Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aleš Lamr (* 1943  †︎ 2024)

• narozen 12. června 1943 v Olomouci

• dětství prožil v Litovli

• otec po únoru 1948 přišel o keramickou dílnu

• roku 1957 odešel do učení do ostravsko-karvinských dolů

• v roce 1960 se dostal na střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně na obor scénografie

• v roce 1964 přesídlil do Prahy

• působil v Armádním uměleckém souboru (AUS)

• v letech 1966 - 1968 získal místo asistenta režie na Barrandově

• od roku 1968 provozoval svobodné umělecké povolání

• v sedmdesátých letech nemohl prezentovat díla v galeriích

• roku 1981 se účastnil exteriérové výstavy Malostranské dvorky

• v období normalizace konvertoval k víře

• zemřel 16. února 2024

Aleš Lamr přišel na svět 12. června 1943 v Olomouci, dětství ale prožil v nedaleké Litovli. Městu se přezdívalo moravské Benátky. „Narodil jsem se do keramické rodiny. Otec, strýc a dědeček byli kamnáři a keramici. V prostředí naší dílny jsem vyrůstal a podvědomě nasával unikátní výtvarnou atmosféru,” vysvětluje Aleš Lamr. 

Byť by se zdálo, že mladému Alešovi nestojí nic v cestě k umělecké dráze, život mu komplikoval kádrový posudek, kde byl veden jako syn živnostníka. Po základní škole se tak stal hornickým učněm v ostravsko-karvinských dolech. „Chtěl jsem prostě za každou cenu odejít z Litovle takzvaně do světa. Mohl jsem si vybrat. Buď budu zedníkem, nebo horníkem,” vysvětluje pamětník. 

 

Z hornického učiliště na uměleckou školu

Otec František Lamr jako živnostník o svou keramickou dílnu v důsledku komunistického převratu přišel. „Já jsem to ještě v té době nevnímal. Byl jsem malý, ale později, když mi bylo 14 let, tak mi docházelo, co se stalo. Oni totiž z té keramické dílny udělali skladiště stavebnin. Místo džbánů a talířů zde byl cement a vápno a to byla obrovská škoda.”

Aleš Lamr jako učeň v ostravsko-karvinských dolech zároveň docházel na základní uměleckou školu, kde mohl nadále rozvíjet svůj výtvarný talent. První rok pracoval na povrchu, kde se naučil sekat ze dřeva, jak vázat vzpěry a různé jiné součástky. Zde si také získal vztah k práci se dřevem. „Horničina byla i přes mou romantickou duši nakonec dřina.” Aleš se i během práce v dolech nakonec dostal k výtvarné činnosti v propagačním oddělení. Z Ostravy se následně přesunul do Brna, kde začal studovat střední uměleckoprůmyslovou školu. 

Pamětník měl v mládí štěstí na autority, které uměly vycítit jeho výtvarný talent. Ať už šlo o základní školu, nebo o hornické učiliště, kde mu například politicky nepohodlný bývalý geolog věnoval klíče od kabinetu, kde si mohl kreslit a seznamovat se v knihovně s malíři třeba i francouzské moderny. 

V Brně si Aleš Lamr záměrně vybral univerzální obor scénografie, která mu dala průpravu v malířství, sochařství, architektuře a grafice. „Učil mě tehdy brněnský architekt J. A. Šálek, který byl neuvěřitelně vzdělaný antikomunista. Mimochodem získal druhé místo v architektonické soutěži na operu v Sydney,” vysvětluje Aleš Lamr. Během studií chtěl využít všechny možnosti a zkoušel si tak pestré výtvarné techniky.

 

Do Prahy!

