Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ariel Lafont ()

• narodil se 20. prosince 1960 ve městě Santiago de Cuba, Kubánská republika

• v roce 1986 dokončil studium na „Vysoké vojenské škole generála Antonia Maceo Grajalese v Havaně“ [Escuela Interarmas General Antonio Maceo Grajales en la Habana]

• od roku 1987 do 1993 působil jako tajný agent Státní bezpečnosti Kubánské republiky

• v roce 1989 vojáci Spojených států amerických zastavili v Panamském průplavu jeho loď a nechtěli ji nechat proplout, posádka byla uvězněna 43 dní na lodi bez vody a jídla

• ve stejném roce, 1989, všichni z posádky obdrželi vyznamenání od Fidela Castra za dokončení mise v Panamském průplavu

• jako námořník a pod-kapitán cestoval po celém světě

• v roce 2009, unavený z neustálých lží a intrik, se přidal k odpůrcům komunistického režimu

• od roku 2016 je aktivním křesťanem

• žije se svou druhou manželkou v Santiagu de Cuba, má dvě nevlastní dcery a několik vnoučat

„Člověk se jednou unaví ze všech těch lží, proto jsem se přidal k disidenci“, vysvětluje Ariel Lafont Isaac, námořník a bývalý agent kubánských tajných služeb, změnu svého přesvědčení a upuštění od komunistické ideologie a dodává: „dostanou se do tvého srdce, do tvého života, do tvé hlavy, pronásledují tě bez přestání, to se nedá vydržet.“

Námořník

Ariel Lafont se narodil 20. prosince 1960 v Santiagu de Cuba v Kubánské republice. Když byly Arielovi tři roky, jeho matka ho poslala na „Ostrov borovic“ [Isla de Pinos, dnes známý jako Ostrov mládeže], kde ho vychovávala jedna z jeho tet. Ariel strávili celé své dětství a dospívání mezi Ostrovem borovic a Havanou, kde pokračoval ve svém studiu po ukončení základní školy. Ariel byl výborným studentem a obdržel stipendium na „Vojenské škole pláž Girón v Havaně“ [Escuela Militar de Playa Girón en la Habana] a v roce 1986 dokončil studium na „Vysoké škole generála Antonia Maceo Grajalese v Havaně“ [Escuela Interarmas General Antonio Maceo Grajales en la Habana][1], kde promoval jako vojenský námořník. Ariel vzpomíná, že aby mohl studovat na tomto typu univerzity, musel být členem militantní komunistické mládeže a Komunistické strany Kuby. „Fidel Castro mi umožnil studium, dal mi všechno, přijal jsem to, aniž bych nad tím v té době přemýšlel. Chtěl jsem dokončit vysokou školu, mít dobrou práci, na nic dalšího jsem nemyslel,“ popisuje Ariel své rozhodnutí věnovat se studiu a následnému zaměstnání ve službách kubánské vlády. Ihned po dokončení magisterského studia byl zaměstnán na vládním remorkéru.

Bylo běžné převážet zbraně a drogy

Ariel si vybavuje, že ve svých pouhých 26 letech vydělával na kubánské poměry hodně peněz: „Po každé námořní cestě jsem si na Kubě mohl koupit pořádné auto, ale bylo to vykoupeno těžkou prací.“ Kromě uspokojivého finančního ohodnocení Ariel navštívil všechny kontinenty a mnoho zemí světa. Většina jeho zahraničních misí měly za cíl výlov ryb nebo přepravu potravin a spotřebního zboží, například vozil potraviny pro vojáky ve válce v Angole, které se Kuba ve druhé polovině 80. let účastnila. „Běžně se vozily zbraně do Ruska nebo do Severní Korey, na mé lodi jsem ale zbraně nepřevážel, jídlo pro Rusy a Korejce to ano. Velké dodávky zbraní mířily i do Panamy,“ dodává Ariel. Námořní bezpečnost sledovala obsah a množství nakládek, zda odpovídají nasmlouvaným zakázkám. Ve většině případů byly kubánské lodě a posádky najímány přímo zahraničními vládami. Ariel popisuje, že se tyto praktiky týkaly i obchodu s drogami: „Jednou jsme vyzvedávali náklad, kde bylo napsáno: ´Pomoc pro kubánskou mládež od Medellínského kartelu´, tak jsme to vyzvedli a převezli na Kubu. Zboží na naší lodí mělo skoro vždy hodnotu přes deset miliónů dolarů [americký dolar].“ Pokud chyběla část zboží nebo se něco rozbilo, musela celá posádka předstoupit na výslech ve Ville Maristě v Havaně [kancelář Státní bezpečnosti určena pro výslechy], dokud se nevysvětlily příčiny a celá situace. Státní bezpečnost zadržela Ariela na sedm dní kvůli převozu již zmíněné ´pomoci Medellínského kartelu´[2]. Další problematickou oblastí představoval lov ryb, jelikož kubánské lodě nebyly nasmlouvané pro státní záležitosti ani místní trh, nemohly převážet krevety nebo langusty. Pokud byly přistiženi, čelily vysoké pokutě: „Když by tě chytili potřetí, mohli tě poslat rovnou do vězení ´Kombinovaná věznice na východě´ do Guantánama,“ uvádí Ariel.

