Jiří Lábus

* 1950

  • „To bylo takhle, tak to vám řeknu jednu historku. Když jsme podepsali s Oldou [Kaiserem] všechny ty různé petice, vystupovali jsme v oblíbeném pořadu Možná přijde i kouzelník. Natočili jsme hodně dílů, a když jsme to podepsali, měli jsme zákaz úplně všeho. My jsme nesměli vlastně nic, v podstatě jenom hrát v divadle. Filmovat jsme nesměli nic. Mně to bylo jedno, ty srágory, stejně bych v tom nehrál. No a teď se stalo, že pořad Možná přijde i kouzelník byl už natočený asi pět měsíců, ale kvůli nám byl v trezoru a nesměl se vysílat. Premiér [Ladislav] Adamec… Víte, já jsem ho později hrál v seriálu České století. Ale tehdy jsem netušil, že jednou budu hrát předsedu vlády. Já jsem četl, že Adamec někde prohlásil, že umělci, kteří podepsali Několik vět, nejsou perzekvováni, že to je nesmysl. A to nebyla pravda. Tak jsem zavolal na předsednictvo vlády, tam to vzala nějaká soudružka, říkám jí: ,Dobrý den.’ ,Co byste potřeboval?' ,Já bych potřeboval mluvit se soudruhem Adamcem.’ ,On je teď strašně zaneprázdněný.' Já říkám: ,To se nedivím.’ ,A chcete se sejít s jeho poradcem?' Řekl jsem: ,To by bylo báječné, jestli to vyřídí Adamcovi.' Tak dobře, domluvili jsme schůzku. Ona říkala: ,Ten poradce vás určitě pozná.’ Byl krásný den. Měli jsme se sejít v restauraci Savarin, tam v té zahrádce ve vnitrobloku, ve 13 hodin. Přišel jsem, sedl jsem si a čekal, kdo přijde. Najednou se ke mně přiblížil takový dědeček jako z pohádky, vypadal jako herec Bohuš Záhorský. ,Dobrý den, Jiří.’ Já říkám: ,Dobrý den.’ ,Tak co si dáme? Já mám nápad, co říkáte na jahodový pohár?’ Já říkám: ,Tak to bych byl pro.’ ,Prosím dvakrát jahodový pohár. Tak dobře, a co máte na srdci?’ Já jsem řekl: ,Na srdci mám několik věcí.’ ,Tak mluvte, Jiří.’ Já říkám: ,Víte, mě zaráží, že váš nadřízený, soudruh Adamec, tvrdí v tisku, že já a další umělci, kteří podepsali Několik vět, nejsou perzekvováni. A já na sobě zjišťuju, že to není pravda.’ ,Jiří, můžu vám něco poradit? Do politiky se nepleťte, to je svinstvo.’ To řekl ten člověk. Trošku mi vyrazil dech. ,A jaký jste měl problém, co vám zakázali?’ Já říkám: ,Zakázali nám pořad Možná přijde i kouzelník. Už půl roku je v trezoru v Československé televizi.’ ,Jé, to mám tak rád. A kdopak to zakázal?’ Já říkám: ,Soudruh Batrla.' To byl takový šéf zábavy v televizi. ,Libor! To je prima kluk.’ Já říkám: ,Já ho jako prima kluka moc nevidím.’ ,Tak to já mu domluvím.’ No, samozřejmě nedomluvil nic, pořad se nevysílal až do prosince 1989. Byla to úplně zbytečná schůzka, ale pro mě zajímavé setkání.“

