Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingeborg Larišová (* 1943)

• narozena jako Kolková 5. března 1943 v Martině v tehdejším Slovenském státě

• matka byla Češka z Ostravy, otec měl německou národnost

• do Slovenského národního povstání v roce 1944 žila s rodiči v Turanech

• poslední měsíce před osvobozením strávila s matkou a sestrou u příbuzných v Hradci Králové

• otec odjel do Německa a v dubnu 1945 zahynul při bombardování

• zbytek otcovy rodiny byl zařazen do odsunu do Německa

• po válce žila s matkou a sestrou v Ostravě

• pamětnice poválečného života v kolonii dolu Šalamoun v Ostravě

• vystudovala gymnázium a stavební průmyslovku

• pracovala v ostravském podniku Hutní projekt

• v roce 2023 žila v Ostravě

Když byla Ingeborg Larišová malá, občas na ni dolehl stesk a pocit křivdy. Ve škole si četli o sovětské dívce Taťáně a dalších dětech, které přišly ve Velké vlastenecké válce o své blízké. Soucítila s nimi, ale nechápala, proč se nemluví také o ztrátách německých dětí nebo dětí z česko-německých rodin, jako byla ta její. „Proč mě nikdo nepolituje? Vždyť jsem taky přišla kvůli válce o tatínka, o strýčka, o babičku, která navíc žila, ale nikdy jsem ji nepoznala, protože ji odsunuli do Německa,“ říká Ingeborg Larišová.

Lítost pociťovala, když se po válce našli dlouho ztracení otcové jejích vrstevníků, a jen její otec nepřicházel. Byl nezvěstný a v ní ještě roky doutnala naděje, že se přece jen objeví. „U nás v kolonii bydlela paní s dcerou, která si tak jako naše maminka vzala Němce. Jejich dcerka byla o rok starší než já. Její tatínek se našel několik let po válce a holčička s maminkou se za ním odstěhovaly do Německa. Říkala jsem si tenkrát: ‚A teď určitě přijde i můj tatínek.‘ Bohužel, tatínek nepřišel,“ vypráví.

Po bezvýsledném pátrání rodina nechala prohlásit jejího otce Johanna Kolka za mrtvého. Až 25 let po válce objevili na hřbitově v Schwandorfu náhrobní desku, na které bylo uvedeno jeho jméno spolu s dalšími oběťmi masivního bombardování města v dubnu 1945. Při náletu kanadských a britských bombardérů byl sedmatřicetiletý Johann Kolek pravděpodobně na nádraží ve vlaku.

Holič a kadeřnice z Ostravy se potkali v Žilině

Ingeborg Larišová přišla na svět jako Kolková 5. března 1943 v Martině na Slovensku v tehdejším Slovenském státě, který patřil mezi spojence nacistického Německa. Byla druhorozenou dcerou Johanna a Jarmily Kolkových. Tři roky před Ingeborg se jim narodila Kristina. Otec byl německé národnosti. Jeho rodina, pocházející z Českého Těšína, žila v Ostravě. V Ostravě vyrostla také matka pamětnice Jarmila Kolková, rozená Teslová, která měla českou národnost.

Matka se vyučila kadeřnicí a kvůli práci se odstěhovala do Žiliny. V tamním kadeřnictví se seznámila s holičem Johannem Kolkem. Vzali se a dva roky před vypuknutím války si otevřeli ve Vrútkách vlastní kadeřnictví a holičství. Za války, v roce 1942, otec nastoupil jako pokladník v německém dřevařském podniku v Turanech nad Váhem.

Z matčina životopisu vyplývá, že rodina se rozdělila během Slovenského národního povstání na podzim roku 1944. Německý ředitel dřevařského závodu v Turanech prý tehdy zajistil přesun rodin zaměstnanců do Polska. Ingeborg s matkou a sestrou tam pobývaly jen krátce a pokračovaly k matčině rodině do Ostravy v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava.

