Ingeborg Larišová

„Mám takovou nepěknou vzpomínku ze školy. Byla jsem v první třídě a seděla jsem v první lavici s jedním spolužákem. Měla jsem zpočátku dřevěné pravítko, dneska už taková ani nejsou. Později mi maminka koupila celuloidové. To bylo něco! To jsem si opatrovala. Ten spolužák měl stejné a najednou vznikla situace, že si myslel, že mám to jeho pravítko, ale já jsem měla to své. Hájila jsem si to své pravítko a on do mě začal strkat, začali jsme se bít a vtom vešla do třídy naše paní učitelka a ptala se, co se děje. Děti řekly, že se bijeme o pravítko. Učitelka přišla ke mně, podívala se na mě, pak na ostatní děti a řekla: ‚Nedivte se jí, děti, ona má v sobě germánskou krev.‘ Samozřejmě jsem tomu nerozuměla, ale doma jsem to řekla mamince. Nenechala si to líbit. Řekla, že tam půjde a že si to s ní vyřídí. Řekla jí na rozum, že místo aby děti po válce sjednocovala, když jsou ze smíšeného manželství, tak je od sebe ještě odhání.“

„Otcova rodina byla celá odsunutá do Německa a ve Schwandorfu, kde otec zahynul, měla známé manžely. Nechodili na hřbitov, ale až ten manžel zemřel, jeho paní tam začala chodit a našla vzpomínkový kout na to bombardování. Byl tam velký kříž a bylo tam vypsáno, jak to bombardování probíhalo, kolik fabrik a nemocnic bylo zničeno. A kolem dokola byly náhrobní desky, na kterých byla jména padlých a lidí zemřelých v nemocnicích. Paní si to prohlížela a najednou uviděla jméno našeho otce. Byl první na jedné z těch desek. Měl tam jen datum narození, datum úmrtí tam nebylo. Znamenalo to ale, že jeho doklady musely být nalezeny, když tam bylo datum narození. Paní to vyfotila a poslala naší rodině do Heidelbergu a oni to poslali nám. Bylo to asi 25 let po válce, když se ten hrob našel. Jeli jsme tam asi za pět let a ten hrob jsme hledali.“