Jiří Langer

„Brzy po založení Oravské galerie jsme dostali inspekci z federálního ministerstva vnitra. Přijeli dva pánové, kteří se zabývali kulturou. Měli prověřit, jestli ta galerie vůbec existuje a co to tady vlastně děláme. Prohlédli naše první sbírky, nic neřekli a odjeli. Jenže po třech týdnech si mne zavolal náčelník Okresní správy Veřejné bezpečnosti do Dolného Kubína a strašně se rozčiloval. Dostali příkaz, aby v celém okrese zabezpečili kapličky proti rozkrádání. Hromadně se totiž ztrácely sošky svatých a já na to ty pány upozornil. ‚Na Šumavě jsme si z kaplí dělali střelnice a tady je máme chránit? K čemu to je?‘ vztekal se ten náčelník.“

„Musím říct, že na té Oravě to nebylo takové jako tady. Já jsem se vylekal, když jsem přišel do Rožnova. To bylo něco hrozného. Předseda městského výboru strany chodil jako gestapák v koženém kabátu. Zažil jsem okupaci. Takže ve mně kožený kabát vzbuzuje strach. Já jsem viděl esesáky s odznáčky v klopách kožených kabátů. Všichni se jich báli. Tedy ne esesáky, ale gestapo. To bylo to nejhorší v Rožnově, co jsem zažil. A protože jsem byl členem strany, musel jsem chodit na schůze, kam patřil také ten městský národní výbor. Tam také byli dva velice nebezpeční lidé a já to musel přežít. Později ale vznikla Chráněná krajinná oblast Beskydy. Okamžitě jsme se s nimi spojili do jedné stranické organizace a to už bylo o něčem naprosto jiném.“

„Byl jsem v práci na oravském zámku, když začala houkat siréna. Hasičský poplach! Vyběhli jsme na terasu a uklízečka volala na hasiče, kde že to hoří. ‚Dlhá horí!‘ křičeli hasiči. Otočil jsem se a uviděl nad krajinou obrovský hřib dýmu, jako po výbuchu atomové bomby. Sebral jsem první kolo, které mi přišlo pod ruku, a ujížděl k Dlhé ve strachu o svou ženu. Učila tam ve škole. Dostal jsem se na kraj vesnice, zahodil kolo, vběhnul do toho dýmu a hledal Jarku.“