Vladek Lacina

„Otázka dopingu je velice ožehavá. Dnes se opět otevírá s ohledem na úspěchy socialistického sportu. Veslování v té době bylo všemi odborníky i neodborníky – já se považuju za neodborníka – považováno za sport nevhodný pro doping. Byla to kombinace silového a vytrvalostního sportu, kde převažovala spíš vytrvalostní složka. Tehdejší chemické laboratoře si to netroufaly řešit. Veslování bylo považováno za nedotknutelný sport. Nicméně bylo nám nabízeno oficiálně i neoficiálně posílení naší výkonnosti nedovolenými prostředky. Bylo to obvykle pod ,lékařskou‘ kontrolou, ale nevíme přesně, jakým způsobem ti lékaři to kontrolovali. Já i většina mých kolegů jsme to z principiálních důvodů odmítali. A mé soukromé řešení bylo to, že se matka seznámila s jistou endokrinoložkou, jejíž dcera také vrcholově sportovala a byla předmětem dopingového nátlaku. A tato paní doktorka v měsíčních pravidelných intervalech několik let odebírala mou krev a prováděla rozbory. V tomto směru jsem si tím pádem byl jistý, že nikdy nedojde k poskvrnění mé kariéry. Nikdy totiž nebylo vzhledem ke kolektivnímu stravování jisté, zda nedochází k dávkování anaboliky nevědomky. A toto byl jediný a myslím, že dost účinný způsob, jak tomu zabránit.“

„Rok 1984 znamenal pro mě a řadu sportovců zase velký zlom a velký úder olympijské myšlence. Nebylo to tak, že by se v listopadu řeklo, že olympijské hry nebudou. Všechny peníze a hlavně tedy úsilí sportovců, trenérů a funkcionářů se investovalo do přípravy. Začalo se to řešit až dva měsíce před odjezdem. O to to bylo drastičtější. Ti lidé, kteří byli maximálně namotivováni a obětovali tomu všechno, tak náhle asi měsíc před olympiádou najednou zjistili, že žádná olympiáda nebude a že důvody, pro které se tam nejede, jsou naprosto banální a evidentně zástupné a že se stali součástí jakéhosi politického soukolí. Mne a řadu kolegů tehdy poprvé napadla myšlenka, nakolik reprezentace socialistického státu není jen soukromou záležitostí sportovce, ale že je součástí jakéhosi vyššího plánu a hry, která není upřímná. Já jsem si tohle nikdy nepřipouštěl. Samozřejmě mě i dřív napadla myšlenka, jak reprezentovat socialistické Československo, když můj otec byl deset let zavřený na uranu. Ale já jsem to bral tak, že táta mi na to vydělal. A tím, že se dostávám do společenské elity té doby a že se stávám jakousi špičkou a reprezentantem, že si určitým způsobem vybírám dluh, který režim vůči mně má. Nevím, zdali to byla správná cesta. Ta olympiáda v Los Angeles otevřela v řadě případů oči těm lidem, kteří tuto zkušenost neměli.“