Po neúspěšném přijímacím řízení na AVU si Aleš Lamr plánoval, že bude studovat pedagogickou fakultu s výtvarným zaměřením. V polovině šedesátých let často jezdil do Prahy za kulturou, navštěvoval výstavy a chodil na divadelní představení. V roce 1964 potkal na Národní třídě kamaráda mima Ctibora Turbu, který se později zapsal ve svém hereckém oboru mezi světové špičky nonverbálního divadla. Ten mu doporučil, ať se přihlásí na jeho místo v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (AUS), což se také podařilo. Dostal se tak nastálo do Prahy a postupně začal plnohodnotně nasávat atmosféru rozvolněných šedesátých let. „Snažil jsem se to všechno vstřebat, což mi usnadňoval kolektiv a hlavně kulturně živá Praha té doby,” popisuje s odstupem.

Do „Ausu“ Aleš Lamr nastoupil v roce 1964. Jako mim spadal do sekce baletního souboru a s ironickým úsměvem konstatuje, že dostával příplatek za fyzickou námahu. Jednalo se o 1200 korun, což představovalo na tehdejší poměry slušnou výplatu. „Pro mě to bylo skvělé období, já měl v Ausu svůj vlastní prostor, kde jsem mohl malovat. My jsme později navrhovali propagační materiály pro všechny soubory a po práci jsem se mohl věnovat vlastní činnosti,” vrací se k důležitému momentu své tvůrčí dráhy. 

Nakonec ale Aleše z Ausu poměrně brzy vyhodili, prý kvůli účasti na divoké kolaudaci v bytě dcery popraveného komunistického politika Ludvíka Frejky. Večírek v bytě gradoval, po incidentu s jedním ze sousedů přijela k Frejkům policie. Aleš Lamr jako člen Ausu v uniformě chtěl pochopitelně utéct, ale v jednom z pater panelového domu ho do svého bytu zavlekl podsaditý starý pán do půl pasu nahý. 

„Strhnul mě dovnitř. Já jsem stál jako opařený. Na věšáku totiž visela generálská uniforma s lipovou ratolestí. Posadil mě ke stolu a řekl, ať si dám třešně. On mezitím volal do Ausu a mně bylo jasné, že už je všechno jedno. Tak jsem jedl třešně a střílel jsem po něm pecky. Za chvíli přijela ozbrojená eskorta a odvezli mě na pražskou posádku na náměstí Republiky, kde jsem dostal deset dní natvrdo,” vysvětluje svůj groteskní konec v Armádním uměleckém souboru. 

 

Ateliér v šatně u topičů

Aleš Lamr se po vojně v roce 1966 díky kamarádovi dostal k práci ve filmových ateliérech na Barrandově, kde pracoval jako asistent režie přibližně dva roky. Byť se jednalo o období zlaté éry československého filmu, nedostal se k žádnému režisérovi z československé nové vlny. Pracoval např. s Ivo Novákem na filmu Maratón. Dále natáčel s režisérem Balíkem film Ta třetí a poslední snímek spoluvytvářel s Ladislavem Helgem. 

V té době se paralelně stále věnoval vlastní výtvarné činnosti. Sdílel ateliér se svou tehdejší přítelkyní Helenou Pospíšilovou, později Wilsonovou (v roce 1972 si vzala Paula Wilsona) v Lucerně ve Štěpánské ulici. Spíše než ateliér to byla šatna topičů. To byli většinou odložení akademici, doktoři práv, překladatelé z angličtiny, kteří v práci „na koleně“ překládali články pro akademii věd. Zde maloval dva roky. Postupně se Aleš Lamr stal jedním z členů tzv. Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde se u pivního stolu potkávali umělci jako Karel Nepraš, Jan Steklík, Naděžda Plíšková, Eugen Brikcius, ale také Ivan Martin Jirous. 