Matka tajila, že má za manžela Němce

Poslední měsíce před osvobozením strávila Jarmila Kolková s dcerami v Hradci Králové. Vzala je k sobě švagrová, žena matčina bratra Josefa Tesly, komunisty, který už před válkou zastával vysoké stranické funkce. Když začala v březnu 1939 německá okupace, byl mezi prvními zatčenými. Celou válku trpěl v koncentračním táboře v Buchenwaldu.

Otec odjel ze Slovenska začátkem dubna 1945, kdy německá firma rozhodla o evakuaci celého podniku i se zaměstnanci do Německa. Rudá armáda už byla na Slovensku. Johann Kolek se zastavil pro rodinu do Hradce Králové a chtěl, aby s ním všichni pokračovali do Německa. „Maminka měla strach s námi cestovat a odjet odmítla. S tatínkem se ale dohodli, že se po válce rozhodnou, kde budou žít,“ vysvětluje Ingeborg Larišová.

Na pobyt v Hradci Králové si nepamatuje, ale od matky a sestry slyšela, že se tam dostaly do úzkého styku s komunisty. Ti mimo jiné organizovali pomoc pro tisíce ruských zajatců, kterým Němci přestali dávat jídlo. „Maminka také vařila a rozvážela polévky. Zároveň se zajímala i o projíždějící transporty s německými zajatci. Nosila jim jídlo a cigarety,“ vypráví. Matka se bála msty Čechů, a tak tehdy tajila, že má za muže Němce. Pětiletou Kristinu, která mluvila německy a trochu slovensky a česky vůbec neuměla, nabádala, aby před cizími lidmi raději nic neříkala..

Dvouletá Ingeborg mluvit začínala. „Když jsem se v přítomnosti soudruhů dožadovala slovy ‚baden, baden‘ koupele, maminka to zamlouvala tím, že chci míč. Tvrdila, že v Ostravě, odkud pocházíme, se řekne míč balón, ale že to ještě neumím správně vyslovit. Ten soudruh to ale pochopil a druhý den přinesl vaničku,“ vypráví.

Byla pod ochranou KSČ

Když se v květnu 1945 vrátil matčin bratr Josef Tesla z koncentračního tábora, za svou sestru se zaručil. Jarmila Kolková ve svém životopise, který sepsala pro komunistické úřady, popisuje, co tomu předcházelo: „Předvolal si mě a musela jsem mu vysvětlit své chování za války. Kdybych zradila, předal by mě ihned do tábora pro Němce a děti by si ponechal. Nikdy nezapomenu na ten výstup, když jsme stáli proti sobě.“

Strýc Tesla pak z pozice tajemníka komunistické strany v Hradci Králové matce vystavil potvrzení, jež znělo: „Soudružka Jarmila Kolková byla až do vypuknutí války členkou Jednoty proletářské tělovýchovy, a to v Moravské Ostravě a v Žilině. Pochází z výlučně komunistické rodiny. Během pobytu na Slovensku ve Vrútkách a v Turanech vystupovala jako antifašistka. V Hradci Králové organizovala pomoc ruským zajatcům ubytovaným v Kuklenech. Po celou dobu se hlásila k české národnosti. Její muž jest německé národnosti, avšak soudružka neví, kde se nachází. Jmenovaná je pod ochranou Komunistické strany Československa.“

Vážné starosti Jarmily Kolkové ale neskončily. Její manžel byl nezvěstný. Až po roce dostala zprávu, že asi zahynul při bombardování ve Schwandorfu. Otcova matka, tři sestry a bratr museli jít do odsunu. Nejhorší byl osud jedné z tet pamětnice, kterou nejprve odvezli i s její matkou a dvěma malými dětmi do internačního tábora v Terezíně. „Zatímco ženy musely pracovat na poli nebo v továrnách, děti byly pohromadě ve velké tělocvičně. Rozšířil se tam tyfus a všechny zemřely. Tetě umřely děti v náručí. Nikdy se s tím nevyrovnala,“ vypráví.

