„Když skutečně skončilo střílení a Němci byli poražení, tak Češi byli tak plní odporu k nim, že nakonec se pustili i do žen a do dětí. Prostě tam byla jatka příšerná. A byla tam – na to já si nepamatuju, ale to mně říkala maminka –, že tam byla hromada mrtvých, snad šedesáti lidí, a úplně na vršíčku, to si vůbec nedovedu představit, úplně na vršíčku leželo malé dítě. No a velice záhy – mám z toho husí kůži ještě v těch pětaosmdesáti – velice záhy postavili před našimi okny, přímo na náměstí, ohromnou šibenici, na které nechali tři dny viset nějakého významného Němce. Takže my jsme tři dny, kdykoli jsme zvedli hlavu, tak jsme viděli, jak se tam houpe Němec. No jeden hrůzný zážitek za druhým...“
„Když začaly ty boje, tak my jsme byli všichni ve sklepě. Ten dům má devatenáct bytů, čili všechny partaje z těch osmnácti zbývajících bytů se sešly ve sklepě a tam jsme čekali, co se bude dít. Kolem to bylo samé střílení a všechno, tam bylo plno vypálených domů… Prostě zázrakem ten náš dům zůstal stát. Je to nepochopitelné. Všechny byly vybombardované. A já mám taky fotografie celých vypálených domů přímo kolem nás. Je to neuvěřitelné. A tak jsme byli teda ve sklepě, slyšeli jsme střelbu a za chvíli přilítl… Na tom Soudním náměstí byli taky političtí vězňové, a oni je všechny pustili ven. A podařilo se jednomu vězni vběhnout i do našeho domu do sklepa. A za chvíli přišli Němci a řekli: ‚Všichni muži do prvního patra! A ke zdi, zvednout ruce!‘ A měl připravený… nevím, co to bylo, prostě nějakou pušku, nevím, jak se to jmenuje, nějakou pušku a chtěl všechny postřílet. A dokonce vzal s sebou i mého třináctiletého bratra, který… a řekl, že i takovýhle kluk může střílet. Takže prohledal všem kapsy, no a už měl namířeno, že je všechny postřílí. Teď my jsme čekaly dole ve sklepě s maminkou, kdy teda spustí palba, kdy zemře náš tatínek a bratr. No a z té řady těch, co měli být odstříleni, vystoupil právě ten vězeň, kterému se podařilo dostat až k nám, a promluvil s tím Němcem – byl to šestnáctiletý kluk – a řekl, že ručí svou hlavou, že opravdu od nás nikdo nestřílel. No a dozvěděl se, že do našeho bytu v přízemí někdo prostě skočil a odtamtud střílel. Tak na základě toho oni z toho domu všechny ty muže chtěli postřílet. No tak stejně jsme čekali každou chvíli, kdy znova si pro ně přijdou.“
„Když začalo bombardování, tak nám spadla před dům ohromná bomba, která tam měla kráter hrozný. A úlomek z té bomby nám vlétl do prvního patra do okna. To okno rozbil, prorazil. A letěla ta střepina dál do dalšího pokoje tím, že prorazila dřevěné dveře a vlétla do druhého pokoje. Potom se odrazila od sloupku, který byl… vedl do druhého pokoje, do předsíně. A za tím sloupkem stál můj třináctiletý bratr, který byl zvědavý, zatímco my jsme byli schovaní ve sklepě. Ne ve sklepě, tentokrát ne, v koupelně. No a od toho rámu dřevěného se odrazila v předsíni, spadla do zrcadla a spadla na zem, a tam začal hořet koberec. Takže tím, že my jsme byli doma, tak se ten oheň uhasil, jinak by nám to vypálilo celý byt.“
Blanka Lanštiaková, dívčím jménem Vacková, se narodila 12. března 1939 v Praze. Její rodina bydlela na Soudním náměstí (dnešním náměstí Hrdinů), kde se při Pražském povstání v květnu 1945 odehrály velmi urputné boje. Jako dítě prošla hrůzami, které na ní zanechaly trvalé psychické následky ve formě klaustrofobie. Zažila celkem čtyři nálety: všechny tři letecké útoky na Pardubice, kam jezdila za prarodiči, a poté ničivé bombardování Prahy 14. února 1945, při němž jim do bytu vlétla střepina bomby a málem zabila jejího bratra. Nejotřesnější zážitky si ale odnesla z Pražského povstání, které strávila ve sklepení domu Na Zelené lišce. U pomníčku mrtvých, které musela cestou zpátky domů překračovat, pak později jako pionýrka každoročně držela čestnou stráž. Vystudovala chemickou průmyslovku a celý život pracovala v laboratořích. V době natáčení v roce 2024 žila v Praze.
