Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Langr (* 1941)

• narozen 27. dubna 1941 v Mikulovicích u Pardubic

• otec Josef Langr byl lidoveckým politikem a později krajským tajemníkem Národního souručenství v Pardubicích

• dědeček Alois Fryček vlastnil Kašparovu cihelnu v Mikulovicích, o kterou přišel roku 1948

• prarodiče z otcovy strany odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), za což byli oba strýcové Petra Langra odsouzeni

• v listopadu roku 1954 byl Josef Langr zatčen za vlastizradu a odsouzen na deset let

• kvůli nepříznivému kádrovému posudku nemohl pamětník studovat

• pracoval jako topič a malíř-natěrač

• soukromě studoval u akademického malíře Františka Vincence Danihelky v letech 1961–1969

• úspěšně vystudoval střední průmyslovou školu stavební v roce 1983

• po pádu komunistického režimu se otci dostalo posmrtné rehabilitace

• v době natáčení, v roce 2024, žil pamětník v Jezbořicích u Pardubic

Přestože se v rodině Langrových nelpělo na věcech, ztráta veškerého rodinného majetku a domova jim obrátila život vzhůru nohama. Nejhorší a nejnáročnější chvíle však přišly v listopadu roku 1954, kdy byl bez jakýchkoli informací a důvodů uprostřed noci zatčen a odvezen pamětníkův tatínek Josef Langr. Po této události se rodina marně dlouhý rok a půl pro něj snažila sehnat pomoc a zjistit příčiny vedoucí k jeho zatčení. 

Baťa umožnil dědečkovi se osamostatnit

Petr Langr se narodil 27. dubna 1941 v Mikulovicích u Pardubic. Tatínek Josef Langr (* 1909) byl lidoveckým politikem a později krajským tajemníkem Národního souručenství v Pardubicích. Maminka Ema Langrová (* 1921) se starala o domácnost a o syny Petra (* 1941) a Josefa (* 1942). Maminčin tatínek Alois Fryček (* 1888) vlastnil Kašparovu cihelnu v Mikulovicích, kterou získal díky pomoci Tomáše Bati. „Maminka a její rodiče byli Moraváci. Dědeček působil jako Baťův správce cihelen a velmi rád nám vyprávěl, jak si ho jednou zavolal Baťa a povídá mu: ‚Podívejte se, už je vám padesát. Mám za vás již náhradníka. Vy se musíte osamostatnit, takže vás teď vyplatím a pomohu vám najít nějakou cihelnu,‘“ vypráví s úsměvem Petr Langr. Nedaleko od cihelny stála i rodinná vila, ve které Langrovi společně žili s maminčinými rodiči.

Rodiče pamětníka od dětství vedli ke katolické víře a soběstačnosti. Na politickou kariéru svého tatínka Josefa Langra si pamětník příliš nepamatuje. „Byl jsem strašně maličký, když působil jako politik. V roce 1948 s tím skončil, takže si okolnosti jeho politické činnosti nepamatuji,“ vysvětluje.  

Rok 1948 všechno změnil

Válečná léta zachytil na svých prvních dětských obrázcích. „Je zajímavé, že právě z období války nacházím ve starých papírech jen samé vojáky, přestože jsem o válce nic nevěděl,“ vypráví Petr Langr. Zato rok 1948, který přinesl nové upořádání světa, se nesmazatelně dotkl i rodiny Langrových. Aloisi Fryčkovi byla vyvlastněna cihelna a následně byla celá rodina vystěhována z vily do nedaleké budovy, která byla původně využívána jako skladiště. Cihelna za války utrpěla několik stavebních škod a v padesátých letech minulého století byla zbourána, takže o ni rodina přišla navždy. Rodiče Josefa Langra, Jan a Anna Langrovi, odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), což uvrhlo do vězení oba strýce Petra Langra, kteří na rodinném statku společně se svými rodiči žili a hospodařili.

Přijeli se samopaly uprostřed noci

V noci ze 16. na 17. listopadu roku 1954 se k domu Langrových přiřítily vozy, ze kterých vyskákali lidi v kožených kabátech s barety a samopaly. „Všichni jsme byli moc vyděšení. (…) Ti lidé křičeli, dupali a pak sebrali tatínka a odvezli ho,“ začíná vyprávění o otcově zatčení Petr Langr. Bez jediného vysvětlení otce odvedli a začali prohledávat rodinnou vilu a její nejbližší okolí. „Dodnes nevím, co doma hledali,“ říká pamětník. „Pamatuji si, že maminka byla vyděšená, brečela a chvílemi se zmítala vztekem. Byli velmi brutální,“ vzpomíná.