Druhou švagrovou Hildegardu zavřeli do tábora pro německé ženy ve vesnici za Prahou, kde musely pracovat na poli. „Maminka ji tam navštívila. Vyprávěla, že ji nemohla poznat, protože byla, stejně jako ostatní ženy, ostříhaná dohola. Maminka plakala a říkala: ‚Hilde, co ti to udělali?‘ Ona ji prý utěšovala, že to nevadí, že vlasy dorostou a hlavní je, že zachránila natáčky,“ říká Ingeborg Larišová.

Strýc Josef Tesla to dotáhl na ministra

V Německu se tetám a babičce zpočátku vedlo zle. Protože byly švadleny, šily prý lidem šaty za kilo brambor. Nový domov našly v západoněmeckém Heidelbergu, kde bydlely společně ve velkém pětipokojovém bytě. Matka pamětnice si s nimi dopisovala. Poprvé je komunisté za nimi pustili až po 20 letech, a tak Ingeborg začala tuto část rodiny poznávat až jako dospělá. Babička už ale byla po smrti.

Krátce po válce se Jarmila Kolková s dcerami přestěhovala do Ostravy. Byt neměly, ale vzal je k sobě děda, který žil v kolonii dolu Šalamoun kousek od centra města. Pomáhali jim i další členové matčiny rodiny, sestry i bratr Josef Tesla, ze kterého se stal vrcholný komunistický politik. V roce 1953 se dostal do Ústředního výboru Komunistické strany Československa a v letech 1955 až 1959 byl ministrem pracovních sil a ministrem bez portfeje ve vládě Antonína Novotného.

„Strýček Pepa nesnášel protekci, byl pravověrný komunista. Neuplatnil ji ani na to, aby nám sehnal byt. 12 let jsme bydlely v příšerném bytě. S dědou jsme žily v jednom pokoji a kuchyni. Byl tam jen suchý záchod, koupelna žádná. Koupat jsme se chodily k tetě. Neměly jsme se sestrou ani stůl, u kterého bychom mohly psát úkoly. V okolních nedlážděných ulicích se válely odpadky a bylo tam plno myší a krys, vzduch byl plný popílku,“ popisuje.

Strýc Josef Tesla, který si chtěl neteře po válce vzít k sobě, se jim ale věnoval. „Jezdívali jsme o prázdninách do jeho pražské vily. Brával nás i do vládního sídla ve Hvozdech. Každý ministr tam měl krásnou chatu, kromě toho tam bylo jedno rekreační středisko s hernami a jídelnou. Ukázal nám i svou ministerskou kancelář,“ vypráví. Ostravu Josef Tesla pravidelně navštěvoval. „To se u nás na dvorku vždycky sešla celá rodina i plno jeho známých, kteří na něho byli zvědaví.“

Matka musela zpočátku tvrdě pracovat v prádelně Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. Později se vrátila ke své profesi kadeřnice. Přestože ovdověla ve 33 letech, znovu se nevdala. Veškerou energii věnovala tomu, aby její dcery nestrádaly a mohly se rozvíjet a vzdělávat. A třebaže byl její bratr prominentní komunista, do strany nikdy nevstoupila.

Pozor na Inge, má v sobě germánskou krev

Ingeborg nastoupila do první třídy v roce 1949, rok po komunistickém puči, kterým začala v Československu čtyřicetiletá éra totality pod dohledem Sovětského svazu. Do školy chodila ráda a dobře se učila. Už v první třídě ale pocítila, že její česko-německý původ není žádnou výhodou.

„Seděla jsem v první lavici s klukem. Jednou mi maminka koupila celuloidové pravítko, kterého jsem si velmi považovala. Ten spolužák měl stejné a jednou vznikla situace, že si myslel, že mám jeho pravítko. Já jsem to svoje hájila, on do mě strčil a začali jsme se bít. Vtom vešla učitelka a ptala se, co se děje. Děti hlásily, že se pereme o pravítko. Učitelka se na mě podívala a pak řekla celé třídě: ‚Nedivte se jí. Ona má v sobě germánskou krev.‘ Nerozuměla jsem tomu, ale doma jsem to řekla mamince,“ vypráví. Matka to tak nenechala a šla učitelce vynadat.

