Josef Lambor

„Bývaly všelijaké schůze na založení družstva a vždycky to vyšlo tak, že žádný tam nechtěl vstoupit. Došlo to tak daleko, že bývalému starostovi dali nůž na krk, že když to nepodepíše, tak ho s celou rodinou vystěhují do pohraničí. Dělal tehdy starostu a já jsem byl také v národním výboru, a tak jsme všichni rozhodli, že to kvůli němu podepíšeme, protože on byl vážený člověk a my jsme, bych řekl, ho měli rádi.“

„Když se blížila fronta, tak lidi si chystali nějaké kryty, aby byli mimo barák, protože se nevědělo, co a jak bude. Vím, že jsme měli přes dvě stavení taky vykopaný kryt. Bylo to celé v zemi a zakryté zeminou, aby nebylo vidět, že tam něco je. Tak tam jsme přečkali celou frontu. Mohlo nás tam být tak deset dvanáct a nebylo tam světlo. Svítili jsme, jen když bylo potřeba.“

„Zřejmě tady fungovali partyzáni a právě tu noc, jak tady spali [němečtí vojáci], tak je napadli partyzáni a toho, co byl venku na hlídce, zastřelili. Došlo k přestřelce. Na to si vzpomínám. Otec nás vzbudil a říkal: ‚Lehněte si všichni na zem, protože se může cokoli stát.‘ On už byl ve válce, tak věděl, o co jde. Tak jsme si polehali v noci na zem. Došlo to tak daleko, že během přestřelky byl jeden Němec usmrcený a potom z toho byly veliké polízačky. Starosta z toho měl veliké problémy, ale protože byl taky v první světové válce, tak uměl německy a s těmi Němci se domluvil, že za to nemůžeme, že sem partyzáni odněkud přišli. Takže z toho obec vyvázla dobře. Jinak by to dopadlo kdovíjak. Když jsme potom po válce opravovali barák, tak jsme ve zdi ještě nacházeli díry po kulkách, co se střílelo.“