Anna Lašová

* 1933

  • „My jsme byli na hlavní cestě a tam moc nechodili partyzáni. Častěji tam byli ustašovci nebo Němci. Partyzáni, když se tam dostali, tak jedině v noci. Potom tam jednou partyzáni tu naši vesnici zabrali a od chalupy k chalupě šli a brali chlapy do války. Brali všechny. Či chtěli či nechtěli, museli. Mého bratra Petra si vzali manželé, kteří neměli děti. On měl strašně rád koně a ti manželé si ho vzali za svého, ale on si ani jméno nezměnil a chodil domů. Ale oni si ho vzali, že mu dali celý majetek, a právě od nich si ho partyzáni vzali. Šli po cestě. Taková fronta těch pobraných chlapů. Můj druhý bratr Štefan už byl nachystaný doma, protože povídali, jak někoho najdou doma, tak ho zastřelí. Tak už byl připravený, oblečený. To bylo na podzim. Že půjde dobrovolně. Jak přijdou pro něho, vlezou do chalupy, že půjde. Už vyšel ven. Taková holka, to v životě nezapomenu. Povídá: ,Co tam jdete? Oni už mají jednoho syna na cestě.‘ Ten partyzán povídá: ,A který to je?‘ – ,Ten v tom kožichu.‘ Odešli a ten nejmladší bratr zůstal doma.“

  • „V Jelisavcích bylo hodně ustašovců. Ustašovci mi umučili bratrance. Byl to takový vzdálenější bratranec, ale bratranec. Bylo posvícení a byl tam vždycky pěkný karmaš, kolotoče a všechno. On tam přišel a ti ustašovci chodili mezi lidi a stříleli do vzduchu. Přišel k jednomu ustašovci a řekl: ,Můj bratr je též u ustašovců. Ale tohle se nedělá.‘ Vzali ho, mučili, pálili, hřebíky do něj píchali. Ho tak dodělali, že se z toho sice dostal, ale měl z toho tak hotové nervy, že se oběsil.“

  • „Náš soused byl v německé armádě, byl Chorvat, ale jeho maminka byla Slovenka přímo z té vesnice, odkud pochází naši. Otec byl Chorvat. Slováci normálně nemuseli na dva roky narukovat. Ale keď měl chorvatskou národnost, už musel narukovat. Tak on musel narukovat do německé armády. Měl akorát výcvik. Ještě nebyl nikde ve válce, ani mrtvého neviděl. A pustili ho domů a pak už měl jít do boje. Přišel domů, ale už byla taková situace, že když jste někoho potkal, tak jste nevěděl, jestli je to Němec nebo partyzán, protože oni chodili převlečení. On spával u tety, protože to byla situace, že se bál i doma spát. A druhý den už měl odcházet do války. Za námi za zahradou byl vlak a hned za ním řeka. A on šel přes koleje k tetě a na těch kolejích viděl sedět plno Němců. ,Kam ideš?‘ – ,No idu spát k tetě.‘ Byl v německé armádě a myslel si, že to jsou Němci. Tak si k nim sedl a vykládal. Oni se ho vyptávali: ,Kolik jsi těch partyzánů pozabíjel nebo viděl jsi?‘ On se chudák chválil, že zabíjel a tak. A to byli partyzáni převlečení za Němce. Oni ho nechali, ale naši vesnici už měli partyzáni zabranou, takže si pro něj potom přišli a kousek za vesnicí ho zastřelili.“

  • „Za námi za zahradou byla celá srbská vesnice a tu Němci celou vystěhovali, vyhnali pryč. Já si jenom pamatuju jako děcko, že jedna z nich porodila a to dítě nosila v zástěře. Porodila a šla po cestě. Nesměli nic vzít. Celou vesnici vyhnali a nasadili tam jakýsi zágorce – zagorje. A tam je Němci nasadili do těch domů. Pokud já vím, ani jeden ten Srb se nevrátil. Určitě šli do plynových komor.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nové Lublice, 31.07.2013

    (audio)
    délka: 01:57:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevěděli jsme, kdo je kdo, protože byli převlečení. Nemohli jste věřit nikomu.

Anna Lašová
Anna Lašová
zdroj: archiv pamětnice

Anna Lašová, rodným příjmením Ligdová, se narodila v roce 1933 v obci Jelisavec (chorvatsky Jelisavac) v chorvatské Slavonii. Oba rodiče byli Slováci a do Slavonie odešli během velké hospodářské krize, těsně před Anniným narozením. I když se rodná obec pamětnice nacházela v Jugoslávii, její obyvatelé byli a dodnes jsou v naprosté většině Slováci. V Jelisavci prožila Anna Lašová celé dětství, do kterého silně zasáhla druhá světová válka. Po válce rodina využila možnosti reemigrovat do Československa a v roce 1949 se vrátila na Slovensko. Usadili se v obci Martin pri Senci, kam již předtím odešlo několik slovenských rodin z Jugoslávie. Ty na bývalém státním statku založily jedno z prvních JZD (JRD) v Československu. V polovině padesátých let se paní Anna provdala za Vincenta Laše, který prožil mládí ve Slavonii (Mali Rastovac) a za války bojoval v jugoslávských partyzánských jednotkách. Přestěhovala se za ním do Nových Lublic v okrese Opava, kde oba manželé žijí i dnes.