Při prohlídce ozbrojení muži velice zajásali, když spatřili svatební fotografii Josefa a Emy Langrových a rozpoznali na ní tvář generála Radoly Gajdy, československého legionáře, který ve třicátých letech dvacátého století zastával funkci zástupce náčelníka Hlavního, dnes Generálního štábu. V roce 1926 byl obviněn ze špionáže a přípravy puče. Přestože mu nic z toho nedokázali, byl Radola Gajda degradován. Později se přiklonil k fašistické politické ideologii a stal se vůdcem Národní obce fašistické, v jejímž čele stál až do jejího připojení k Národnímu souručenství. Osobně se s ním však Petr Langr nikdy nesetkal, neboť po skončení druhé světové války byl Radola Gajda zatčen a v rámci retribučního soudnictví postaven před Národní soud v roce 1947. Potrestán byl ke dvěma letům vězení. Zemřel po propuštění v dubnu roku 1948.

Tatínek byl odsouzen strávit deset let ve Valdicích

Rok a půl pak trvalo, než rodina získala o Josefu Langrovi jakékoli informace. Ema Langrová se beznadějně snažila najít pomoc mezi svými známými a přáteli, ale všechno bylo marné. Všichni se od rodiny chtěli distancovat. „Nakonec jsme se dozvěděli, že tatínek byl odsouzen za vlastizradu na deset let,“ říká pamětník. „Když se potom otec z kriminálu vrátil, vyprávěl, že byl devět měsíců v samovazbě, ze které se toužil dostat do normálního vězení mezi ostatní vězně, protože samovazba byla příšerná.“ V době zatčení byl Josef Langr již šest let mimo politiku a pracoval jako tesař. Pamětník dodnes neví, k čemu přesně byl tatínek donucen se přiznat. Po jeho propuštění se o těchto událostech v rodině Langrových nemluvilo. Svůj osud nesl Josef Langr bez jakékoli nenávisti. „Až do své smrti nikdy nikomu nic nevyčítal, říkával: ‚Jsem politik. Musel jsem počítat s tím, že když se to takhle strašně otočí, tak že budu další na řadě. Jen jsem čekal, kdy to přijde,‘“ vzpomíná na slova svého otce Petr Langr.

Svůj trest si Josef Langr odpykával ve Valdicích, ve kterých ho rodina za celou dobu směla navštívit jen párkrát. Na první návštěvu si Petr Langr pamatuje dodnes: „Tatínka jsem viděl asi po roce nebo dvou. Byl to úplně vyměněný člověk.“ Režim se o zničení rodiny snažil velice důkladně. „Když tatínka zavřeli, tak první, co mamince nabídli, byl rozvod. To ale rezolutně odmítla. Řekla: ‚Ten člověk je bezbranný, tohle nikdy neudělám,‘“ vypráví pamětník.

Rodina přišla nejen o milovaného tatínka, ale také o živitele rodiny. „Veškeré peníze, které otec ve vězení vydělal, spotřeboval jeho pobyt v něm. Žádné přídavky na děti nebo něco takového, to neexistovalo. Maminka nemohla tři roky narazit na práci. A tak začala prodávat rodinné věci a starožitnosti. Později se jí podařilo sehnat práci jako umývačka nádobí ve Zlaté štice v Pardubicích. Brzy se prosadila, povýšila a naše situace se velice zlepšila,“ vzpomíná Petr Langr.