 

Kdyby mě zastřelili, tak by mě nemohli identifikovat

V roce 1968 vážně uvažoval o tom, že odejde z postu asistenta režie na Barrandově. Váhání urychlila náhoda. „Jednou jsme s kamarádem z hecu vystavovali svoje obrazy na Karlově mostě a něco jsme i prodali. Shodou okolností šel kolem šéfredaktor Výtvarné práce Jiří Padrta s fotografem Janem Ságlem, kteří nám řekli, že mezi kýčaře nepatříme.“ Aleš Lamr na pozvání Jiřího Padrty zašel do redakce Výtvarné práce, vyplnil přihlášku a následně ho vzali jako kandidáta ve Svazu výtvarných umělců. Mohl se tak svobodně věnovat výtvarnému umění, což stihl těsně před osudným 21. srpnem 1968. 

V ten den se Aleš Lamr nacházel ve své garsonce na Zahradním Městě. „Dozvěděl jsem se, že je bitva o rozhlas, tak jsem běžel na tramvaj a v půlce cesty jsem si uvědomil, že nemám občanský průkaz. Napadlo mě, že kdyby mě náhodou zastřelili, tak by mě nemohli identifikovat. Tak jsem se pro něj vrátil a běžel jsem k rozhlasu, kde jsem okouněl, vykřikoval a mával pěstičkama,” popisuje svou účast během okupace v roce 1968. 

 

Láska místo emigrace

Nástup normalizace přibrzdil i Lamrův vývoj jako tehdy již etablovaného umělce. „Když se v roce 1969 pokoušel probudit letargickou společnost sebeupálením Jan Palach, zbytečné to nebylo, ale člověk přesto cítil, že už je po všem,” komentuje začátek konce uvolněných poměrů. Jedním z úniků od kruté normalizační reality byla navrácená rodinná keramická dílna v Litovli. 

Sestra Aleše Lamra Eva vycestovala v roce 1969 do Švédska za svým přítelem, kterého si později vzala. Otevřela se tak možnost podívat se na Západ, což také ve stejném roce Aleš využil. „Oni už tam na mě chystali lágr, že budu emigrovat, ale já jsem tam nevydržel. O emigraci jsem uvažoval, ale láska byla silnější,” popisuje své pohnutky ohledně potenciálního útěku z vlasti. V té době už se seznámil se svou budoucí ženou Blankou. 

Kvůli sestře žijící na Západě byl předvolán i k výslechu na StB. Několik let na něj byl veden svazek s názvem Malíř, který však nikdy nečetl. „Od kamaráda doktora jsem si vzal nějaký prášek, abych si zvednul sebevědomí. Vstoupil jsem do toho příšerného prostředí kachlíkárny, kde člověk procházel chodbami s mřížemi se štěkajícími psy. To bylo hrozné,“ vrací se k výslechu v Bartolomějské ulici. Ze spisu vyplývá, že byl pod dozorem hlavně kvůli svým cestám do zahraničí. 

Během sedmdesátých a osmdesátých let několikrát vycestoval do Francie, západního Německa, Belgie, Amsterdamu a nakonec i do USA, kde se setkal s Medou Mládkovou. Vždy měl štěstí, že bydlel u svých kamarádů emigrantů. 

 

Když to nejde v galeriích, můžeme na louku

Aleš Lamr se v roce 1972 přestěhoval na Malou Stranu na Valdštejnské náměstí do bytu po emigrantovi. Jak popisuje, tehdy tam chtěl žít každý výtvarník a jemu se tento sen splnil. „Tehdy na Valdštejnském náměstí stálo jedno auto, žádní turisté, všude omlácené fasády a dřevěné lešení, aby nepadaly římsy na lidi na ulici,” popisuje prostředí Malé Strany v sedmdesátých a osmdesátých letech. Část roku také trávil Aleš Lamr se ženou a později s prvním dítětem na venkově v Potštejně, kde měl vlastní ateliér a často ho navštěvovali přátelé umělci. 

V té době začali tvořit akce v plenéru, protože Aleš Lamr a jeho generační souputníci nemohli vystavovat v galeriích. „Jistým způsobem to bylo apolitické. Spíš jsme si s komunisty hráli. Dělali jsme třeba jednu výstavu v protiatomovém krytu, ale než na to komunisté přišli, obrazy už byly dole a my na ně udělali dlouhej nos,” říká pamětník s tím, že ho tehdejší režim vždycky bavilo podfouknout. 