Špión Státní bezpečnosti

Ariel patřil mezi velmi úspěšné pod-kapitány, vždy se snažil překonat plán nakládky a dařilo se mu to. Mezi lety 1987 a 1993 působil jako agent Státní bezpečnosti Kubánské republiky. „Na lodi se vždy nacházeli tři špióni, když jeden nebo dva selhali, zbyl ještě jeden. Každý si hlídal svou informaci, každý pracoval sám za sebe,“ popisuje fungování tajných služeb. Námořní agenti museli do tří dnů po návratu na Kubu podat zprávu v Kanceláři Státní bezpečnosti v Havaně. „Nemohli jsme se zpozdit, každý předával jen své informace, podle přiděleného projektu. V roce 1989 jsem měl za úkol informovat o situaci v Rusku, mluvilo se tam o rozdělení bloku, nebylo to žádné překvapení, Kubánci věděli, co přijde [pád Sovětského svazu v roce 1989],“ popisuje Ariel své činnosti ve službách Státní bezpečnosti. Agenti měli povinnost podávat informace o vyslancích Kubánské republiky v každé zemi a speciálně jsme se zaměřovali na téma vojenství a armádu. „Pokud jsme zachytili, že se někde probírá cokoliv spojeného s vojenstvím s úřady daného státu, okamžitě jsme to museli nahlásit, informovat kubánské orgány,“ doplňuje Ariel.

Proč bych chtěl být hrdinou Republiky práce, když žádnou nemám?

V roce 1989 byl Ariel Lafont vyznamenán Fidelem Castrem za úspěšné dokončení obchodní mise v Panamském průplavu. Jeho úkol spočíval v přepravě zboží pro kubánskou vládu přes Panamský průplav na Kubu. „Fidel mi položil ruku na rameno, pamatuji si, že byl navoněn. Přijal nás také Ministr rybolovu a Raúl Castro“, popisuje okolnosti svého ocenění a vzpomíná: „Američané zastavili naši loď a drželi nás tam celých 43 dní, museli jsme jíst papír a karton, neměli jsme pitnou vodu, jen tu z motorů lodi, která byla plná olova, skončili jsme úplně dehydratovaní,“ popisuje Ariel incident, kdy byla kubánská loď zadržena vojáky Spojených států amerických a ti ji nechtěli nechat proplout. V roce 2006 Ariel upustil od své kariéry námořníka a kvůli vážné nemoci své matky se vrátil na pevninu do Santiaga de Cuba. Po návratu mu Státní policie oznámila, že jeho manželka odešla za jiným mužem, což přišlo Arielovi velice zvláštní: „Vůbec jsem to nechápal, ale oni se dostanou i do tvého srdce, do tvého života, do tvé hlavy, pronásledují tě bez přestání, provokovali mou ženu, celou mou rodinu, museli dělat to, co jim režim nakázal,“ vzpomíná Ariel se smutkem. I kvůli tomuto důvodu se v roce 2009 Ariel přidal k oponentům komunistického režimu: „Mé srdce už nebylo schopno mít z něčeho radost, konečně jsem viděl, co všechno mi režim dělal, poznal jsem, co je pravda a co je lež,“ vysvětluje. Když se přestal věnovat lovu ryb a přepravě pro kubánskou vládu, jeho loď z ničeho nic zmizela, o čemž mu vláda lhala a jeho loď ve skutečnosti skončila zničená v moři, k čemuž Ariel s hněvem dodává: „Proč bych chtěl být hrdinou Republiky práce, když žádnou nemám? Když cyklón Sandy v roce 2012 zdevastoval jeho dům, objevily se Arielovi vážné zdravotní problémy: „Dostal jsem infarkt, když jsem viděl svůj dům srovnaný se zemí. V roce 2016 jsem měl další infarkt, kvůli pracovním problémům a stresu. Když člověk nemá možnost odreagovat se, jednou to v něm všechno vybouchne, to přesně se mi stalo.“

Všichni by se měli zamyslet

V současnosti Ariel obchoduje s potravinami, konkrétně s rýží , fazolemi, masem a obilím, což je ale na Kubě nezákonné a Ariel tak čelí každodennímu nebezpečí zadržení a odsouzení. Žije se svou druhou manželkou a nevlastními dcerami v Santiagu de Cuba. „Státní bezpečnost mě chtěla zneškodnit, několikrát přišli i k nám domů, aby mě zatkli. Ale lež má krátké nohy, člověk nemůže zavírat oči do nekonečna,“ dodává. Už tři roky, od roku 2016, je aktivním křesťanem, což mu do života dle jeho slov vneslo klid a uspokojení: „Bůh přináší lásku, Bůh pro nás nechce nic špatného.“ Při přemýšlení nad současnou politickou situací na Kubě Ariel uvádí, že Díaz Canel[3] [prezident Kubánské republiky od roku 2018] je dobře připraven a je si vědom změn, které musí provést, avšak nejprve musí skončit éra předešlých politiků a mocných elit. „Kubánský lid dlouhou dobu obdivoval Revoluci z roku 1959, ale celé je to lež. Dnešní mládež už ví, kdo je kdo, nejsou negramotní, dříve se spokojili s kouskem půdy,“ popisuje Ariel naději na změnu situace na Kubě a uzavírá svou výpověď s přáním: „aby se všichni, kteří čtou tento příběh, na chvíli zastavili a zamysleli se.“

 

[1] Více infomací o Escuela Interarmas General Antonio Maceo Grajales ve španěském jazyce zde: http://www.cubadefensa.cu/?q=escuela-interarmas-antonio-maceo

[2] Více informací o Medellínském drogovém kartelu z Kolumbie jeho zakladateli Pablu Escobarovi zde: https://www.stoplusjednicka.cz/kdo-byl-pablo-escobar-kokainovy-kral-miloval-fotbal-venoval-se-charite

[3] Více informací o současném kubánském prezidentovi Miguelovi Díaz Canelovi (nar. 20. dubna 1960) zde: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/kuba-prezident-castro-miguel-diaz-canel/r~74dcc654430711e8a72bac1f6b220ee8/