Jaroslav Lamr

"Práce spočívala v tom, že operativec se zaměřil na prostředí koncentrace vízových cizinců, kteří přijížděli do okresu. Když šlo o rodinu, snažili se zjistit maximum informací o rodině, členech, příbuzných, známých, ze kterých se tipovali lidé s možností zaverbování a zjištění přehledu o rodině. U služebních cest, to byly továrny na Příbramsku, uranové doly, rudné pole, světoznámý podnik Hamiro, tam všude jezdili cizinci za účelem obchodu. Takže se hledali lidé, kteří s nimi přišli do služebního styku a mezi nimi se tipovala agentura k obsazení těchto lidí, cizinců. Zajímavé bylo, že když se člověk po roce 1989 dozvěděl u některých akcí, které prováděli kolegové, ne že bych o tom nevěděl v době služby, o zradě ve vlastních řadách. Ale až po roce 1989 jsem se dozvěděl detaily. A když tak hodnotím svou práci, tak na stykové bázi na zastupitelské úřady v České republice, ať se člověk snažil jakkoli, stejně nemohl ničeho dosáhnout, protože ve svých řadách jsme měli člověka, který byl zaverbovaný britskou zpravodajskou službou. A každý zájem, který kdokoli ze středočeského kraje projevil o Anglii, byl schopen rozkrýt. Jednak byl řídící pracovník nás operativců StB, navíc měl možnost neomezené lustrace. Takže snaha byla marná. Ten člověk se jmenoval Jiří Kroča a nikdy by se na to nepřišlo, kdyby neumřel na infarkt a jeho manželka, sovětská státní příslušnice, neodnesla spojovací prostředky na centrálu StB v Praze, kde s hrůzou zjistili, že Kroča je agent Angličanů."

"Měl jsem štěstí, že jsem nezasahoval do ničeho, co by mi bylo vyčítáno později. U problematiky vízových cizinců jsem nezažil akci, která by vzbuzovala pozornost. To byl rutinní zájem o občany Československé socialistické republiky a cizince a rutina byla daná: soustřeďovat se na informace. Na tom dobrodružného nebylo nic, snad s výjimkou, když se šlo do bytů. Dělala se odluka majitelů bytů, ti lidé se museli pod nějakou legendou zkrátka pohlídat, aby vám neskočili na záda, když jste byli v cizím kvartýru. Předvolávalo se na vojenskou správu, na dopravku, na pasovku, k doktorům, děti ve škole byly hlídané. Do bytů se musely sehnat klíče. Na pracovišti daných osob nebo u jejich dětí ve škole, různým předvoláním někam, kde si pak klíče nechali u šatů v kapse. Tak se vzaly, orazily na plato s hmotou a pak je technici udělali. Někdo na to neměl nervy. Pamatuju kluka, ten nebyl schopný trefit se do krabičky. Často hrály roli minuty. Byla krabička s plastelínou a on se nemohl trefit, aby klíč orazil. Byly to nervy. Pak byli v bytě jak operativci, tak lidé ze 6.správy, kteří instalovali samotné úkony. Když šlo o úkon dlouhodobý, byl složitější. Ten trval několik hodin. Zasekávalo se do zdi, ta se malovala, sušila, žehlila. Ale to se dělá dneska také, to dělá každá služba, jen jde o to, v čí prospěch. My ve prospěch komunistů a ti dnes, pro ty, co tam jsou. Vždyť se toho tolik nezměnilo."