Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anastázie Lahutová (* 1931)

• narodila se 30. listopadu 1931

• v lednu roku 1943 prodělala těžký úraz

• po dvouletém úspěšném léčení začala navštěvovat gymnázium ve Strážnici

• po dokončení biochemické školy v Olomouci roku 1949 nebo 1950 se stala laborantkou Fakultní nemocnice v Olomouci

• roku 1956 se provdala za Luboše Lahuta a měla s ním dvě dcery, žili v Bojkovicích

• v té době pracovala v závodní laboratoři v Bojkovicích

• na důchod se přestěhovali do Blatnice pod Svatým Antonínkem, dům stavěli od roku 1967

Anastázie Lahutová se narodila roku 1931 do zemědělské rodiny v Blatnici pod Svatým Antonínkem Anně a Janu Míškovým. Rodina spravovala deset hektarů polností, stejně jako mnozí další ve vsi. Měla mladší sestru Františku a mladšího bratra. Vyrůstala v typickém venkovském prostředí. Pásla husy, chodila na klásky a nedílnou součástí jejího života – stejně jako všech ostatních obyvatel Blatnice – byla návštěva nedaleké kaple svatého Antonína Paduánského, kde působil páter Šuránek.

Fatální úraz

„O Vánocích roku 1942 jsme dostali pod stromeček saně, které šly furt doleva. Strýc jich dělal. Po mši jsme jeli z kopečka, vše už bylo porozmrzané, ale na silnici byla ještě poledovica. Když jsme jeli do velikého oblouku, tak jsme to nezvládli, narazili do silničního sloupu a zatočili jsme se. Na několika místech se mi zlomila noha a pánev.“ Úraz se odehrál krátce po vánočních svátcích 3. ledna roku 1943. V neutěšeném válečném čase se pamětnici dostalo nedostatečné zdravotní péče. Dlouhé měsíce zápasila s otevřenými hnisajícími zlomeninami. V květnu propadla agonii a rodina pomalu začínala chystat její poslední záležitosti.

Tati, já mám hroznou chuť na třešně

Místní farář, na jehož jméno si již pamětnice nevzpomíná, uspořádal za Anastázii velkou pobožnost. Děti  - spolužáci z ročníku místní základní školy za ni šly ke svatému přijímání. Druhého dne jako zázrakem Anastázie po týdnu požádala sestru o jídlo. Následující měsíce pro ni byly bolestné, ale vedly k ustálení zdravotního stavu. Páter Śuránek, který cítil spoluzodpovědnost za její úraz, který si přivodila po bohoslužbě u svatého Antonína, s velkou radostí seznal, že se na něj rodina pamětnice nehněvá, často je s dotazem po jejím stavu navštěvoval a stal se takřka členem rodiny Míškových.

Studium s handicapem

Anastázie díky doučování dohnala promeškanou studijní látku, dokončila měšťanku a stala se studentkou gymnázia ve Strážnici. Všichni ostatní členové její rodiny prožívali represe spojené s kolektivizací. Pamětnice byla zcela mimo toto dění a sváděla boje na svých vlastních frontách. Nohu měla o osm centimetrů kratší a koleno srostlé. Denně chodit dva kilometry na vlak by pro ni znamenalo nepřekonatelnou obtíž, žila tedy během studia v klášteře. S rodinou však byla spojena jemnými nitkami perzekuce za svůj původ. Po dokončení gymnázia jí bylo odepřeno studium na vysoké škole. Z druhé strany její sestra ukončila na popud svého otce studium zdravotnické školy – jako sounáležitost s řádovými sestrami, které pamětnici tolik pomohly v její nemoci a nyní podléhaly Akci Ř. Anastázie chtěla ještě studovat, a tak pokračovala na střední biochemické škole v Olomouci. „Chodila jsem do školy a byla jsem jaksi bokem. V Blatnici už na mě zapomněli. Cítila jsem se sama.“

Druhý zásah Boží milosti

„Bývaly jsme na internátě tři děvčata a v Olomouci bylo asi pět posádek. Říkaly jsme si: ‚Hlavně žádného vojáka! Každý už nějakú děvčicu doma má.‘ Ten můj byl důstojník, takže mohl chodit v civilu. Nevěděla jsem to. Když jsem to pak řekla děvčatům, myslela jsem, že se smíchy vyvrátí.“ Během studia chodila pamětnice zpívat do sboru, kde se seznámila s Lubošem Lahutou. Pro svůj handicap s vdavky nepočítala, ale Luboš byl rozhodnut a roku 1956 se ve Svatém Antoníčku vzali. Měli dvě dcery, Alenu a Jitku. Žili v Bojkovicích u manželových rodičů a následně si zajistili samostatné bydlení. Anastázie Lahutová byla zaměstnaná v závodní laboratoři.

Rozdílné postoje

Luboš byl členem KSČ. Ideově se mu podlomila kolena poprvé, když roku 1957 jednotné zemědělské družstvo Blatnice likvidovalo rodinné hospodářství Míškových. Podruhé se srpnovým příjezdem tanků. Pro svůj nesouhlas byl ze strany vyloučen. Anastázie Lahutová byla celý život silně věřící a k víře vedla i své dcery.

Návrat ke Svatému Antoníčkovi

Roku 1967 začali stavět v Blatnici dům a na důchod se do něj přestěhovali. Zřídili si malé hospodářství. Luboš začal navštěvovat mše. Dnes žije pamětnice obklopena svou blatnickou rodinou a obloukem se vrátila k rodinné sounáležitosti.