Z Ingeborg se stala vzorná pionýrka, která měla ráda kolektiv, zpívala, recitovala, ochotně chodila na brigády a kamarádila se studenty ze spřátelených socialistických zemí. A když bylo třeba napsat blahopřejný dopis prezidentu Gottwaldovi, vybrali ji, protože měla nejhezčí rukopis. Se sestrou se těšívaly na balíky z Heidelbergu. „Hlavně před Vánoci tety posílaly jídlo, máslo, oříšky nebo třeba pomeranče. Když jsme byly větší, dostávaly jsme hlavně šatstvo. Pamatuji si na jeden nádherně barevný svetr. Ve škole jsem si ho radši vždycky hned sundala, abych nebyla nápadná a nebyla kvůli tomu vyvolaná,“ vypráví.

Její matka mohla za rodinou do západního Německa vycestovat poprvé až v roce 1964. Ingeborg tam jela o rok později. „Okolnosti získání povolení byly velmi ponižující. Nešlo jen o to, získat devizový příslib a takzvané valuty. Potřebovali jsme posudky z práce, z národního výboru, čistý trestní rejstřík. A zažila jsem, jak před cestou přišli tajní a znovu se vyptávali, proč do Německa jedeme a kontrolovali, jestli nemáme vyklizený byt,“ líčí. Nikdy nemohla vyjet celá rodina. Někdo musel zůstat doma jako pojistka návratu. Pak se jich ještě tajní vyptávali, jaké to v Německu bylo a s kým se stýkali.

I staré ženy z Heidelbergu chodily v růžových kostýmcích

S rodinou v Heidelbergu navázala Ingeborg i její sestra vřelé vztahy a jezdily tam pravidelně. „Poprvé jsem byla jako v Jiříkově vidění. Sotva jsme přejeli hranice, na peróně jsme viděli vozíky s banány a pomeranči, které u nás byly jen o Vánocích. Zvláště v Ostravě bylo všechno šedé a špinavé, tam jsme naopak viděli i staré ženy v růžových nebo modrých kostýmcích, čisté ulice, pěkné domy,“ říká. Švagr prý v Heidelbergu vykřikoval ze spaní: „To je barev! To je barev!“ Ingeborg se zase zdávalo, jak v obchodním domě prohlíží nepřeberné množství krásných svetříků a nemůže si vybrat.

Ingeborg vystudovala gymnázium a po maturitě nastoupila jako kreslička v podniku Hutní projekt. Po několika letech se přihlásila na večerní stavební průmyslovku. Pracovala na úseku územního plánování, na silničním i stavebním odboru, kde patřila do týmu projektantů. Brzy se vdala, a když v srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, měla už pětiletého syna.

„21. srpna jsem šla ráno normálně do práce. Všichni jsme byli jak opaření a dívali jsme se z okna kanceláře, jak ulicí pod námi neustále proudí tanky. Vnímala jsem to jako zradu Sovětského svazu. Naděje na lepší budoucnost padla a začala nová totalita,“ shrnuje. Nastupující politickou garnituru v čele s Gustávem Husákem vnímala velmi negativně. Podobně jako matka se nikdy nestala členkou komunistické strany.

Když v listopadu 1989 začala sametová revoluce, byla na služební cestě v ukrajinském městě Krivoj Rog v Sovětském svazu. „Shodou okolností se tam narodil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, kterému velice fandím,“ poznamenává. Její podnik tam tehdy projektoval továrnu na zpracování železné rudy. „Když jsme se vraceli, v letadle jsme kromě husy se zelím dostali noviny, ze kterých jsme zjistili, co se u nás děje. Všude bylo plno Václava Havla. Říkali jsme si: ‚Proboha, za to budou potrestáni!‘ Ale revoluce se nezadržitelně rozjela a režim padl,“ vzpomíná.

Když začátkem ledna 1990 přijel do Ostravy nový prezident Václav Havel, byla mezi lidmi, kteří ho nadšeně vítali na náměstí. „Vážím si toho, že mohu žít v demokracii,“ podotýká.