Hana Lančíková

* 1938

  • ,,My jsme jednou měli test ze zeměpisu. A my, tři holčičky, jsme se učily na ten test a byly jsme z toho strašně nervózní, ze zeměpisu, protože se zakreslovaly tehdy řeky a hory a já nevím co. Hrozně jsme se bály. A pak jsme už odcházely, protože já jsem musela jít mamince koupit salám, a ty moje kamarádky šly se mnou. Potkaly jsme mého bratra. A ten řekl: ,Co z toho děláte takovou záležitost, udělejte si taháky, a bude to v pořádku.´ A my jsme přišly do toho řeznictví, tam byla velká fronta, a stály jsme tu frontu a vykládaly jsme si. Jedna z nás, Marcelka, říkala: ,Myslíš, že bychom si měly ten tahák udělat?´ Ta druhá říká: ,Takovou harmoničku.´ No prostě jsme se tak radily. Pak jsme se rozešly a šly jsme každá domů. Příští den jsme přišly do školy a přišla naše třídní učitelka a řekla: ,Dozvěděla jsem se, že někdo z vás má tahák do zeměpisu. Ať ho okamžitě dá na lavici!´ Nikdo nic na lavici nedal a ona nám řekla: ,Pamatujte si, že se nemáte nikdy bavit ve frontě nebo kdekoli, kde je moc lidí, o tom, co chcete nebo nechcete dělat, protože nevíte, kdo vás poslouchá.´ To byla manželka předsedy národního výboru. A já jsem užasla, že někomu stálo za to jít do školy a žalovat na tři pitomé holčičky.“

  • ,,Jednou, to bylo někdy v lednu 1945, to už jsem byla školačka, mi můj bratr řekl, že se půjdeme podívat do papírnictví, a v papírnictví mi řekl, že se půjdeme podívat na nádraží, že tam pojedou vlaky z koncentráku. Nevím, kde se to dozvěděl. A skutečně, když jsme přišli na nádraží, tak projížděl vlak, ve kterém stáli – v těch otevřených vozech – stáli lidé, zbědovaní, v pruhovaných oděvech. Já si pamatuju, že mnou to naprosto otřáslo a vůbec jsem se s tím nemohla srovnat jako dítě. A pamatuji si dodneška, že vždycky když jsem náhodou přijela do Přerova a podívala jsem se na podlahu, na dlážku na nádraží, tak jsem si ten okamžik připomněla.“

  • ,,Můj otec na zahradě nechal postavit kryt, tak chodili studenti k nám. On vždycky byl nálet – a pak byl odvolán. A jednou přišli zase: chlapec, který se jmenoval Chaloupka, a ještě jeden – s tím, že u nás není bezpečno, a utekli do Žebračky. A stalo se, že byl jediný nálet v Přerově, kdy chtěli bombardovat Meoptu, a strefili se do nemocnice, do Žebračky, a ten chlapec, ten Chaloupka, tam zahynul. Zasáhla jej střepina. A to bylo pro mě strašné. Taková událost strašidelná. A já jsem potom propadla tomu, že jsem pořád dělala na pískovišti hrobečky Chaloupky. A tím jsem strávila strašně moc času. Potom jsem dělala ptáčkům hřbitovy. To byl velmi nepřímý zásah.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 30.05.2024

    (audio)
    délka: 02:34:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žili jsme v opravdu bizarní době

Hana Lančíková, 1968
Hana Lančíková, 1968
zdroj: archiv pamětníka

Hana Lančíková se narodila 5. července 1938 v Přerově do rodiny právníka a klavíristky. Její prarodiče z matčiny strany se v roce 1941 přihlásili k německému občanství, což mělo za následek, že jim později zabavili vilu. Během války v Přerově zažila smrt bratrova kamaráda při bombardování, schovávání v krytu, přestřelky na konci války i pomstu německým kolaborantům. Také jí silně otřáslo, když viděla z koncentračních táborů vracející se vlaky plné zbídačených lidí. Jejím strýcem byl František Lančík, poslední předválečný starosta Přerova a příslušník protinacistického odboje, jemuž Němci popravili ženu a osmnáctiletou dceru. Nástup komunismu byl pro intelektuální rodinu Lančíků velkým zklamáním. Ona sama dospívání prožila v kritických 50. letech. Po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) působila jako herečka nejdříve v Uherském Hradišti a poté v olomouckém divadle, kde za téměř 40 let svého působení ztvárnila řadu rolí. Zahrála si také ve filmu režiséra Juraje Jakubiska Tisícročná včela. Sametovou revoluci a pád železné opony v roce 1989 vítala. V květnu 2024, v době natáčení, žila ve svém bytě v Olomouci.