Kromě individuálních výstavních akcí v přírodě se Aleš Lamr účastnil i legendární akce Malostranské dvorky v roce 1981. Pololegální venkovní výstava, kterou vymyslel sochař Čestmír Suška a Jiří T. Kotalík, byla samozřejmě trnem v oku Státní bezpečnosti. „Oni mě vyzvali s tím, že mám jeden z nejkrásnějších dvorků na Malé Straně, tak ať si tam vystavím sochy. Bolševik se vůbec nestačil zorientovat. Navíc to pro ně bylo nedostižné tím, jak šlo o dvory a lidé tam museli zcela běžně chodit, takže to nemohli zamknout,” popisuje svůj vlastní pohled na jednu z nejdůležitějších výtvarných akcí mladší generace československých umělců. 

 

Obrat k víře

Vzhledem k tomu, že byl Aleš Lamr blízko lidem z disentu, přirozeně před ním stálo také rozhodnutí, zda podepsat Chartu 77. On se však místo toho stát se chartistou rozhodl jít cestou víry. Definitivní rozhodnutí paradoxně přišlo po setkání s Václavem Havlem. 

„Moje kamarádka měla narozeniny ve stejný den jako já, a tak jsme se rozhodli to oslavit na naší chalupě s tím, že pozve ještě svoje kamarády. Jeden z těch kamarádů byl i Václav Havel.” Po divoké oslavě si Aleš Lamr řekl, že už toho bylo dost a se ženou se rozhodli definitivně spojit své životy s vírou v Boha. Setkávali se následně tajně s několika skupinami věřících po domech, sdíleli nadšení a samozřejmě se víra promítla i do pamětníkovy výtvarné tvorby. 

„Byl to vlastně částečně i takový útěk. Režim mě díky tomu už tolik nezajímal, ale pravidelně jsme se modlili proti démonu komunismu. Byla v tom také určitá dávka odvahy, která se mi líbila. Když pak přišla Charta 77, tak jsem řekl, že já jsem věřící a radši se obrátím na Hospodina,” uzavírá popis této nové životní kapitoly umělec Aleš Lamr. 

 

Nedotáhli jsme to do konce

S Václavem Havlem udržoval přátelství i v následujících letech. „On mi vždycky říkal, že by potřeboval jednou za čas nějakou grafiku. Tak jsme se vlastně docela sblížili,” popisuje Aleš Lamr setkávání s Havlem v období sedmdesátých a osmdesátých let. Po revoluci byl vyzván architektem Miroslavem Masákem a tehdy už prezidentem Václavem Havlem, aby vymaloval místnost sekretariátu, kde měl svým dílem oživit prostor po prezidentu Husákovi. 

Revoluční dny v roce 1989 přijal s pochopitelnou radostí. „Najednou se člověk nadechl. Říkal jsem si: ‚Tak jsem se toho dožil i v relativně slušném věku,‘” vzpomíná Aleš Lamr. V pozdějším vývoji politických událostí vypichuje první svobodné volby a zároveň připomíná, co po roce 1989 vyčítal Václavu Havlovi: „Byla chyba, že s komunisty nezametli, měli být důslednější. Dodnes kvůli tomu trpíme, protože to nebylo dotažené do konce,” komentuje s odstupem času Aleš Lamr. 

Po revoluci se v devadesátých letech pamětníkovi umělecky dařilo, i proto, že přijeli kupci ze zahraničí, a do roku 1996 zažíval ve svém oboru prosperitu. V Německu pořádal mnoho výstav díky přítomnosti několika pravidelných sběratelů. Ze současné politické situace nadšený není. „Tahle doba je jistým způsobem smutná, frustrující. Političtí představitelé se chovají jako diletanti. To by Havel koukal, co se tady děje,” uzavírá své vyprávění pro Paměť národa významný umělec Aleš Lamr.