože najít vlastní pas v hromadě 30 dokladů stejné barvy nebylo záležitostí okamžiku. Naštěstí brzy narazil na ten svůj. Následně vyšel z hotelu a vyrazil ke stanovišti taxíků. Na šoféra vyhrkl adresu továrnické rodiny vídeňských Čechů a odjel.

Po příjezdu se jej ujali přesně, jak bylo domluveno. Vzhledem k tomu, že smluvená rodina se za něj zaručila, nemusel do utečeneckého tábora. To StB, která si dovedla opatřit zprávy z internačních táborů, značně vrtalo hlavou a samozřejmě se snažila vyzvědět, kdo byl tajemným kontaktem Josefa Kysky na Vídeň. Vzhledem k přísné konspiraci se jasné odpovědi nedopídila.

První kroky v emigraci

Bydlení měl pamětník pro začátek vyřešené, stejně tak nejnutnější kontakt s úřady. Díky pomoci hostitelské rodiny řádně absolvoval úvodní správní řízení a zhruba do dvou měsíců mu byl přiznán status politického azylanta. Následně obdržel utečenecký pas tzv. „UNO“ a mohl se v zásadě svobodně pohybovat v rámci západního světa. Díky pasu se navíc mohl přihlásit na vysokou školu.

Přesto měly první chvíle v Rakousku hořkosladký podtext. Nově nabytou svobodu kalilo odtržení od domova a náročné sžívání se s cizím prostředím. Josef Kyska navíc musel snášet od svých hostitelů značně hrubé chování: „Koukali na mě jako na nějakého karpatského vlka. Obdivovali, že se vůbec umím normálně obléct, najíst se v restauraci příborem, doopravdy takhle debilní poznámky.“ Nejapné připomínky byly o to hloupější a urážlivější, že rodina často vyrážela za železnou oponu, kde pěstovala čilé společenské a obchodní styky.

Pamětník se nevzdával. Od počátku věděl, že exulantský chléb má tvrdou kůrku a svoboda má svou cenu: „Člověk si nemá dělat iluze, že když emigruje, že na něj čekají s otevřenou náručí. Nečekali tehdy a nečekají ani dnes. Člověk se musí velmi, velmi snažit, aby byl přijatý, jako jeden z nich,“ sdílí svou zkušenost. Poctivě trénoval němčinu, aby se dostal na vysněnou vysokou školu.

V Rakousku na vlastní pěst

Tvrdá příprava se vyplatila a Josef Kyska začal studovat na vídeňské univerzitě filozofii, ke které později přidal ještě teologii. I přes počáteční rozpaky si získal mezi rakouskými studenty nové přátele, mnohdy na celý život. Během studií se mu podařilo na rok vyjet do Itálie, kde pobýval na univerzitě ve Florencii. Konečně si plnil sen o vzdělání a seberozvoji.

Přijetí na univerzitu pro něj ale neznamenalo pouze krok k naplnění studijních ambicí. Šlo také o příležitost, jak se v novém prostředí postavit na vlastní nohy. Díky stipendiu a koleji se mohl odpoutat od hostitelské rodiny, které zůstával vděčný za poskytnutou materiální podporu, ale jejíž ponižování nemohl déle snášet. Intenzita ani frekvence urážek se totiž rozhodně nesnižovaly.

Kromě přátel z řad Rakušanů navázal Josef Kyska kontakty také v exilových komunitách Čechů a Slováků. Rychle si našel cestu mezi emigranty z roku 1968. Později se také účastnil evropských setkání slovenské exilové mládeže, která se pravidelně konala dvakrát ročně – jednou v SRN v oblasti Schwarzwaldu a jednou v rakouských Alpách. Byl aktivní v krajanských kulturních spolcích.

Na domácí frontě vše, jen ne klid

S emigrací Josefa Kysky se nemusel vyrovnávat jen on sám. Měla dopad i na jeho rodinu, která zůstala doma, na Slovensku. Jakmile bylo jasné, že se ze zájezdu nevrátí, objevila se u pamětníkových rodičů StB. Okamžitě se zajímala o to, zda s někým hovořil o svých plánech, s kým se stýkal a byl v kontaktu. Od rodičů se nedověděli vlastně nic, pro ně samotné byla synova emigrace šok. Výsledkem bylo předvolání Matěje Kyšky coby svědka k soudu, který měl rozhodovat o trestní sankci vůči jeho synovi Josefovi. Ten byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu dvou let odnětí svobody nepodmíněně.

Nejvíce pamětníkova emigrace dopadla na jednoho z jeho bratrů, který vzhledem ke svému zaměstnání jezdil do zahraničí. V době emigrace mladšího bratra byl ve hře výjezd do Kanady. Tato možnost okamžitě padla a pamětníkův bratr již na Západ pracovně nevycestoval.

Rodiče ani ostatní sourozence režim naštěstí ve vztahu k pamětníkově útěku nijak neperzekvoval – v případě rodičů šlo o důchodce, bratr-farář měl vlastní problémy a ostatní sourozenci vykonávali profese, ve kterých nebyli nijak exponovaní, ani se jim neskýtala příležitost k cestám do zahraničí.

Kontakty přes železnou oponu

S rodiči udržoval pamětník zpočátku kontakt pouze korespondenční. V dopisech se první rok úzkostlivě vyhýbal uvádění konkrétních informací a poštu si nechal doručovat na krycí adresu u známých. Nesděloval, kde bydlí, s kým se stýká, ani zda a kde je zaměstnán. Uváděl pouze, že se má dobře, zdravotně ho nic netrápí a podobné banality. Stejně tak od rodičů se dozvídal pouze obecné informace.

Intenzivnější pravidelný kontakt navázal až skrze svou manželku, která se jako rakouská občanka mohla bez obav na Slovensko příležitostně vydat. Josef Kyska, přestože po pěti letech v exilu získal rakouské občanství, odmítal z bezpečnostních důvodů i principu na Slovensko jet. Výjimku z opatrné praxe představoval výlet do Budapešti, kde se pamětník v roce 1988 krátce setkal s rodiči a starším bratrem – farářem. Jak emotivní tento okamžik musel být, asi netřeba dodávat.

Další osudy

Po dokončení univerzitních studií se stal Josef Kyska pedagogem. Učitelské profesi zůstal věrný celý život. Postupně učil společenskovědní předměty na obchodní akademii, vojenské akademii a po sametové revoluci paralelně také na trnavské univerzitě.

Žít zůstal v Rakousku, kde se po studiích oženil a založil rodinu. S manželkou Suzanne, která je částečně českého původu, vychovali tři děti.

K lednu 2023 žil Josef Kyska stále poblíž Vídně. Českou republiku i Slovensko po pádu železné opony pravidelně navštěvoval. Své paměti sepsal v knize „Was ungesagt blieb“. Soudně byl rehabilitován v roce 1990.