  • „To bylo tak, že jsme s Oldou byli známí tím, že jsme dělali různé recese. A jednoho dne, bylo to v druhé půlce dubna 1989, najednou zazvonil telefon u mě doma. ,Tady Státní bezpečnost.' Nějaké jméno řekl, nějaký poručík. Já říkám: ,Dobrý den.’ ,Pane Lábus, prosím, uvědomte si, že to, že s vámi mluvím, není recese.' Oni věděli, že dělám různé recese s Kaiserem. ,Můžeme s vámi teď někdy mluvit?’ Já říkám: ,Ano, a kdy teda?' A on říkal: ,Jak to máte? Třeba v pátek?’ Byla středa, to si přesně pamatuju. Řekl jsem: ,V pátek můžu dopoledne.’ ,Tak dobře, tak v deset hodin dopoledne se dostavte do Bartolomějské, víte, kde to je?’ Já říkám: ,Ano, vím, kde to tam je.' ,Tam na vás bude někdo čekat a odvede vás do kanceláře.' ,Dobře, tak jo.’ No a já měl odpoledne ten den na čtvrtou hodinu do Lucerny lístek do kina na film Pražská pětka. Byl jsem domluvený, že na to půjdu. Seděl jsem doma, od toho telefonního hovoru uplynula asi hodina, a najednou zvonek. To jsem ještě bydlel u rodičů v bytě. Šel jsem otevřít, tam byli dva chlapi. ,Pane Lábus, dobrý den, Bezpečnost. My bychom potřebovali s vámi mluvit už teď.’ Já jsem říkal: ,Ale já mám lístek do kina od čtyř.’ ,A nemůžete to vrátit? My tu máme auto, tak vás tam odvezeme, rovnou do Lucerny.' Otec šel s nákupem, akorát vcházel do dveří. Říkal: ,Kam jdeš?’ Já nemohl říct, že jdu na výslech, to by se posral, to nešlo, že jo. Tak říkám: ,Ale, to jsou produkční z Gottwaldova, jdeme domlouvat nějaké natáčení.’ Oni koukali. Tak jsem s nimi vypadl a šel jsem do té Lucerny. Tam jsem vrátil ten lístek a jeli jsme na tu Bezpečnost. Přijeli jsme, přišli jsme do kanceláře. Ten první šel se mnou a tam seděl takový intelektuál, takový fešák, vousy měl, opravdu vypadal jako inteligent. Řekl mi, a to mám v paměti: ,Pane Lábus, co nám to děláte?’ ,To jsem se chtěl zeptat já vás.’ ,Víte, vy jste podepsal všechny ty petice.’ Já říkám – a koukal jsem mu do očí: ,Poslyšte, já znám pana Havla, už delší dobu. A to je tak slušný člověk. Neříkejte, že kdybyste měl tu petici před sebou, že byste to taky nepodepsal?’ A teď řekl větu, na kterou já do smrti nezapomenu: ,Víte, já jsem taky dělal do kultury.' To byl prostě pro mě vrchol, tohle. A teď začal ukazovat fotky, na kterých jsem byl, když jsem chodil na Palachův týden denně na ten Václavák. Já říkám: ,Aha, no, tohle je před kropením, tady to je už po kropení.’ A teď on se ptal: ,A vám nebude vadit, že nebudete hrát ve filmech?' ,V těch sračkách bych stejně nehrál,’ řekl jsem. Tak to on koukal. A potom mi říkal: ,No poslouchejte, vy jste podepsal těch Několik vět v divadle, Kdo to tam přinesl?' Já říkám: ,To už tam bylo, když jsem tam přišel, to podepsal úplně každý, že jo?’ A pak jsem zjistil, proč si mě tam zavolali. Blížil se 1. máj. A on se mě zeptal: ,Pane Lábus, vy s panem Kaiserem půjdete do průvodu?' ,Ne, já budu koukat na průvod v televizi.' To si oddechli. Oni měli strach. My jsme byli na vrcholu popularity, byly ty pořady Možná přijde i kouzelník. Oni měli strach, abychom v tom průvodu něco neprovedli. Kvůli tomu si mě tam pozvali. Když jsem řekl, že se na to budu koukat v televizi, tak se zklidnili a poslali mě domů.“

