„Přišli jsme na Duklu už na podzim, byla zima, spali jsme třeba v lese, v zákopech, v zemljankách – jak se dalo. Na náklaďácích, na autech, to jsme si vždycky nadělali větvičky – třeba jsme měli slamníky, ale nebyla sláma, abysme si to nacpali. Tak jsme si pod sebe dali větve, mezi to pláštěnky a vždycky jsme spali po dvou, abysme se zahřáli, aby nám nebyla zima. Šestého října jsme překročili naše hranice. A to vím, jak jsme tam zapíchli naši vlajku, poklekli jsme a líbali jsme zem. Jako mladá děvčata jsme strašně chtěly přežít, abychom se vrátily do vlasti, odkud pocházejí naši dědové.“
„Ráno jsme vstávali a najednou vidíme, jak po silnici jedou esesáci na motorkách a za nimi Ukrajinci ženou ukradený dobytek. Nejdřív vesnici obklíčili, pak vybrali prasata a krávy. Moje sousedka měla v Remelu provdanou dceru, právě ležela po porodu s děckem v posteli a oba tam tehdy uhořeli. Ale dobytek a prasata vyhnali, teprve pak celou tu vesnici podpálili.“
„Říká se Němec jako Němec, ale není to pravda. Mého tatínka tenkrát taky mohli zastřelit, ale jeden z nich řekl: „Hele, nestřílej, on není Ukrajinec, to je Čech.“ A mluvil na tatínka česky.“
„Jeden můj přítel z armády vyprávěl, že jel jednou džípem a vzadu někoho převážel, schovaného jen pod dekou. A u závor na železničním přejezdu ho zastavili banderovci. Řekl, že není Rus, že je z české armády. ‚To je nám sympatické,‘ řekli mu. ‚A kam jedete?‘ Vysvětlil, že jen ke své jednotce, že byl na návštěvě. ‚Tak jeďte,‘ řekli mu a ani ho neprohlíželi.“
„Když k nám přišli Němci, obklíčili celou vesnici a začali střílet. Vyhořelo několik domů. Já se sestrou jsem utíkala jenom v noční košili. Bylo to před Velikonocemi, ještě bylo všechno zamrzlé. Ležely jsme na poli pod kopkami hnoje až do rána. Když se rozednilo, vrátily jsme se domů. Můj tatínek měl ischias, ležel v posteli a nemohl utéct. Přišli tam Němci a chtěli ho zastřelit v posteli. Jenomže tatínek řekl, že je Čech, a najednou na něj jeden Němec promluvil česky – že je Sudeťák. Potom vysbírali všechno možné z vesnice, rabovali, nám sebrali krávu, prase a všechno to odváželi. Až druhý den k večeru jsem se vrátila domů.“
„Posílali mě do Donbasu, do šachet, za války ženy musely chodit do šachet a já jsem tam musela, když nám zavřeli školu. Tak jsme s děvčaty odjely do české armády a já jsem se potom bála vrátit. Protože maminka mi napsala: „Nejezdi domů.“ Ale neřekla proč. Potom mi bratranec řekl: „Nejezdi, protože maminka se bojí, že kdybys přijela, tak by tě zavřeli.“
„Za Německa tatínkova staršího bratra zavřeli a nechali ho sedět čtrnáct dní ve sklepě, ve vodě – on měl bércové vředy. Za to, že půjčil ruským partyzánům mašinku na stříhání vlasů. Protože jako partyzáni byli v lese, dostaly se jim tam vši nebo co. Tak přišli v noci, ťukali na okno, protože jim někdo řekl, že tahle rodina má strojek na stříhání – to byl jeden v celé vesnici. Tak tam přišli, teta jim ho půjčila a strejdu za to zavřeli. A potom, když viděli, že by měl umřít, akorát přišli Rusové. Než Němci odešli, tak tam ještě seděl. Pak utekl domů a za čtrnáct dní zemřel, protože dostal do nohou otravu. Tak takováto zvěrstva dělali kvůli každé maličkosti. Když někdo někomu něco dal nebo třeba když jsme šli do školy, tak prohlíželi, co neseme v taškách...“
„Ona byla za mnou na frontě. Šest týdnů mě hledala, než mě našla. Jezdila s českými důstojníky. Moje máma byla sportovkyně... Spala na vagonech s uhlím. A pak ji důstojníci vzali do takového džípu, to byl studebaker, a ona měla pečenou krůtu a husu a demižon vodky a cigarety. To všechno pro šoféry, aby ji svezli.“
Naděžda Laubová se narodila v březnu 1927 na Volyni. Její otec byl Čech a matka Ukrajinka. Za první ruské okupace studovala střední ekonomickou školu ve městě Rovno. Ruské okupanty později vystřídali Němci, kteří si odvedli hospodářská zvířata a málem zabili jejího otce. Paní Laubová byla nuceně nasazena v mlékárně. Během druhé ruské okupace už byly všechny školy uzavřeny. Rozhodla se tedy následovat svého otce a své strýce na frontu a přihlásila se do Svobodovy armády. Musela zfalšovat svůj věk, aby ji vůbec přijali. Podstoupila tříměsíční vojenský výcvik v Rumunsku a stala se spojařkou-telegrafistkou. Z Rumunska se na podzim 1944 vypravila na frontu. Tam dorazila krátce před zahájením Karpatsko-dukelské operace a sama se do ní zapojila. Během operace padl její otec. Při následujících bojích u Liptovského Mikuláše byla zasypána v bunkru. Do bojů se opět zapojila u Ostravy. Konec války zastihl Naděždu Laubovou u Boskovic. Po válce se nechala zplnoletnit a vdala se. Usadila se na Žatecku, kde jí byl přidělen statek. Po čase jí byl kvůli válečnému zranění přiznán invalidní důchod. Angažovala se v ČSOL i ve spolcích sdružujících volyňské Čechy. Zemřela 10. května 2016.
