„V Brandýse jsem zažil jednu z nejstrašnějších chvil, kdy jsem byl tady při souzení těch lidí z Kochánků, třináct lidí. Tady je svolali Němci z každý školy, z každýho úřadu a z každý továrničky a tak dále, že musí v poledne ve dvanáct hodin nastoupit v Brandýse a taky na Mělníce a v Lysé v těch okresních městech do autobusu. Ale kam pojedou, nikdo nevěděl. A tam pan ředitel v Brandýse byl celej nešťastnej. Svolal nás o přestávce, bílej jak stěna byl, že volali z okresu a že německý okresní velitel nařizuje, aby z každý školy a taky od nás šel před to a nastoupil tam do toho autobusu, že to tam budou kontrolovat. Tak to nastalo veliký mlčení, protože to byla doba nejen teda už po těch Lidicích, ale teda každej tejden druhej visely plakáty rudý, česko-německý, kolik jmen, byli popraveni, zastřeleni, protože prokazovali nějakou činnost proti Němcům. A takoví tam byli i ti lidi souzení tady u Benátek někde tam u Dražic v takový veliký místnosti. Jestli to býval mlejn nebo něco, ale prostě upravená veliká místnost. Vzadu byla ještě kruchta a vepředu takový oddělení, kde zasedali v těch černejch hábitech obhájci a vepředu v německý uniformě soudce, a oni tam vodili postupně tyhlety lidi, aby potvrdili, že dávali německýmu zajatci, že ho podporovali, že mu dávali jídlo a ošacení a takovýhle věci. Takže to byly činy proti německé říši. Tak ti byli všichni až na jednoho odsouzeni k smrti. Obyčejný vesnický lidi. A začalo to tak, že jeden oral s kravkama u lesa tam někde a zastavil potom, vyndal si krajíc chleba, namazaný dva krajíce, tak se to dělalo vždycky, dva krajíce takový veliký. A z lesa vylezl otrhanej chlapík a parusky skazal: Ja Rus a peníze a jídlo nemám, ošacení. Tak on mu dal ten chleba a řekl: No boty máte hrozný děravý, já tady budu orat ještě zítra, já vám přinesu nějaký boty a řekl to doma manželce, sousedům. A oni dali jeden boty, pekař bochník chleba mu poslal a takhle na tom měli podíl. Takovejhle hroznej zločinnej podíl na tom měli, že za to byli odsouzeni k smrti. A byla tam mezi nimi jedna žena ve vysokém stupni těhotenství. A to byla manželka jednoho z těch mužů a ta byla odsouzená k popravě a jedině ze všech ten její manžel nebyl odsouzenej k smrti jako naschvál, ta drzost soudcovská, že tu matku, další dva životy připravili o bytí…“