Mohl jsem se stát chemikem, horníkem nebo zemědělcem

Po absolvování základní školy obdrželi sourozenci Langrovi dopis z krajského výboru, který jim sděloval, že jim jsou zapovězeny veškeré školy třetího stupně, protože jejich kádrový profil neskýtá záruku správného smýšlení. Z dost útlého výběru učňovských oborů si pamětník nakonec vybral možnost vyučit se chemikem. Již po prvním roce však zjistil, že se od tohoto zaměstnání chce co nejrychleji distancovat. Šťastnou shodou okolností se mu přes kamaráda podařilo dostat do Bytového podniku v Pardubicích, díky kterému po roce získal byt. V této době se totiž Petr Langr oženil s Bohumilou (rozenou Špoulovou), se kterou vychovali dva syny. Rodina získala vlastní bydlení a pamětník měl zajištěnou práci. Mohlo by se zdát, že nastalo klidnější období, ale podobně jako všechno, i tato doba s sebou přinesla stinné stránky. „Bývalí kamarádi přecházeli na druhý chodník, když mě viděli házet uhlí. Mě to ale netrápilo, protože jsem zabezpečil rodinu,“ vysvětluje Petr Langr. 

V roce 1962, tedy po osmi letech, byl Josef Langr díky prezidentské amnestii Antonína Novotného propuštěn. Vězení se však na tatínkovi neblaze podepsalo. „Jednou jsem se vracel domů ze zábavy a rozsvítil jsem. Zapomněl jsem, že tatínek už je doma. Vyskočil z manželské postele a postavil se do pozoru,“ vypráví pamětník.

Po vyučení se marně snažil dostat na výtvarnou akademii. Bez doporučení neměl nejmenší šanci. Se smíchem a ironií Petr Langr dodává: „Štětec jsem držet uměl, tak jsem se rychle chytil lakýrníků a udělal jsem si výuční list malíře-natěrače.“ Své umělecké vášně se však nechtěl vzdát, a proto se později rozhodl pro soukromé studium u akademického malíře Františka Vincence Danihelky. „Poprvé jsem se s ním potkal ve výtvarném kroužku. Rychle poznal, že to chci studovat, a tak mi nabídl soukromé studium u něj v ateliéru,“ vypráví.

Ocenění na sebe nenechala dlouho čekat a v osmdesátých letech minulého století získal Petr Langr dvě hlavní ceny v oboru malba amatérských malířů v Šumperku (AMO). K jednomu z oceněných obrazů se váže zajímavá historka. „Zemřel mi kmotříček, a tak jsem namaloval obraz – Pohřeb na Vysočině, na kterém byl vyobrazen velice ponurý listopadový čas, rakev a církevní pohřeb. Když jsem ho přinesl na soutěž, řekli mi: ‚No jo, ale dneska církevní pohřeb…‘ To mě naštvalo. Vzal jsem obraz a přes ministranta s křížkem jsem udělal vlajku a přes rakev transparent. Obraz jsem pak nazval: První máj na Vysočině,“ vypráví Petr Langr podrobnosti ke „vzniku“ vítězného obrazu.

Dokud se o reformu snaží komunisté, bude to všechno jen komedie

Petr Langr se na rozdíl od svého tatínka nikdy o politiku nezajímal. Členství v Komunistické straně Československa (KSČ) mu jedinkrát nabídl kamarád, kterého podle vlastních slov mohl naštěstí slušně odmítnout. Při vzpomínce na události Pražského jara vzpomíná na svého otce, jenž mu kladl na srdce, aby se v ničem neangažoval, neboť se o reformu snaží sice reformní, ale stále komunisté. „Byla to ukázka, co všechno je možné, pod jak velkým tlakem jsme, a že dokud to drží komunisté v ruce, bude to všechno jenom komedie,“ vypráví pamětník.

Na jaře roku 1989 přijal pozvání od svého bratrance, aby strávil několik dní v Kanadě. A protože tehdy mohl získat povolení k vycestování pouze jeden z manželů, odcestoval pamětník sám. Slíbil ale manželce, že ze své cesty napíše knihu, což dodržel. Vznikla tedy kniha: Tak jak to bylo v Kanadě. Pád komunistického režimu vítal s nadšením, dokonce krátce před sametovou revolucí podepsal Chartu 77. „Ne že bych podepisoval něco, s čím bych nesouhlasil – naopak. Ale ani jsem v tu chvíli nedomyslel, co všechno se mohlo stát,“ uzavírá okolnosti svého podpisu Petr Langr.

Svobodná doba přinesla nejen očištění tatínkova jména, ale také příležitost pro Petra Langra naplno se věnovat umělecké tvorbě. V současnosti se pamětník těší ze své rodiny a svých děl, která vznikají v jeho soukromém ateliéru. Pro budoucí generace by si Petr Langr přál, aby se do společnosti navrátila pokora, duchovno a určitá svátečnost.