  • „To jsem byl ještě v Ypsilonce v Liberci. Mně zavolali z Barrandova, že se točí seriál Major Zeman. Já jsem nějaký díl už viděl, ze začátku to byly takové jako detektivky. ,No a tohleto, to je, pane Lábus, o únosu toho letadla.' Já jsem si to pamatoval. ,Takový jako thriller o únosu letadla.’ No dobře. Já jsem byl v Liberci a teď jsem přijel do Prahy. Scénář jsem měl doma, v Praze, a teď jsem pořád zkoušel v Liberci, měl jsem před premiérou nějaké hry. Do Prahy jsem přijel těsně před začátkem prvního natáčecího dne [seriálu Třicet případů Majora Zemana] v noci po představení. A teď už bylo hrozně hodin a já, debil, jsem si vůbec ten scénář nepřečetl. Jenom tu scénu výslechu na druhý den jsem se rychle naučil. Přišel jsem do Barrandova a jedna kolegyně říká: ,Víš, co točíme?' Já jsem podepsal smlouvu na Majora Zemana, o tom únosu letadla. Ona říká: ,To není jenom o únosu.' A já říkám: ,O čem to tedy je?' ,Oni to spojili s tou skupinou Plastic People.’ Říkám: ,Cože?!' Měl jsem už podepsanou smlouvu. Teprve pak jsem to začal celé číst. ,Ježíšikriste!’ Ale co jsem mohl dělat? Už jsem měl podepsanou smlouvu. Takhle to vlastně vzniklo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.06.2022

    (audio)
    délka: 01:27:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V divadle jsem se cítil svobodný i v době nesvobody

V představení Vosková figura, foto Studio Ypsilon
V představení Vosková figura, foto Studio Ypsilon
zdroj: archiv pamětníka, Studio Ypsilon

Herec Jiří Lábus se narodil 26. ledna 1950 v pražské rodině architekta Ladislava Lábuse. Na profesní dráhu architekta se vydal i jeho mladší bratr Ladislav. Jiří od dětství nacházel potěšení v tom, bavit, rozesmávat a pohoršovat své okolí. Navštěvoval divadla a kina, pozorně poslouchal rozhlasové hry. Když nebyl přijat na střední výtvarnou školu, vystudoval gymnázium a dále rozvíjel svou vášeň pro divadlo. Po maturitě roku 1968 nastoupil na DAMU, kde na podzim v prvním ročníku zažil studentskou stávku a účastnil se pohřbu Jana Palacha. Po ukončení školy roku 1972 byl přijat do angažmá v libereckém Studiu Ypsilon, které vedl herec a režisér Jan Schmidt. Malému divadlu se i v době normalizace relativně svobodně dařilo realizovat své tvůrčí vize a pouze zřídka naráželo na mantinely cenzury. V divadle se Jiří Lábus seznámil s Václavem Havlem i dalšími disidenty a později se příležitostně setkávali. V roce 1977 téměř celý soubor podepsal Antichartu z obavy, že jinak hrozí zavření divadla. O rok později Studio Ypsilon přesídlilo do Prahy do budovy ve Spálené ulici. Jiří Lábus účinkoval v desítkách filmů a televizních inscenací. Na konci 70. let se objevil také v epizodě Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana, očerňující skupinu The Plastic People of the Universe. Na přelomu 70. a 80. let se Jiří Lábus seznámil s Oldřichem Kaiserem a brzy utvořili známou tvůrčí a recesistickou dvojici, která vystupovala v televizním pořadu Kabaret U dobré pohody a později měla vlastní televizní pořad Možná přijde i kouzelník. V roce 1989 se Jiří Lábus účastnil demonstrací Palachova týdne, podepsal petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla a manifest Několik vět. Pořad Možná přijde i kouzelník se v té době nesměl vysílat, obnoven byl až v prosinci 1989. Po pádu komunistického režimu Jiří Lábus pokračoval v účinkování ve Studiu Ypsilon, vytvořil mnoho dalších filmových a televizních rolí.